1. 7. 2021
Téma dobrovolné bezdětnosti již není tak tabuizované jako dříve, přesto i v dnešní moderní a pokrokové společnosti, ve které se toleruje leccos, vzbuzuje rozmanité emoce. Ty jsou většinou silně zabarvené, a to v negativním slova smyslu. Rozhodnutí nemít děti, a ještě k tomu vědomé a dobrovolné, často vzbuzuje údiv, který se proměňuje v nepochopení a stupňuje v odsouzení až zavržení. Je přece všeobecně dané a vždy tomu tak bylo, že děti jsou smyslem života, jeho naplněním, pokračovateli našich genů, je to „něco“, co tu po nás zůstane. Plozením dětí zachováváme náš rod, který tak nevymře, jsou naším odkazem. Rozhodnutí je nemít řadu lidí dráždí, jelikož to představuje zpochybnění základních a také zásadních biologických a společenských norem, které jsou naplňované odjakživa.
Je přece normální najít si partnera, uzavřít sňatek a zplodit děti. Ideálně v tomto pořadí, reálně mnohdy v různém. Jako každá normalita má i tato své okrajové hodnoty, které se jí vymykají a zároveň ji určují. Ze statistického hlediska je právě toto normální rozložení normou v tom, že definuje, co je ve společnosti běžné, tedy vyskytující se s nejvyšší četností. Toto rozložení má však své krajní hodnoty.
Tento článek si mohou přečíst jen naši předplatitelé.
Chcete-li pokračovat ve čtení a otevřít si přístup k veškerému obsahu Psychologie.cz, pořiďte si předplatné.
Chci předplatné