Když byly mé děti menší, povídala jsem jim občas pohádku O příliš hodné mamince. Tedy o mamince, která svým dětem všechno dopřeje, vše za ně dělá, vaří jim jen to, co jim chutná… Asi si umíte představit, k čemu to vede. Čím dál dokonalejší umělá inteligence nám může být právě takovou maminkou.

V minulých dílech seriálu jsme se věnovali rizikům umělé (super)inteligence. Zmiňovali jsme možnosti, že se nás soběstačná umělá inteligence bude chtít zbavit, přemění Zemi na obří továrnu či nás vyhladí coby zdroj nevyžádané pošty. Možná ale nedojde k žádnému souboji lidí a robotů. Nedojde ani ke zradě a superinteligentní stroje zůstanou našimi věrnými služebníky. Až do našeho konce.

My lidé jsme v průběhu posledních desetiletí enormně prodloužili dobu svého dětství a dospívání. Mnohem déle dnes trvá, než začneme pracovat, než si najdeme životního partnera a založíme rodinu. Mnozí pak v určitých aspektech nedospějí nikdy. Nikdy nepřeberou zodpovědnost za svůj život a raději ještě hluboko v dospělosti visí na krku svým rodičům či státu, nepracují, nepečují o děti ani o někoho či něco jiného.

V Japonsku, proslulém mimo jiné právě pokročilou technikou, jsou pak značným sociálním problémem takzvaní hikikomori: jedinci (nejčastěji mladí muži), kteří se uzavřeli doma a komunikují víceméně pouze se svým počítačem. Podle různých odhadů je jich něco mezi půl milionem a milionem. Nemají zájem pracovat ani navazovat reálné vztahy. Zabaví se na internetu, hrají počítačové hry. Jídlo a další servis jim zajišťují většinou jejich rodiče – hodné maminky.

Umělá inteligence je schopna nás v tomto trendu posunout ještě výrazně dál. Čím dokonalejší bude, tím dokonaleji bude plnit naše přání. A my dopadneme jako ty děti v pohádce: rozmazlené a nesamostatné, neschopné řešit své záležitosti.

Elektronické diáře nám dnes připomínají, co máme kdy naplánováno, a řada lidí je používá třeba i k automatickému rozesílání narozeninových přání, aby jejich blízcí věděli, že na ně „nezapomněli“. Jistý mladý muž mi například líčil, jak si v telefonu přednastavil posílání milostných esemesek své drahé, takže na to již „nemusí myslet“.

Ale to jsou už skoro zastaralé technologie. Osobní asistentky, jako je aplikace pro chytrý telefon Siri, toho umí mnohem víc, však se jí zeptejte. A jistě se bude zlepšovat. Též řidičské dovednosti se pravděpodobně brzy stanou nepotřebnými a doma za nás mnohé vyřeší a zařídí inteligentní spotřebiče.

Chytrá lednička už dnes vyhodnotí, co v ní chybí, a než vyrazíte domů z práce, pošle vám upozornění, abyste to mohli koupit. Pohlídá vám kalorie a datum spotřeby potravin ve svých útrobách. A poradí, co by se dalo z jejího obsahu uvařit. Časem možná suroviny sama objedná a další zařízení vám je připraví tak, abyste měli prostřeno patnáct minut po příchodu domů. Zdržíte‑li se, nevadí: automobil ledničku jistě včas informuje.

Nejlepší přítel člověka

Další velkou oblastí, v níž se začínají prosazovat stroje, je (na první pohled nečekaně) uspokojování našich citových potřeb. Už dnes svým dětem nebo i sami sobě můžeme pořídit umělé zvířátko – třeba takový WowWe CHiP je roztomilý pejsek, kdykoli ochotný si s vámi hrát. Reaguje na doteky, naučí se znát své prostředí. Slyší na jméno a rozumí povelům.

Oproti skutečnému zvířeti má přitom mnoho výhod: nikdy nikoho nepokouše, nehrozí alergická reakce, nic neznečistí ani neroztrhá a dá se vypnout. Takže můžete klidně vyrazit na dovolenou, a když jste v práci, netrápí vás výčitky, že se váš miláček cítí doma opuštěný. Pokud se rozbije, lehce zajistíte kopii, takže své děti ušetříte traumatu z úmrtí čtyřnohého kamaráda.

V Japonsku jsou robotí mazlíčci už poměrně běžně využívaní, v domácnostech i třeba v domovech pro seniory. Studie prokázaly pozitivní vliv zvířecích robotů na zdraví jejich obyvatel. Vyvíjejí se též roboti pečovatelé – ti by měli být schopni v budoucnu ošetřovat třeba dlouhodobě nemocné či hlídat děti.

A těšit se můžeme i na roboty – partnery. Počítat u nich můžeme prakticky se stejnými výhodami, jakými nás oblažují umělá štěňata, a samozřejmě s mnohým dalším:

• Budeme si s nimi moci popovídat a nikdy nám neskočí do řeči.
  
• Nerozčílí se, nebudou nás za nic peskovat a nic nám vyčítat.
  
• Dodají nám pocit, že jsme milovaní, podporovaní, vtipní a kdovíco ještě.
  
• A samozřejmě budou úžasnými milenci a milenkami.
  

Knížka Láska a sex s roboty (Love and Sex with Robots) od Davida Levyho poprvé vyšla před deseti lety a dnes již existují celé nevěstince s robotími prostitutkami. Jejich schopnosti se den ode dne zlepšují. Jistý čínský inženýr se dokonce s robotkou oženil, i když úřady zatím sňatek neuznaly.

Takže se můžeme těšit, že v budoucnu nebude nikdo bez kvalitního sexu, nikomu nebude chybět milující a podporující partner. Použité roboty pořídíme v bazaru levně a v případě hrozící deprese proplatí nějaký základní typ zdravotní pojišťovna. Otázkou však je, jak na tom budeme v kontaktu s bližními z masa a kostí. Budeme ho ještě vůbec chtít?

Do ráje, nebo do háje?

Technika za nás již teď zvládá spoustu rutinní a těžké fyzické práce a pomalu se začíná prosazovat i na poli organizace našeho života a uspokojování citů. A jak je to s Descartovou res cogitans? Tu si přece alespoň částečně ponecháme – nebo ne?

Znáte úsloví „myšlení bolí“? Když si vzpomenu, kolik mých spolužáků na základní škole nenávidělo matematiku – protože se v ní muselo myslet. A kolik spolužáků na vysoké ze stejného důvodu nesnášelo statistiku. Kdyby tak statistickému programu stačilo říct: „Hele, mám takovýhle data. Co z nich plyne?“ To by bylo! A což kdyby za nás stroj i ta data sebral a vlastně celou diplomku sepsal? Kolik studentů by odolalo?

Měli by víc času na filmy, chatování, PC hry a sex – raději samozřejmě s roboty, však je to bezpečnější: nehrozí pohlavní nemoci, nežádoucí těhotenství ani citové či právní (v USA) oplétačky.

Chci říci, že nás možná nezničí zlá vůle umělé inteligence, ale to, že bude prostě úžasná.

V pohádkách o příliš hodných maminkách, které jsem vyprávěla, docházelo k obratu. Někdy zasáhl tatínek, jindy se změnily samy maminky, které nazřely, k čemu jejich dobrota vede. A v dalších verzích to byly samy děti, kdo žádal změnu: třeba když holčičkám došlo, že takhle by si je „nikdo nevzal“, a klukům, že by je „žádná nechtěla“. V pohádkách ale nebyli robotičtí ženiši a nevěsty.