Téma k poslechu: Kdy už je to porucha
Vyberte si své téma Využívejte celý web: Předplatné
Foto: Jan Majer

Dospělý vztah

Vědomý vztah je založen na tom, že oba smíme být zranitelní, říká v rozhovoru Pavel Špatenka.

Jan Majer

Jan Majer

Pavel Špatenka

Pavel Špatenka

25. 10. 2018

Většina dlouholetých vztahů klimbá v režimu spánku. Terapeut Pavel Špatenka radí, jak se společně probudit do nového rána. Povídali jsme si o vztahu dvou rozumných dospělých lidí, kteří spolu mnohé prožili a ustáli, a přesto jejich společný život otravují konflikty.

Jan Majer: Když si ve vztahu projdeme všemi možnými krizemi, kam můžeme dospět? Už se nebudeme hádat? Je dospělý vztah bez konfliktů?
Pavel Špatenka: Pokud bychom dospělost vnímali jako stav vnitřní jednoty, tedy stav bez konfliktů, kde je vztahová linka definovaná soucitem, tak ano. Ale sneseme-li se na zem, mluvíme o vztahu dvou lidí, kteří nejsou celiství, jen se takové celistvosti mohou přibližovat. Oba v sobě nesou své vnitřní konflikty a jejich vztah zcela bez konfliktů nemůže být.

Když se tedy hádají dva relativně uvědomělí lidé, vstupují mezi ně vnitřní konflikty každého z nich…
Pozor, konflikty nerovná se nutně hádky. Konflikty mezi vědomou a nevědomou stránkou naší osobnosti v sobě nesou napětí. Nevědomé části osobnosti se vždy přenáší na partnera. Nevědomí své obsahy projikuje na druhého bez naší vědomé vůle. V partnerském vztahu se to projevuje v podobě konfliktů mezi dvěma milujícími se osobami. Hádky jsou přirozeným vyústěním jisté uzavřenosti a obran obou partnerů. Každý soudí druhé podle svých vlastních představ. Každý brání sám sebe před zraněním. Každý si chce uchovat svou morální integritu. Každý chce jistotu, bezpečí, porozumění. U lidí, kteří tak činí nevědomě, to vypadá tak, že si svoji nespokojenost přehazují jako horký brambor. A popálí se.

Jak se to dá změnit?
Často si jeden ve své nevědomosti umane, že bude ten nezranitený. Ten druhý se potom stává jeho obětí. Pokud nejsme schopni vnímat, co prožíváme, a tedy stát se zranitelnými, což je základní podmínka vědomého vztahu, je cesta uzavřena. Buď zůstáváme uzavření v obranách či setrváváme někde na útěku před zraňujícími a nepříjemnými stavy, nebo se můžeme rozhodnout, že se otevřeme ve svých pocitech a začneme o tom, co ve vztahu prožíváme, otevřeně mluvit. Partneři, kteří dovedou vnímat a pojmenovat, co se v nich a mezi nimi děje, se pak mohou domluvit na pravidlech hry.

Musíme do vztahů nechat přijít i nespokojenost a bolest. Začít si uvědomovat, co že to ve skutečnosti cítím. Slétnout z myšlenek do prožitků.

Využívejte celý web.

Předplatné

K nastavování pravidel obvykle dospíváme v období nějaké krize. Mluvit v takovém rozpoložení o svých zraněních, to je tenký led…
Zpočátku to jde ztuha. Bojíme se být zraňováni a bojíme se zraňovat druhé. Narážíme na vzájemné neporozumění. Ale komunikovat o svých pocitech je první a nejdůležitější součást proměny vztahu z nevědomého způsobu vztahování do vědomého.

Říkáš, že konflikty nemusí přinášet jen hádky. Jaké jsou jejich další projevy?
Strach, úzkosti, obavy, nejistota, bezcennost, malost… Všechen ten prožitkový materiál, který provází každé opravdové zranění, věští konflikt. Ten nemusí vyústit nutně v hádku. Hádka je boj, je to útok nebo obrana. Není to srdce, je to solár, řečeno řečí tělesných prožitků. V boji používáme strategie jak útočné, tak obranné. Utíkáme, nebo útočíme, porážíme, nebo jsme poraženi. Hádka je tedy boj. Jde tu o vítězství jednoho nebo druhého. Bojem se stáváme nezranitelnými jako vítězové, ale jen na chvíli. Jsou tu znepřátelené strany. Oba někde uvnitř svého srdce stojí o toho druhého, jenže se tolik bojí o sebe! A tak se brání. Ty, nebo já, to je hádka.

Pamatuju si, jak jsem viděl hádky rodičů jako dítě. Jak jsem si přál, aby táta už na další repliku mámy nereagoval. Aby prostě jeden z rodičů z hádky vystoupil, přišlo mi to jako jediné rozumné řešení. Sám to ale jako dospělý taky moc neumím…
Neumíme si nastavit hranice. A taky jak, když jsme tak zranitelní ve svém prožívání. Strach, že něco ztratíme, že o něco přijdeme, má své opodstatnění a nedovolí nám nahlédnout, co získáme. Skoro nikdo tak nedokáže uvažovat, když je sevřený obavami a úzkostmi zraňujících pocitů bezmoci. Jako oběti jen těžko nahmatáváme svobodu volby, a proto se uchylujeme k obranným či útočným strategiím. Děje se to nevědomě. Kdybychom mohli volit, jistě bychom si zvolili soucit, sdílení, sounáležitost, které tolik ve svém uzavřeném srdci postrádáme. Z toho vyplývá jedno jediné: Jak se posunout z bitevního pole směrem ke sdílení? Řečeno jazykem těla – ze soláru do srdce? Jak se posunout od já, nebo tyjá a ty?

Jak tedy?
Chce to kus odvahy přiznat si tu hrozivou prázdnotu života, když neumím před sebou a před svým partnerem ukázat a prožít si svá zranění. Tu prázdnotu nezranitelnosti. Musíme do vztahů nechat přijít i nespokojenost a bolest, citovou vyprahlost, deprivaci. Jenže k tomu potřebujeme jednu zásadní věc: začít si uvědomovat, co že to ve skutečnosti cítím. Slétnout z myšlenek do prožitků. To většina z nás prostě neumí. Snažíme se řešit svá citová zranění myšlením, aniž bychom naplno vystavili své vědomí bolestným prožitkům zraňujících situací. To je marnost nad marnost.

A další kroky?
Nejsou o nic lehčí. Jde o významnou změnu pohledu na sebe a na mechanismy, které nás ovládají. Většina z nás je v tomto ohledu v režimu spánku. Jsme vedeni jednoduchým, nevědomým, přesto velmi přesvědčivým schématem. Příjemné pocity mysl označí za dobré, vyšle žádost, a tak se příjemné stává tím, po čem prahneme. Naopak to nepříjemné nevědomá mysl označí jako špatné a vytvoří k tomu odpor, averzi. Tak se stáváme nevědomou bytostí podléhající těmto vzorcům.

Jak takové probouzení z „bezvědomí“ probíhá?
Musíme se začít vědomě zabývat svými prožitky, tedy i těmi zraňujícími, a nenásledovat bezduše své žádosti a averze. Potřebujeme začít rozlišovat, co je prospěšné a co nám škodí. Přestat setrvávat v dětské fázi psychického vývoje, tedy ve stavu příjemné rovná se dobré, nepříjemné rovná se špatné. Tyto dvě podmínky jsou hranicí psychické dospělosti. To, jakým způsobem se k této hranici dostaneme, je už praktická otázka.

Mluvíme zatím o tom, co se musí odehrát ve mně. Když přejdeme k interakci s partnerem, jak ho zapojit? Čeho chceme dosáhnout? Jak spolu mluvit?
V skrytu duše doufáme, že budeme partnerem přijati takoví, jací jsme. Tedy i se všemi těmi zraňujícími pocity a se všemi těmi náladami všeho druhu. Čeho bych chtěl dosáhnout? Já bych řekl spíš co bych se rád naučil: Být otevřený a umět upřímně popsat, co se ve mně děje v situacích, které se mě dotýkají, které mě zraňují. Přiblížit partnerovi své nitro, sdílet s ním to těžké, ale i to příjemné. Umět dát najevo své citové rozpoložení, nemít jeden obličej na padesát situací. Kdo se pak ve mně má vyznat, když nepustím ven ani chlup? Nastavit si domácí prostředí tak, aby se mohl partner naučit ve mně číst a já v něm.

Naše zranění tu byla mnohem dříve, než se v našem životě objevil partner. Ta největší příčina je vždycky uvnitř, na dně duše.

Citově se otevřít a nechat proces plynout tam, kam nás zavede?
Když se změní nálada či atmosféra a nic se neřekne, tak si uděláš tisíc domněnek, proč se tak děje. Zůstat v obranách není nic příjemného ani pro toho, kdo je v nich uzavřený, ani pro toho, kdo stojí na druhé straně. Takže ano, všechno to ostatní vyplyne z toho, jak zvládáme citově se otevřít tomu druhému. Po nějaké době ubude hádek a nedorozumění. O tom, jak nám vzájemné otevření pomáhá citově vyzrávat, ani nemluvím.

Využívejte celý web.

Předplatné

Bavíme se o vztazích, které už mají mnohé za sebou. Je to návrat k blízkosti. Vlastně vykročení ještě blíž, než jsme si kdy byli, tentokrát ale s batohem ne zrovna voňavých věcí…
Je to o blízkosti. O velké blízkosti, kterou se teprve musíme naučit. Každý má hranice někde jinde a každý se brání něčemu jinému. Když mluvím o blízkosti, je to něco, co vnímáš a cítíš skrz sebe. Ať už je to povídání, doteky, blízkost těla. Prostě víš, že jste si teď hodně blízko, že sdílíte. A taky o tom, že už se oba učíte i dát přijetí tomu druhému, když má těžkou chvíli. Jde to popsat mnoha způsoby. A co na sebe vyklopíte, je různé. Každý unese zpočátku něco jiného. Je potřeba vědět, že je to proces. Hluboké sdílení se učíme a podle toho, jak druhý reaguje, si nastavujeme limity a hranice. Takže se to posouvá dopředu, někdy mizerně a někdy hladce.

Jak se takový proces obvykle vyvíjí?
Brzy si oba uvědomí, že za mnoha dotčeními skutečně nestojí ten druhý, že zranění tu byla mnohem dříve, než se v jejich životě objevil partner. Že ta největší příčina je vždycky uvnitř, na dně duše. Že hledat máme skutečně v sobě. To s sebou nese hodně silný etický rozměr. Bože, tolik se toho dá naučit jenom tím, že budeme citově otevření doma k tomu nejbližšímu, koho máme.

Videokurz Pavla Špatenky: Zmapujte své prožívání


Diskuse 0

Jan Majer

Šéfredaktor a vydavatel Psychologie.cz

Pavel Špatenka

Hlubinná analytická terapie, sebepoznání.

www.jogasebepoznani.cz

Nejlépe hodnocený komentář: