Občas se ke mně do psychoterapeutické praxe dostanou rodiče s dospívajícím dítětem. Někdy jde o výchovné problémy, jindy o deprese či poruchy příjmu potravy. Pokud má teenager sám velký zájem o svých starostech s psychologem mluvit, domlouváme na prvním sezení individuální terapii. Když je motivace dospívajícího vlažná nebo je zájem rodiny na řešení trablů spolupracovat, volíme rodinnou terapii. Jednotlivé příběhy jsou samozřejmě různé, řada témat se ale opakuje. A některá odlišná témata mají společný základ.
Čtrnáctiletá slečna Ema si o návštěvu psychoterapeuta řekla rodičům sama – poslední rok ji často bolí hlava, špatně se soustředí, těžko se jí usíná. „Nejprve jsme si mysleli, že ty bolesti hlavy souvisejí s nástupem menstruace, pak už bylo na Emě vidět, že má starosti, ale nechtěla s námi o ničem mluvit,“ říká matka na prvním společném sezení.
Když jsme poslali rodiče za dveře, Ema se docela rychle rozpovídala: „Ve škole je to v pohodě, doma mě všechno štve. Rodiče si myslí, že jsem malá a nic nevím, ale já vím všechno! Už dva roky se fakt hodně hádají a před týdnem podala máma žádost o rozvod. Mě se nikdo neptá, jak to chci doma mít! Kdy mi to jako chtějí říct?“
Ve snaze naše děti chránit před problémy s nimi o důležitých věcech nemluvíme – a ony pak nemluví s námi. Něco tuší, někdy toho hodně vědí – a jsou na to samy.
Šestnáctiletá Johanka přichází v doprovodu matky a o tři roky mladšího bráchy Pavlíka na rodinnou terapii, kterou jim doporučil dětský psychiatr:
„Před půlrokem mi volala paní učitelka, že si při tělocviku všimla Johančiných pořezaných nohou. Hned jsem na ni uhodila, co to proboha dělá! Řekla mi jen, že má dlouho deprese, pak se rozbrečela a omlouvala se, že mi jen přidělává starosti…“ říká na úvod matka.
„Řežu se už několik měsíců, je toho na mě občas moc a pak se mi uleví, všechno je mi pak jedno…“ říká Johanka smutně.
Během několika setkání se ukázalo, že Johanka slouží mámě jako vrba. V důsledku toho cítí zodpovědnost za trable matky i za bezstarostné dětství mladšího bráchy. Všechno začalo tím, že se máma dceři svěřila – je prý osamělá, ženskou se dvěma dětmi žádný normální chlap nechce.
V pubertě děti často vypadají jako skoro dospělé, chovají se tak – ale nejsou. Nejsou ani našimi partnery, ani kamarády, ani tu nejsou od toho, aby zachraňovaly náš neuspořádaný život.
Přes kolegu psychologa se ke mně dostal do terapie dvanáctiletý Ondra, od prvního pohledu citlivý, chytrý a zamračený teenager. Doprovází ho maminka – táta s návštěvou psychologa prý souhlasí, ale nepřijde, protože tomu nevěří.
„Jasně, povídání s psychologem je podle táty pro baby,“ nabroušeně ucedí Ondra. „Chlap si má poradit sám, má se se vším poprat. Víte, čemu můj táta věří? Že když to nejde silou, tak to půjde ještě větší silou!“
„Ok, rozumím. A proč jsi tu dnes ty, Ondro? Co bys potřeboval?“ ptám se já. „Potřebuju, abyste tátovi vysvětlil, že nejsem homosexuál, když chci praštit s florbalem a jít zpívat do sboru!“
Dominantní tatínek měl jasno, co bude jeho jediný syn dělat a jak z něj udělá opravdového chlapa. Matka už dávno rezignovala: aby se nehádali, přenechala výchovu syna otci.
Naše děti tu nejsou od toho, aby slepovaly náš křehký partnerský vztah, jejich úkolem není držet rodinu pohromadě, a dokonce ani dávat našemu životu jediný smysl.
Domeček z karet je velmi vratká stavba, která nesnáší jakýkoliv pohyb. Dospívání našich dětí naopak pohyb nutně potřebuje. Trochu zjednodušeně lze pohyb dospívání popsat jako postupné vyplouvání z přístavu rodiny do oceánu dospělého života, ovšem nejde o přímou cestu.
Spíše to probíhá formou oddalování a opětovného přibližování, formou výprav a návratů. Naše děti nepotřebují rigidní křehkou stavbu, ale dobrý, nedokonalý, možná oprýskaný, ale pevný přístav.
Pro rodiče dospívajících dětí je někdy velmi těžké najít balanc mezi sdílením a ochranou, mezi péčí o sebe a péčí o dítě, mezi vlastními sny a sny našich dětí. Přitom se často stačí dětí jen zeptat: „Co od nás potřebuješ? Je to ok?“
