Můj dnešní článek je věnovaný všem, kteří podlehli zelené závislosti, dobrovolně strkají ruce do „špinavé hlíny“, přemáhají únavu i své fyzické možnosti, podstupují boj s rozmary počasí a často si utrhují od úst, aby v životě na zeleném ostrově zapomněli na všechny starosti světa.

Zahrada prý učí odpovědnosti ke druhým. Po třiceti letech vzájemného hledání jsem se přesvědčila i já, že mezi člověkem a jeho zahradou platí podobná pravidla jako mezi člověkem a člověkem. A navíc bych doplnila, že zahrada je ideálním učitelem odpovědnosti k sobě samé. V péči o zahradu a v péči o svoji duši nalézám mnoho společného. 

Do mě zaťala zahrada své drápky až kolem třiceti. Podědila jsem ji po babičce a tak nějak se předpokládalo, že když má někdo lejstro, že mu něco patří, vyplývají mu z toho jisté povinnosti. Přesvědčila jsem se na vlastní oči, že zahradě je jedno, kdo ji vlastní, a jejím obyvatelům taky. Nepotřebuje být vlastněna, potřebuje být milována. 

Každá zahrada má svou duši

Dlouho jsme k sobě hledaly cestu. Zakládala jsem si na tom, že jsem intelektuálka, po večerech si čtu a přes den se povaluji v kavárnách. Když jsem se na zahradu, která mi byla svěřena do péče, přijela podívat po šesti týdnech, mile mě překvapila. Místo trávníku rozkvetlá louka téměř po pás a záhonky byly pokryty polštářky zelených rostlinek s droboučkými bílými kvítky. Bylo to tak romantické. 

Proboha, ta zahrada vypadá hrozně, spráskla ruce moje maminka. Najdi někoho, kdo tu trávu poseká, a tohle, ukázala na něžné rostlinky, musíš všechno vytrhat, to je žabinec ‒ ptačinec. Plevel, co ti všechno udusí. Pojď, pomůžu ti.

Poslechla jsem, ale spokojená jsem nebyla. Babiččinu zahradu jsem vnímala jako místo k dětským hrám. Jako dítě jsem nerozlišovala, co je na zahradě správně a co špatně, nepotřebovala jsem ji nijak vylepšovat. Bylo fajn, že květiny voní a létají na ně motýli, hlavně když mě neomezovala v mých hrách. To dospělí dali rostlinám nálepku: užitečné, krásné, nebo naopak nežádoucí. Prý nastal čas, abych se také začala chovat jako dospělá.

Pochopila jsem, že odlišnost je třeba přijímat s láskou a porozuměním a že ve zdravé zahradě každý parazit nakonec prohraje.

Začala jsem si všímat, že každá zahrada vypadá, jak vypadá, podle člověka, který se o ni stará. V zahradě přírodní jsou stopy lidských rukou jen těžko rozpoznatelné. Je, jaká je. Zarostlá, chlupatá, chaotická. Na jaře svěže zelená, v létě louka plná květů, ale i kopřiv a pichlavých bodláků, na podzim zlátne suchými stébly a v zimě jí sluší bílý kabátek. A jestli je užitečná? Užitečná pro koho? Její stálí obyvatelé jsou spokojeni, a když nejsou, odejdou a přijdou jiní. 

Zahrada užitková má pevný řád. Člověk odstraňuje všechno nežádoucí, aby zvýšil výnosy žádoucích plodin, ze kterých obyvatelé zahrady mnoho nemají. Trochu to připomíná pracovní nasazení: pěstují se užitečné vlastnosti, disciplína, pracovitost, loajalita a poslušnost. Co překáží, ubírá živiny a stíní, pryč s tím. 

Je, jaká je

Ale přirozená touha po svobodě se skrývá v každé zahradě. I v každé duši. Aby páníčci odjeli. Co bych udělala? Chvilku bych asi byla v rozpacích, že mě nikdo nehlídá, ale pak bych chtěla dát volnost potlačeným touhám. Bez nálepek, jestli je to dobře, špatně, užitečně, škodlivě. Bez vnějších cenzorů, kteří mě hodnotí. Bylo by užitečné prozkoumat svoje hranice, které se v užitkové zahradě mého zaměstnání nevyužívají a potvrdí se až v období extrémních podmínek. 

A v tom je můj problém. Ani své zahradě, ani své duši nedokážu dát vytouženou volnost. Plním očekávání sousedů i svá vlastní, napodobuji cizí vzory z časopisů a nutím ji do něčeho, co jí není vlastní. Aby přežily cizí rostliny, cizí myšlenky a cizí nařízení, vyžadují zvláštní zacházení. Bez něho se neujmou, nezakoření, nevykvetou. Jsou na mně závislé. Zahrada to dobře ví a bez manipulativní péče okamžitě vytěsňuje, co do ní nepatří, aby mohla být znovu sama sebou. Jen pak vypadá jinak, než chci já. 

Přesto jsem jí nikdy neřekla: „Jsi nemožná, tohle jsi vyrostla blbě a tohle jsi neměla dělat.“ Neodsuzuji ji, že je špatná, protože je jílovitá a kyselá. Trpělivě ji pozoruji a přemýšlím, co vyhovuje jí a jak to udělat, aby cizí rostliny, které bych tam chtěla mít zase já, přijala za vlastní. Hledám způsoby, jak zharmonizovat vzájemný vztah, aby nám oběma pomáhal. Já zahradu podržím v období sucha a ona mě zase v okamžicích, kdy mám v duši vyprahlo. 

Každá duše má svou zahradu

Když strčím ruce do hlíny, jako bych se vracela domů. Zahrada se beze mě obejde, ale já se bez ní obejdu těžko. Těším se na ni jako na milovanou bytost. 

Moje zahrada jsem já, já ji tvořím, ale zároveň jsem její součástí. Co dělá dobře jí, dělá dobře i mně. Učím se v ní, jak je úlevné přijmout sama sebe bez hodnocení, s laskavostí a tolerancí. Pochopila jsem, že odlišnost je třeba přijímat s láskou a porozuměním a že ve zdravé zahradě každý parazit nakonec prohraje.

Stejně to platí ve vztazích mezi lidmi, v péči o děti, v toleranci k partnerovi i v lásce k rodičům. A v rozmazlování vlastní duše ‒ aby krásněla, i když páníčci nejsou doma. Jenom ne žádné násilí.