Foto: Thinkstock.com
odemčené

Dva dědové na chodníku

Máme se snažit získat vlastnosti, které nemáme, anebo se smířit s tím, jací jsme?

Klára Olexová

Klára Olexová
Publicistka

22. 3. 2011

Tramvaj je pro mě, rozeného šmíráka, to, co pro chemika laboratoř. Báječně se v ní zkoumají vzorky lidí.

Čekám u Prašné brány na devítku. Je dvanáct stupňů, slunko svítí, já sedím na odpočívadle a koukám před sebe. Z levé strany se pomalu šourá starý pán. Říkejme mu pan Velký. Je vysoký, hubený, od beder sehnutý, na hlavě má kulicha a v ruce igelitku. Tipuju mu tak devadesát let.

Sune nohy před sebe, kouká do země. Z druhé strany si to k němu rychlostí šneka hasí stejně starý pan Malý. Měří tak metr, váží dvacet deka, prostě drobek. Pan Malý má taky čepici, kouká mu z ní naslouchátko, a stejně jako pan Velký sleduje chodník.

Pataputy, pataputy, lajna mezi nimi se zkracuje, a když se v jejich zorném poli ocitne noha toho druhého, oba se zastaví. Podívají se na sebe a rozzáří se. Pan Velký pěkně shora dolů, pan Malý zdola nahoru.

„Ahoj Lojzíku, co ty tady,“ zeptá se malý pán.

„Ahoj Venoušku, čekám na čtrnáctku,“ odpoví velký.

„A kampak jedeš?“

„Do Stromovky. Tam je ti krásně Venoušku… Všecko už kvete a jsou tam pěkně opravené cesty. A představ si to – nasedneš tady na tramvaj a vezeš se až tam. Bez přesedání a zadarmo!“

„Hmmm…“

„Máš čas?“

„Mám.“

„Tak pojeď se mnou! Uděláme si parádní výlet.“

A ten prťavý si dává na čas, když povídá: „Víš… Já… Já, Lojzíku… Já už ne.“

Culí se jak smutný mudrc, pak zaboří zase hlavu do asfaltu, a šourá se dál zprava doleva. A Lojzík stojí, kouká za ním s výrazem veselého Buddhy po dietě a čeká na čtrnáctku.

Ani nevím, proč mě tak zaujali. Možná proto, že stařečky jak z pohádky v tramvaji často nevidím. Možná mě bavilo si představovat, jak spolu čutali na Žižkaperku za první republiky merunu.

Taky mě napadlo, že mi byl milejší ten aktivní pán, i když mám spíš povahu toho pasivního. Za čtyřicet let asi taky řeknu: „Já Mařenko… Já už ne.“

Některé svoje vlastnosti nezměníme a je zbytečné se o to snažit. Promarnila jsem tím spoustu času. Teď pracuju na tom, abych si byla sympatická i přes to, že jsem kolikrát úplně jiná než lidi, které obdivuju.

Články k poslechu

Kdy končí terapie

Osobní vývoj se odehrává ve spirále, hotovo nemáme nikdy. Úloha průvodce je omezená.

13 min

Zranění rodiče

Chcete být pro své děti lepší máma nebo táta, než jaké jste měli vy. Na …

16 min

Mobil není dudlík

Jak pomoci k psychické pohodě dětem ve světě mobilů a tabletů? Časový limit nestačí.

9 min

Manipulační imunita

Jak nenaletět manipulaci? Učme se vyznat ve svých emocích a nebojme se jít do konfliktu.

12 min

Živoucí tělo

Je naší spojkou se světem, přesto ho málokdy doopravdy vnímáme. Jak to napravit?

10 min

22. 3. 2011

Nastavení soukromí

Můžeme povolit některé další služby pro analýzu návštěvnosti? Svůj souhlas můžete kdykoliv změnit nebo odvolat.

Více informací.