Vyberte si své téma Využívejte celý web: Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Dva dědové na chodníku

Máme se snažit získat vlastnosti, které nemáme, anebo se smířit s tím, jací jsme?

Tramvaj je pro mě, rozeného šmíráka, to, co pro chemika laboratoř. Báječně se v ní zkoumají vzorky lidí.

Čekám u Prašné brány na devítku. Je dvanáct stupňů, slunko svítí, já sedím na odpočívadle a koukám před sebe. Z levé strany se pomalu šourá starý pán. Říkejme mu pan Velký. Je vysoký, hubený, od beder sehnutý, na hlavě má kulicha a v ruce igelitku. Tipuju mu tak devadesát let.

Sune nohy před sebe, kouká do země. Z druhé strany si to k němu rychlostí šneka hasí stejně starý pan Malý. Měří tak metr, váží dvacet deka, prostě drobek. Pan Malý má taky čepici, kouká mu z ní naslouchátko, a stejně jako pan Velký sleduje chodník.

Pataputy, pataputy, lajna mezi nimi se zkracuje, a když se v jejich zorném poli ocitne noha toho druhého, oba se zastaví. Podívají se na sebe a rozzáří se. Pan Velký pěkně shora dolů, pan Malý zdola nahoru.

„Ahoj Lojzíku, co ty tady,“ zeptá se malý pán.

„Ahoj Venoušku, čekám na čtrnáctku,“ odpoví velký.

„A kampak jedeš?“

„Do Stromovky. Tam je ti krásně Venoušku… Všecko už kvete a jsou tam pěkně opravené cesty. A představ si to – nasedneš tady na tramvaj a vezeš se až tam. Bez přesedání a zadarmo!“

„Hmmm…“

„Máš čas?“

„Mám.“

„Tak pojeď se mnou! Uděláme si parádní výlet.“

A ten prťavý si dává na čas, když povídá: „Víš… Já… Já, Lojzíku… Já už ne.“

Culí se jak smutný mudrc, pak zaboří zase hlavu do asfaltu, a šourá se dál zprava doleva. A Lojzík stojí, kouká za ním s výrazem veselého Buddhy po dietě a čeká na čtrnáctku.

Ani nevím, proč mě tak zaujali. Možná proto, že stařečky jak z pohádky v tramvaji často nevidím. Možná mě bavilo si představovat, jak spolu čutali na Žižkaperku za první republiky merunu.

Taky mě napadlo, že mi byl milejší ten aktivní pán, i když mám spíš povahu toho pasivního. Za čtyřicet let asi taky řeknu: „Já Mařenko… Já už ne.“

Některé svoje vlastnosti nezměníme a je zbytečné se o to snažit. Promarnila jsem tím spoustu času. Teď pracuju na tom, abych si byla sympatická i přes to, že jsem kolikrát úplně jiná než lidi, které obdivuju.

Psychologie.cz je společným dílem...

...psychologů a psychoterapeutů a vás, čtenářů. My píšeme, natáčíme, radíme, upřímně sdílíme naše profesní i osobní zkušenosti. Vy nám posíláte náměty a skládáte se na honoráře autorů a provoz webu. Díky tomu můžeme psát a mluvit jen o věcech, které dávají smysl. Nemusíme brát ohled na vkus masového publika ani na zájmy inzerentů – na našem webu nenajdete jejich reklamy ani PR články.

Jako předplatitelé získáte neomezený přístup k hlavnímu obsahu, budete moci kdykoli sledovat naše online kurzy a přednášky, otevře se vám možnost využívat naši poradnu a také ulevíte očím, protože články budete moci nejen číst, ale i poslouchat. Platba je jednoduchá a bezpečná. Pro představu: roční předplatné vás vyjde na 31 korun týdně, to je jako deci vína nebo jedno malé pivo. Připojte se k nám a podpořte nás. Děkujeme.

Varianty předplatného

Články k poslechu

Vědomí konce

Zapomínáme-li na smrt, bereme život jako samozřejmost.

23 min

8. Neřešte neřešitelné

Naše mysl je „napadána“ myšlenkami. Jak je třídit? A co s těmi přebytečnými?

14 min

Ovládejte se méně

Na dítě často nepřiměřeně „vylítne“ právě rodič, který se úporně snaží řešit vše v klidu.

16 min

Procitnout z deprese

Deprese může být příležitostí k životní změně. Předchází jí sestup do nevědomí.

31 min

7. Mentální zlozvyky

Některé způsoby uvažování nám zkrátka škodí. Proč se jich vlastně nechceme vzdát?

24 min

Otevřít audio sekci