Dva velké životní omyly

Mnoho lidí věří dvěma velkým omylům. Prvním je přesvědčení, že život by měl být snadný. Druhým je představa, že na něj existuje zaručený návod.

První omyl “život by měl být snadný” vede k depresím a pocitům méněcennosti. Život by měl být snadný, a protože můj život snadný není, něco není v pořádku. Buďto jej vedu špatně já a jsem tedy defektní: neumím život žít, něco dělám nesprávně, nemám potřebné nástroje… abych procházel životem vesele a snadno jako dětskou říkankou.

Zloba a zklamání

První omyl často vede taky k pocitu nespravedlnosti, zapšklosti a zlobě na svět. Život by měl být snadný, a protože můj život snadný není, někdo za to může. Mohou za to druzí (kterým se žije tak skvěle), mohou za to rodiče, špatný šéf, špatný partner, špatný politik… Mohou za to ONI.

Druhý omyl, že existuje zaručený návod na život, vede k nekonečné spirále falešných nadějí a hlubokých zklamání. Protože existuje zaručený návod na to, jak život učinit snadným, někde se tento návod musí skrývat. Je jistě obsažen v nejnovějším bestselleru, v drahé přednášce, v radách jedinečného kouče.

Pokud si bestseller koupím, metodu vyzkouším a nefunguje, pak je chyba buď ve mně (a výslednou frustraci přidám jako další kus na kupu méněcennosti, o které je zmínka výše), anebo je chyba v metodě (je to špatná, nedokonalá cesta).

Je třeba hledat novou knihu, nový návod, zaplatit nového gurua. A tak stále dokola.

Cesta ven

Z nekonečného kruhu je pouze jedna cesta ven: Uvědomit si, že ani jedno z výše uvedených přesvědčení není platné. Život není snadný a neexistuje na něj zaručený návod. Co se osvědčilo vám, nemusí fungovat vašemu kamarádovi. Hledat, proč tomu tak je a kde je chyba, je zbytečné. Jsme různí. Složití. Život je složitý. Různý.

Mohlo by vás zajímat

Kde brát energii

I v těžkých chvílích se skrývá naděje. A možná nejvíc právě tam.

Přečíst článek

Co dokážeme, je vzájemně se inspirovat. To zbylé je na nás. Každý sám musí hledat svou individuální cestu, kterou pozná po vlastních plodech. Nikoli po plodech, které uzrály u jiných.

Je potřeba naučit se vidět život nikoli jako projekt, kde vrstvíme jeden výsledek za druhým a jeho kvalitu hodnotíme podle velikosti této hromady, ale jako školu, ve které se neustále učíme; která nás učí. Pokud zůstaneme otevření a ochotní měnit se, pak chyby a obtíže, stejně jako úspěchy a dobré dny přispějí k tomu, že budeme postupně schopni nalézat vlastní cestu, vlastní odpovědi a následně si klást také hlubší otázky.

Hotovo není a nebude

Pokud jsme však ochotni se života neustále dále ptát a učit se z jeho odpovědí, pak to také znamená poznat, že nikdy nebudeme mít hotovo. A uvědomit si, že otevřenost/ochota ke změně a pocit věčné “nehotovosti” je jedno a totéž.

Jedním z důsledků pochopení této naší nikdy nekončící nehotovosti je neochota dávat jednoduché odpovědi i hledat zaručené návody. Není to abdikace nebo lhostejnost. Je to nová forma postoje k životnímu poznání, která nehledá neotřesitelné, ale naopak chápe, že čím nelze otřást, to bývá  podezřelé. Více než o jednoduché jistoty jde nakonec o to, učit se (vždy znova) žít s nejistotou.

Postupně pak možná zjistíme,

• že příliš snadný život je vlastně špatný život, protože nás stejně jako málo náročný učitel příliš nenaučí
• že život je složitý, nespravedlivý, někdy nepochopitelný a často obtížný
• že jednoduché návody na něj neexistují.

Kdo však žije v postoji otevřenosti a ochoty měnit se, ten toto zjištění komentuje s úlevným „bohudík“. Protože vidí, že samotná změna a učení se ze zkušeností je důležitou hodnotou, kterou spěje k životní moudrosti a hluboké spokojenosti. A tu vás snadný život ani jednoduchý návod nikdy nenaučí.