Od malička jsem byla ďáblík, hyperaktivní příšerka, která potřebovala být vždy středem pozornosti. To však nebylo jediné, co mé rodiče trápilo a s čím si nevěděli rady. Horší než nezkrotná povaha byla totiž příšera skrývající se pod kůží. Občas vystrčila drápky v podobě svědící vyrážky.

Přišla rychle a zdánlivě bez příčiny, ale trvalo dlouho, než se ji podařilo zapudit. Promašťování pokožky a různé pokusy v podobě zinku pomáhaly, vždy však jen do určité míry, kdy už nebylo zbytí a bylo třeba užít kortikosteroidních mastí.

To jsou neomylní zabijáci, ekzém spolehlivě likvidují, žádný pupínek se jim nevyhne. Avšak stejně jako antibiotika, i kortikosteroidní masti mají své negativní účinky – ne zrovna dobře je totiž snášejí ledviny. Raději jsem tvrdohlavě podstupovala léčbu dlouhou týdny, měsíce, ale jen s minimálním množstvím těchto zabijáků.

Ve třinácti letech mě atopický ekzém zasáhl v celé své bující kráse. Typicky se mi objevil v oblasti loketních a kolenních jamek, na stehnech, na předloktí.

Potvora svědil jako ještě nikdy předtím a já jsem si třetinu těla rozškrábala do mokvajících krvavých ložisek. Když už mi to bylo opravdu odporné, odvracela jsem pohled nebo jsem si na ta místa pouštěla proud horké vody ze sprchy, což byla pro mě euforie největšího kalibru – i když jen na pár vteřin, následovaná minutami výčitek.

První výhra

Atopický ekzematik je jako drogově závislý, prostě si nemůže pomoct. Ostříhané nehty pomohly jen zčásti, vždy jsem si za ně našla kvalitní náhradu. A chtějte po někom, aby spal s rukavicemi anebo rovnou s rukama přivázanýma na čelo postele. Časem mi stejně nic jiného nezbylo – vůle ve spánku prostě nefunguje.

Po pár dnech už jsem bolestí nebyla schopná ohnout ruku, abych přiblížila vidličku k ústům. Nemohla jsem nosit kalhoty či vůbec sejít schody. Má chůze vypadala komicky jako chůze neohrabaného robota. Rozhodla jsem se vynechat školu a zůstat doma, abych se s ekzémem mohla náležitě poprat.

Slabší kortikosteroidní mast sice nepřinesla rychlou úlevu, zato mi dala čas. Díky tomuto času strávenému v klidu se uklidnil i můj stav a já jsem začínala přicházet na skutečnosti, které jsem dříve neviděla: Začala jsem si všímat věcí, po kterých mě začne ekzém víc svědit.

Objevila jsem čokoládu, všeobecně řepný cukr, skořici, kari, pomeranče… Stala se z toho docela zajímavá hra, kterou jsem se bavila celé dny své léčby, a vyklubala se z toho docela slušná potravinová nesnášenlivost.

Bohužel ve střevech máme po cukru lačné bakterie, jejichž chutě bývají silnější než vůle zborceného člověka. Ani kortikosteroidy nezabíraly, pokud jsem je zajedla notnou dávkou studentské pečetě, které prostě nešlo odolat. Naštěstí se mi časem podařilo utvořit si docela silnou odrazující představu kupy kostek cukru, které hryžu ve formě čokolády.

Posílila jsem svoji vůli a odrazila se ode dna. Protentokrát jsem atopický ekzém úspěšně potlačila. Na znovuzrození mu však stačily pouhé dva měsíce.

Tělo jako objekt studia

Začala jsem chodit na Tomesy (koupele ve vodě s mořskou solí a UV zářením), poctivě jsem se vyhýbala kritickým potravinám a ze strachu si kousala nehty. Nestačilo to. Ekzém se stále vracel, i když už jen jako „poprašek“.

Nebyla jsem ochotna smířit se s tím, že je to moje součást. Stala jsem se sobě samé studijním objektem a kromě dlouhého seznamu nesnášených potravin jsem přišla i na prostý fakt, že o prázdninách není po ekzému ani vidu. To byla evidentně část roku, kdy jsem byla psychicky v pohodě, a tak jsem se začala zajímat o psychosomatiku a alternativní medicíny.

Ne že bych přímo rozuměla moudrům typu „atopický ekzém vychází z ledvin, je tedy nutné posílit dráhu ledvin a to i psychicky. Co ve svém životě potlačujete? Jaké křivdy a nepravosti si v sobě nosíte, že se vám teď snaží připomenout a dostat se na povrch jinak?“, avšak byla jsem ochotná zkusit všechno.

Začala jsem pít ozdravné čajíky na posílení ledvin, zajímat se o vitamíny, čínskou medicínu a dbát na pitný režim. Jeho potřebu jsem nikdy předtím nepociťovala. Opravdové kouzlo však pro mě bylo objevení tekutého chlorofylu, který pročišťuje tělo jako vláknina, a kila zeleniny. Začala jsem si ho přidávat do vody a vysloužila si pověst té, co pije zelenou vodu, vodníkovu žitnou apod.

Navzdory posměškům postpubertálních vrstevníků se „zelená voda“ stala součástí mého každodenního života a atopický ekzém mě od té doby už v plné síle nezasáhl.

Být sama sebou

Nakolik je účinek chlorofylu autosugescí si netroufám odhadnout. Jisté však je, že lidský organismus je natolik složitý, že ani chlorofyl, čínská medicína nebo jakýsi zdravý život není všelék. Mnohdy jsou to taky jen prostředky, jak opravdovou podstatu nemoci potlačit a řešit jen na jedné z mnoha rovin.

Už dávno jsem poznala, že spouštěčem návštěvy mého atopického ekzému je psychika. Stačilo málo: trocha stresu, pubertální ztracení sama sebe, přetváření se, něčím se uvnitř užírat, něco zatajovat a přitom s tím nebýt vnitřně zajedno.

Souhra náhod mě v podstatě donutila docílit své malé vnitřní harmonie. Když jsem díky tomu ztratila pár svých přátel, přišlo mi to jako konec světa; bez toho bych však nepoznala, že jsem se ve skutečnosti v jejich přítomnosti chovala jinak než mi bylo vlastní, že se mi jejich chování protiví a že faleš nechci mít ve svém životě.

Elegantně jsem se po svém prozření zbavila i dalších takovýchto lidských škůdců a vydala se na cestu, kde říkám, co říct chci, a dělám, co dělat chci. Možná, že mým všelékem je jen prostá upřímnost k sobě i k druhým, protože na chlorofyl jsem už půl roku nesáhla a atopický ekzém mlčí.

Petra Vinšová