Online přednáška: Okno do nebe
Vyberte si své téma Využívejte celý web: Předplatné

Evoluce víry

Náboženství kdysi lidem pomohlo přežít. Co si s ním počít dnes?

Milan Petrák

Milan Petrák

23. 1. 2019

Víra je neoddělitelnou lidskou vlastností. Všechny pokusy o její „zničení“ nemohou dopadnout jinak než vytvořením dalšího druhu víry. Bylo by navíc mylné chápat víru jako cosi negativního. Posiluje v nás totiž vlastnosti, jako je odvaha či obětavost.

Biolog Richard Dawkins je znám jako nesmiřitelný nepřítel náboženství. Snad ještě oblíbenějším terčem, než jsou křesťané, muslimové či hinduisti, je jeden jeho kolega. Ne že by byl biolog David Sloan Wilson nějak zvlášť nábožensky založený. Spáchal ovšem hřích, který je v Dawkinsových očích snad ještě těžší, než kdyby se denně modlil a četl si v posvátných spisech. Má jiný názor na evoluční vznik náboženství, než jaký vyznává Dawkins, pro kterého je to pouhý vedlejší produkt jiných lidských vlastností: sklonu k přehnané reakci v nebezpečí a schopnosti vžít se do kůže druhé osoby.

Wilson je vůči náboženství mnohem smířlivější. Podle něj se náboženství v lidské evoluci objevilo, protože pro naše předchůdce bylo užitečné. Díky náboženskému cítění dokázali naši prapředkové efektivněji spolupracovat. Kromě toho náboženství podporuje schopnost odpouštět, což mohla být také důležitá vlastnost pro přežití v nehostinných stepích.

Oba názory mají své přednosti i slabiny. Představa, že něco historicky tak významného, jako je víra v boha, by mohlo být výsledkem pouhé shody náhodných okolností, je pro leckoho sotva přijatelná. Víra po svých oddaných mnohdy vyžaduje účast na časově náročných rituálech, žene je do válek proti „nevěřícím“, případně vyžaduje celibát. To je zjevně chování snižující schopnost zanechat potomky, takže by evoluce měla s náboženstvím již dávno rázně zatočit.

Adaptacionalistická teorie Davida S. Wilsona určitou odpověď na tuto námitku nabízí. Ani ona ale nedokáže vysvětlit, kde se berou jevy, jako je náboženská řevnivost, nenávist vůči jinověrcům či tendence „sloužit bohu“ v odloučení od většinové společnosti.

Nejhorší predátor

Vraťme se o pár set tisíc let zpět do dob, kdy naši předchůdci žili v malých skupinách na savaně. Vztahy mezi skupinami byly často (i když nikoli vždy) důsledkem nemilosrdných pravidel teorie her. Úvaha zněla jednoduše: Co máme udělat, abychom zabránili útoku ze strany konkurenční skupiny? Musíme je napadnout dříve než oni nás. Nejlépe za časného úsvitu, jak to i dnes praktikují některé přírodní národy. Vynález genocidy je starší než lidstvo.

Podle odhadu Lawerence H. Keeleyho, autora knihy War Before Civilization: the Myth of the Peaceful Savage, úmrtnost v pravěkých válkách mnohonásobně přesahovala poměrný počet obětí válek 20. století. Nejhorším predátorem člověka byl tedy člověk patřící k jiné skupině. Víme, že živočišné i rostlinné druhy si proti svým predátorům vyvíjejí ochranu: mimikry, rychlé končetiny, krunýře, bodliny, jedové žlázy, trny. Jakou ochranu „vymyslela“ evoluce pro člověka?

Bylo nutné překonat hlavní slabinu, a to roztříštěnost vztahů ve skupině. Pokud spolu tráví velkou část času několik desítek lidí, jistě ne všichni se všemi vycházejí dobře – někteří mají tendenci na ostatních parazitovat, jiní jsou příliš bázliví, další zase nedůtkliví a s ostatními nevyjdou.

Muži z takovéto skupiny budou myslet na to, jak chránit svůj život a své zdraví (nejen ve svém zájmu, ale také v zájmu svých potomků, na péči o něž se podílejí). Nebudou motivováni riskovat zranění v útočném či obranném boji s jinou skupinou. Jenže skupina, jejíž členové si každý racionálně hájí své vlastní zájmy, bude nakonec rozprášena. Převálcují ji skupiny, jejichž členové jsou bojovnější a ochotní obětovat se.

Symbol coby skupina v kostce

Co s tím? Evoluce přišla s nápaditým řešením. Jednotlivec nemůže mít dostatečně kladný emocionální postoj ke všem členům skupiny, protože ta je příliš rozmanitá a proměnlivá. Proto si naši předchůdci ve své mysli promítli celou svou skupinu do jediného bodu či průmětu. Tento průmět již dokázal milovat, stejně jako uznávat svou podřízenost vůči němu a obětovat se pro něj.

Čtenář již možná tuší, že zmiňovaným průmětem skupiny byl její symbol. U přírodních národů takto funguje totem. My moderní lidé podobně uctíváme státní vlajku a hymnu. Věřícím stejně dobře slouží nejen grafický symbol víry, jako je kříž či půlměsíc, ale také posvátný spis (Bible, korán) i duchovní stavby (chrámy, mešity).

Podle tohoto pojetí je víra lidskou zbraní proti nejhoršímu predátorovi – jiným lidem. Je to naše obdoba trnů či krunýře. Je odpovědí na smrtelné ohrožení konkurenční skupinou. Mezi vírou a meziskupinovou agresivitou existuje kladná zpětná vazba. To znamená, že se obě vzájemně posilují. Nevěříte mi?

V rámci psychologického experimentu byly třem skupinám studentů čteny tři příběhy s odlišným závěrem. První skupina vyslechla příběh o ženě, která jde se svým chlapečkem navštívit otce, který pracuje v nemocnici. Chlapce ale cestou srazí auto. Je odvezen do nemocnice, operován, ale přesto umírá. Ve druhé verzi příběhu matka s chlapcem úspěšně dorazí do nemocnice. Chlapec zde navštíví nemocniční kapli a pozoruje modlícího se muže. Třetí, kontrolní, skupině byla představena verze, v níž je chlapec v nemocnici svědkem cvičení záchranné služby, při které pomáhají figuranti s namalovanými zraněními. Pomocí dotazníků bylo zjištěno, jak se změnila religiozita studentů. Ukázalo se, že náboženská horlivost významně vzrostla pouze u studentů, kteří vyslechli příběh, ve kterém figurovala bolest a smrt.

Příbuzným tématem se zabývá tzv. teorie zacházení se strachem (Terror Management Theory). Ta vychází z pozorování, jak se chovají lidé vystavení tématu zranění, násilí či smrti. Ukázalo se, že zmínka o smrti vede k tomu, že se skupina více semkne, její členové jsou více loajální. Kromě toho roste jejich ochota přísněji trestat nekonformní jedince a neuctivé chování k symbolům skupiny.

Zmínka o smrti posiluje víru a platí to i naopak. Víra, a to jak náboženská, tak i politická, používá různorodými způsoby téma smrti. Nejúspěšnějším náboženským symbolem v historii lidstva je v podstatě popravčí nástroj. Svědkové Jehovovi sice kříž neuznávají, ale díky odmítání transfuze je častým tématem v jejich textech krev. Komunismus, coby tzv. politické náboženství, si liboval v rudé barvě, tedy barvě krve. Červenou barvu obsahovala i nacistická vlajka spolu s agresivně stylizovanou podobou Slunce (převzatou z původní hinduistické svastiky).

Dalším příkladem vzájemného posilování víry a tématu smrti je náboženství Aztéků. Jejich náboženství je nutilo obstarat desetitisíce zajatců, kterým bylo na schodech chrámu vyříznuto srdce z hrudi. Pohled na toto drastické představení – v souladu s teorií zacházení se strachem – zvyšoval semknutost a loajalitu aztéckých bojovníků. Díky tomu vzrostlo jejich odhodlání vyrazit na výpravu a získat kvanta dalších obětí.

Umírnění a extremisté

Víra ve své vypjaté podobě nás nutí chovat se tak, abychom ji my sami v sobě i ve svém okolí posilovali. Lidé, kteří takové víře podlehli, se sami obklopují jejími symboly – grafickými znaky, vlajkami a hesly. Naši předchůdci ochotně stavěli chrámy, nad jejichž obrovitou nádherou dnes žasneme. Chrámy ovšem nebyly určeny k ničemu jinému než k posílení či alespoň udržení víry těch, kteří chrám postavili (od šlechtice, který stavbu financoval, až po posledního zedníka) a jejich blízkých.

Do tohoto druhu chování spadají i sebevražedné atentáty teroristů. Ti svým hrůzným činem vystaví své spoluvěrce tématu smrti a tím posílí pevnost jejich víry. A ovšem zvýší pravděpodobnost, že se časem objeví jejich následovníci. Základní vlastností nábožensky či ideologicky motivovaných teroristických činů bohužel je, že již svou samotnou existencí podněcují ke svému opakování.

Využívejte celý web.

Předplatné

Politické soupeření v evropských zemích se naštěstí bez takovýchto činů obejde. Ovšem i politici v civilizovaných zemích se rádi uchylují k dramatickým výrazům typu „smrtelný hřích“, „prolitá krev“ či „krvavý režim“. Výjimkou nejsou ani víru aktivizující věty jako „Naši otcové zemřeli, abychom my mohli žít.“

V našich reáliích řada lidí ráda dělí ostatní na „iracionální“ věřící a „rozumné“ skeptiky. Toto dělení je iluzorní. Tendence k iracionální víře je vlastní všem lidem. I ateisté tíhnou k vyznávání některých hodnot na úkor jiných a k nenávisti vůči skupinovému nepříteli. Smysluplnější je dělení na ty, jejichž víra je umírněná (a kteří ji nikomu nevnucují), a na radikály či extremisty. I ve světě politiky platí, že chováním a názory mají k sobě blíže levicový a pravicový umírněný politik, respektive levicový a pravicový radikál.

Víru nelze zcela vymýtit. Můžeme ovšem omezit negativní projevy víry tím, že ji budeme poznávat a také že si každý připustíme svou vlastní iracionalitu. Zneškodnit sebevražedného atentátníka by bylo jistě úžasnější než poznávat sami sebe. Ovšem pro nás, kdo nemáme tak vysoké ambice, může být sebepoznání cestou, jak učinit svět o kousek lepším.

Více k tématu:
Keeley, L. War Before Civilization. New York: Oxford University Press, 1996.
Petrák, M. Skrytá autorita: iracionalita a dav v člověku. Praha: Dybbuk, 2011.