Videosemináře: Učebna
Vyberte si své téma Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Externí citová paměť

Nejsilnější dojmy z filmů se dotýkají našich nejhlubších témat. Využijte toho k lepšímu sebepoznání.

Jitka Cholastová

Jitka Cholastová

24. 7. 2012

Film, knížka nebo písnička člověka dokážou přenést v čase a prostoru. Některé oblíbené snímky v nás opakovaně rozeznívají další a nové tóny nálad. Z jiných cítíme po letech už jen podobnou nostalgii, jaká nás přepadne, když náhodou ze dna skříně vylovíme šaty, které jsme měli na prvním rande.

V našem seriálu o emocích ve filmu jsme byli záhy upozorněni, že popis nejsilnějšího filmového zážitku je především výpovědí o člověku samém. Asi nepřekvapí, že se mezi oslovenými odborníky žádný film neopakoval. Troufám si tipovat, že v opačném případě by přinejmenším důvody, proč právě tato scéna na toho či onoho osloveného zapůsobila, byly různé.

Pro mě byl svého času takovým setkáním film Magnolia. Čelist mi poklesla a v oku se zalesklo hned v první minutě a zůstalo to tak až do závěrečných titulků.

Pokud dáme Tomáši Rektorovi za pravdu a zapátráme ve své filmové emoční paměti, dost možná zjistíme, že divácké zážitky jsou propojené nejen s naší osobností, ale také s jednotlivými fázemi života a problémy, které právě řešíme – vzpomínám si, jak pro mě získal obyčejný muzikál Chorus Line další rozměr, když jsem si ho jednou pustila v období, kdy jsem hledala práci a obcházela konkursy.

Nejhlubší dojmy se dotýkají našich nejhlubších témat. Tohoto poznatku můžeme využít pro lepší sebepoznání, osobní rozvoj, opravdovější komunikaci s našimi blízkými nebo pro nasměrování na životních křižovatkách. Někdy nedokážeme film či knížku ocenit, protože se zkrátka míjí s naším aktuálním rozpoložením (jak si povšiml Radkin Honzák u svých studentů), jindy je setkání nejen zásadní, ale také dokonale načasované.

Správný film v ten pravý čas

Pro mě byl svého času takovým setkáním film Magnolia. Čelist mi poklesla a v oku se zalesklo hned v první minutě a zůstalo to tak až do závěrečných titulků, po cestě z kina s kamarádkou přišel navíc dlouhý a hluboký smích. Dorazily nás žáby padající z nebe – neuvěřitelné, bizarní, zázračné a trochu děsivé, jak se v jedné chvíli propletlo a rozuzlilo tolik různých nitek zápletky.

Pár měsíců nato se mi během jediného týdne zamotal život tak, že by mě nepřekvapila už snad ani žába na parapetu. Nejrůznější nitky se střetly, zapletly a zase rozešly a já jsem na to koukala s pokleslou čelistí a slzou v oku. Bylo to neuvěřitelné, bizarní, zázračné. A trochu děsivé.

Film mi s předstihem připravil ochutnávku pocitové kvality, kterou jsem předtím neznala. Zapůsobil na mě tak silně nejspíš i proto, že někde ve mně už byly natažené struny, jen na ně zabrnkat. A taky mi ukázal, že nejlepší způsob, jak se s padajícími žábami vyrovnat, je dlouhý, hluboký smích.

Některá témata jsou silná prostě proto, že jsou zásadní.

Je tedy zásadní zážitek působivý proto, že je osobní? Těžko říct. Pavel Špatenka se dotkl velkého, silného tématu. Film, o kterém mluví, neznám. Nevím ale o nikom, kdo viděl například Tajemství slov, aniž by jím otřáslo líčení, jak přišla hlavní hrdinka ke svým jizvám. Neznám člověka, kterého by se ani trošku nedotkla Sophiina volba. Některá témata jsou silná prostě proto, že jsou zásadní. Je dobré občas provětrat tabu. Taky je ovšem dobré nepropadnout pocitu, že to, co se nás dotklo, nutně musí nějak souviset s naším osobním životem.

Že je umění pro psychologii inspirativní jsem si uvědomila také v momentu, kdy se mi na monitoru sešly hned tři články o tvořivém přístupu k pracovním, ale i životním výzvám. Peter Grejták ve svém článku brzy vysvětlí, proč je důležité dát si při řešení složité situace v pravou chvíli pauzu. Jozef Melichár včera v článku Kreativita není talent, ale způsob myšlení nabídl pár neotřelých tipů, co v takové pauze dělat, abychom zvýšili pravděpodobnost, že si ten správný nápad najde právě naši hlavu. A Lenka Nováková se do třetice spolu s námi za pár dní zamyslí, zda je skutečně dobré každý oslnivý nápad okamžitě realizovat.

Vraťme se ale k filmům a scénám, které se trefily přesně na komoru. Taky vám vrtá hlavou, jestli se mezi autory a čtenáři Psychologie.cz najdou dva lidé s podobným zážitkem?

Jaká filmová scéna zasáhla nejvíc ze všech právě vás?

Diskuse 0