K poslechu: Vánoční audiobook
Vyberte si své téma Využívejte celý web: Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Facebook jako symbol narcistické doby

Čím víc toužíme po lásce a přátelství, tím osamělejší se cítíme.

Albert Kšiňan

Albert Kšiňan

8. 2. 2011

Ze seriálu: Facebook a psychologie

Narcistní člověk se chronicky nudí. V moderní době mu skutečný intelektuální zájem nahrazují sociální sítě. Facebook, kde si může prohlížet fotografie druhých a vystavovat své vlastní, je pro něj nejpřirozenějším útočištěm.

V tomto eseji se pokusím analyzovat sociální síť Facebook z hlediska psychoanalytického konceptu narcismu. Ačkoliv zaujímám pozici ďáblova advokáta, domnívám se, že psychoanalytická východiska mají v tomto případě určitou rezonanci.

Facebook jako symbol narcistické doby

Základem Facebooku je profil, tedy má osobní stránka. Člověk tak dostává možnost vytvořit si sám svůj sebeobraz tak, jak by jej chtěl mít. Na osobnost člověka usuzujeme z informací, již nám poskytuje jeho chování.

Narcismus

Termín narcismus vychází z Freudovy psychoanalýzy. Jeho původní předpoklad byl přepracován tak, že kromě sexuálních pudů zahrnoval i pud nesexuální (agresi neboli thanatos) a spojnici mezi superegem a id, superegem a agresí. Díky těmto poznatkům mohl Freud formulovat tezi, že narcismus je obrana vůči agresivním impulzům spíše než sebeláska.

Christopher Lasch však pojem narcismu rozšiřuje, když hovoří o sociálněkulturním fenoménu, kdy z narcismu usvědčuje celou (americkou) společnost. Rozděluje primární a sekundární narcismus. Primární narcismus můžeme pozorovat u novorozeněte, které ještě nemá vymezené hranice sama sebe a vnímá sebe a svou matku jako jeden objekt. Svou závislost na matce, která uspokojuje všechny jeho potřeby, tak zaměňuje za pocit, že je všemocné. Sekundární narcismus má za účel potlačit bolest, která vzniká z odmítnutí lásky vůči objektu. O patologickém narcismu můžeme hovořit až tehdy, kdy je ego schopno odlišit sebe od svého okolí.

Dítě, které cítí okolní svět jako zraňující, agresivní, si ve snaze kompenzovat tyto nelibé pocity vytváří ve své mysli fantazie bohatství, krásy a všemocnosti. Tyto představy se stávají jádrem velikášské představy o sobě samém. Protože vnitřní svět patologických narcistů je málo obydlen – nachází se v něm jen grandiózní já – cítí se prázdní a osamělí.

Lasch si všímá, že v klinické psychologii proběhl přesun důrazu z primárního narcismu na sekundární narcismus stejně tak, jako nastal přesun z psychologie pudů k psychologii ega, protože ve čtyřicátých a padesátých letech se začali objevovat pacienti, jejichž problémy se nedaly připodobnit ke klasickým neurózám, jak je popisuje Freud.

Narozdíl od běžné interpersonální komunikace jsou informace, které o sobě člověk na virtuální síti podává, pouze vědomé – je tedy schopen je regulovat. To mu dává ohromnou možnost přiblížit se svému ideálu prostřednictvím vědomého budování svého profilu. Jedná se o pravděpodobně nejsofistikovanější způsob, jak přiblížit to, jak se jevíme druhým, tomu, jací bychom chtěli být.

Podle britského psychoanalytika Donalda Winnicotta je jádrem narcismu grandiosita. Tu definoval jako obranný kompenzační mechanismus, který umožňuje prostřednictvím fantazií kompenzovat hlubinný pocit vlastní nedostatečnosti. Virtuální realita sociální sítě mu právě takový únik nabízí.

Oproti tzv. dennímu snění nebo čtení románu je však facebooková fantazie značně omezena. Množství funkcí a jejich jednoduchý uživatelský přístup prakticky strukturují prostor fantazijní idealizace sebe sama. Na Facebooku nic nechybí, není třeba si nic fantazijně tvořit, pro všechny potřeby existují aplikace.

V hlavní roli já

Díky funkci Zeď získá člověk okamžitý a stále aktualizovaný přehled toho, co se děje, co dělají ostatní. Díky upozorněním pak nikdy nezmešká, když se k němu nebo k jeho výtvoru někdo přímo vyjadřuje.

Tím, že se vše vztahuje k přihlášené osobě, je zdůrazňována centrovanost subjektu. Facebook dodává každému člověku pocit důležitosti a výlučnosti tím, že má – stejně jako ostatní – svůj prostor, na němž se odvíjí jeho vlastní film.

Hovořím zde o filmu, protože jak jsem již uvedl, všechny aktivity, které uživatel během přihlášení vykoná, se zobrazují i ostatním. Každý je tak pozorován ve své roli.

Herci hrají své role především proto, aby sklízeli obdiv publika. Dle Otto Kernberga: „Narcistická osobnost potřebuje obdiv spíše než lásku. Obdiv ze strany druhého podporuje a potvrzuje sebehodnocení, seberealizaci patologického grandiózního self. Obdiv druhých nahrazuje normálně projektivní funkce, regulující sebehodnocení oslabeného a narušeného superega, zejména ego-ideálu.“

O neschopnosti sebelásky podobně hovoří Heinz-Peter Rohr: „Narcisté se snaží vyrovnat neschopnost skutečné sebelásky tím, že přehnaným až extrémním způsobem vyhledávají zájem a především obdiv druhých lidí.“

Podle Freuda obecně „narcisté trpí bludnou představou, že člověka si neustále všímají nebo správněji řečeno, že je neustále pozorován.“

Sociální psychologie hovoří o tzv. efektu reflektoru: „Lidé se domnívají, že jejich vzhled a chování působí mnohem výrazněji na ostatní, než tomu ve skutečnosti je“.

Zde se vracíme k Laschovi a jeho pojmu „narcistická společnost“, jímž označuje situaci, kdy se lidé chovají jako by byli pozorováni, jako by byli v centru pozornosti reálného nebo imaginárního publika.

30. dubna. – 5. května 2019

Otevřené vztahy (seminář)

Pavel Špatenka

Facebook jako jeviště

To, že se snažíme na ostatní zapůsobit co nejlepším dojmem, je věc známá. Podle představitele dramaturgického interakcionismu Ervinga Goffmana hrajeme v sociálních interakcích divadlo. Protože každý jedinec přizpůsobuje své chování tak, aby působil co nejlepším dojmem, rozlišuje Goffman dva rámce chování, a sice jeviště (front region) a zákulisí (back region).

V rámci jeviště jedná jedinec tak, aby vyvolal dojem, který chce, v zákulisí se chová s mnohem menší mírou sebereflexe, uvolněněji. Ne všichni lidé zvládají toto vystupování tak, jak by si přáli.

Sociální psycholog Mark Snyder hovoří o tzv. sebemonitorování, což je tendence k vylaďování vlastního chování na požadavky druhých s cílem vyvolat co nejlepší dojem o vlastní osobě v očích druhých. Rozlišujeme lidi s vysoce rozvinutým sebemonitorováním a lidi s nízkým sebemonitorováním.

V běžném životě je tak potřeba určité sociální dovednosti, abychom byli schopni vytvořit takový dojem o sobě, jaký požadujeme. Facebook tuto dovednost relativizuje. S využitím Goffmanovy terminologie bychom mohli říci, že Facebook vytváří prostor, který se skládá pouze z jeviště.

Nedostatek kvality vztahů je nahrazován kvantitou.

Do sociálních interakcí zde vstupují virtuální idealizace jednotlivých uživatelů. S vědomím toho, že takovým interakcím schází podstatná složka, tedy to, co o sobě neříkáme, můžeme úspěšně pochybovat o kvalitě vztahů založených na takovéto interakci. To je v souladu s narcistickým přístupem ke vztahům, které jsou „umělé, mělké a hluboce vnitřně neuspokojivé“.

Tento uvědomovaný či neuvědomovaný nedostatek kvality vztahů je vynahrazován kvantitou. Ta může znamenat množství lidí, kteří jsou uvedeni jako mí přátelé (průměr je 120 přátel, velká část lidí uvádí i 400 a více), nebo množství informací, které o sobě sdělím.

Ostýchavost je zvláštní projev narcismu: přesvědčení, že to, jak vypadáme a jak se chováme, je pro ostatní nějak důležité.“ Andre Dubus

Chybějící intimita ve vztazích je kompenzována intimitou informací, které o sobě publikuji. Facebook redefinoval pojetí soukromých informací: nyní se již nejedná o to, jestli to někdo ví, ale o kontrolování počtu lidí, kteří to vědí.

Narcis se nudí, baví ho obrázky

Díky funkci označování je možno přidělit lidem na fotkách jména, která zároveň slouží jako hypertextový odkaz přímo na jejich profil. Na fotkách našich přátel je tak možno vidět jejich přátele v nejrůznějších situacích a přečíst si jejich jména. Ostatně, fotky jsou hlavním „tahákem“ Facebooku (z toho vychází i název). 

Narcistní člověk se chronicky nudí. Chybí mu nějaký skutečný intelektuální zájem. To vede ke zvýšené konzumaci médií (průměrný strávený čas na Facebooku je v USA přes 2 hodiny denně). Facebook je největším serverem spravujícím fotky na světě, překonává i servery vytvořené pouze pro fotky (např. Picassa). Každý den uživatelé nahrají 14 milionů fotek. Uživatel tak tráví svůj čas na Facebooku nejčastěji prohlížením fotek jiných lidí nebo nahráváním svých vlastních.

Narcistní prezentace sebeideálu na Facebooku nachází pochopení ve voyeurských sklonech pozorovatelů.

Literární teoretička Susan Sontagová ve své eseji hovoří o funkci fotografií v dnešním světě: „Fotografie vytvářejí sekulární svět kouzel, který je narcistický, depersonalizovaný, v němž se estetické a instrumentální posuzování zajímavého stalo normou. Fotografické zachycení reality nám dává pocit realističnosti našich životů, pomáhá nám rekonstruovat naši osobní historii. Realita se stále více podobá tomu, co vidíme na fotkách. Nevěříme našemu vnímání, dokud je fotka nepotvrdí.“

Jako narcistní vidí Sontagová především tzv. „sebedozor“, kdy je vědomí sebe sama závislé na konzumaci obrázků sebe. Lidé se tak potápějí v pseudosvětě vytvořeném z fotek, které nahradily jejich vlastní vzpomínky. Zážitky jsou materializovány a získávají tak na hodnotě. Když to není na fotce, dá se pochybovat o tom, jestli se daná událost stala.

Potřeba stále zvětšovat množství fotek na serveru je společná tvůrcům fotek i jejich divákům. Narcistní prezentace sebeideálu nachází pochopení ve voyeurských sklonech pozorovatelů.

Teorie vs. realita

Využívejte celý web.

Předplatné

V této práci jsem analyzoval fenomén Facebooku na základě Laschova paradigmatu o „nemocné společnosti“, která trpí narcismem. Sám  se však domnívám, že Laschův pohled je poněkud pesimistický a bylo by chybou přisuzovat mu absolutní platnost. Lasche podrobil kritice například Gilles Lipovetsky, který nesouhlasí s koncepcí vyprázdnění vztahů narcistické osobnosti.

Podle Lipovetskeho došlo v mezilidských vztazích k revoluci – dnes záleží na tom, aby byl člověk sám sebou a rozvíjel se nezávisle na druhých. „Lidé touží po emoční intenzitě vztahů stejně, ne-li více, ale čím více v ní doufají, tím jsou osamělejší“. Proto se domnívám, že Facebook není sám o sobě „nástrojem zlým a odcizujícím“.

Myslím si, že v mnoha věcech se jedná o velmi užitečnou pomůcku a záleží především na tom, jakým způsobem je používán a jakým člověkem. Co se týče interpersonálních vztahů, věřím, že lidé stále staví osobní kontakt na první místo.

Diskuse 0