Fenomén falešné vzpomínky

Minulý týden soud nepravomocně rozhodnul, že se Kancelář prezidenta republiky musí omluvit za výrok o Ferdinandu Peroutkovi, podle nějž byl autorem článku Hitler je gentleman. Prezident Zeman tvrdí, že není senilní a že si je jist, že článek četl. Dokonce také ví, že jej četl v knihovně Klementina a článek se nacházel na stránkách Přítomnosti vlevo dole. Ačkoliv se daný případ vzhledem k jeho délce a mediálnímu pokrytí může zdát jako zamotaný, ve skutečnosti se dá velice jednoduše určit, kde je pravda a kde nikoliv.

Pokud je třeba dokázat, že existuje článek oslavující Adolfa Hitlera s daným názvem, který napsal Ferdinand Peroutka pro časopis Přítomnost, důkazem pro pravdivost tohoto výroku je výhradně existence tohoto článku. Vzhledem k tomu, že takový článek neexistuje, což už víme poměrně dlouhou dobu, je jediným možným vysvětlením, že Zeman neříká pravdu.

Nyní máme před sebou dvě možnosti: Zeman neříká pravdu vědomě (tedy lže), nebo nevědomě. Osobně si myslím, že kdyby chtěl vědomě říkat nepravdu, nevyrukoval by s tvrzením, jež se dá lehce ověřit, a taky by na něm tak důrazně netrval. A proto Zemanovi věřím, když říká, že článek četl v Klementinu a že se nacházel vlevo dole. Tedy abych to upřesnil – já věřím, že on si skutečně upřímně myslí, že jej četl. A rád bych popsal proč.

Mozek není počítač

Paměť vztahující se k událostem z minulosti se nazývá epizodickou pamětí. Tato paměť je pro nás důležitá – díky ní se utváří naše identita (tedy to, kdo jsme) na základě toho, jací jsme byli. Naše vzpomínky na minulost utvářejí vyprávění, jehož jsme protagonistou.

• Popírání a svádění viny na druhé patří k vývoji dítěte. Co když se v tomto chování zasekne dospělý? Zlobíš, a ještě lžeš!

Pro pochopení složitostí lidské psychiky se často používají různé metafory. V posledních dvaceti letech se s rozvojem počítačů také do určité míry rozmohla metafora mozku jako počítače. Znáte to: inteligence je jako rychlost procesoru a naše paměť je vlastně harddisk, na nějž zapisujeme data = zážitky. Tato metafora však není pro pochopení lidské psychiky příliš užitečná, protože se ukazuje, že spíše mate, než aby objasňovala.

Naše paměť není deska, do níž se vzpomínky vrývají. Vzpomínky vznikají až v procesu vybavování a jsou silně náchylné ke změně.

Předně, data se na harddisk buď zapíší vcelku, nebo s chybou, na niž nás počítač upozorní. Náš mozek ovšem takto nefunguje. Vzpomínky totiž nejsou „uloženy“ na nějakém místě, odkud se dají vyvolat. Naše paměť vzpomínky nevyvolává, nýbrž (re)konstruuje.

Nemáme k dispozici žádný program, který by nás upozornil, že je vzpomínka uložena s chybami. Místo toho náš mozek zapojí své kreativní vlohy a doplňuje mezery tak, aby z toho vyšel souvislý příběh. Problémem je, že tento příběh je ovlivněn našimi současnými postoji, emocemi či náladou, takže se výsledný příběh liší od toho, co se skutečně stalo.

Jak se vzpomínky mění

2. – 5. srpna 2018

Pohybový a relaxační seminář

Jan Smetánka

Nedávno uběhlo 20 let od chvíle, kdy v lednu roku 1986 explodoval v přímém přenosu raketoplán Challenger a usmrtil všech sedm astronautů na palubě. Na přímý přenos vzletu Challengeru, který se záhy změnil v katastrofu, se v tu chvíli dívaly milióny lidí.

Ulric Neisser a Nicole Harschová z Emory University rozdali den poté dotazníky svým studentům, v nichž se jich ptali, kde se zrovna nacházeli, když se o katastrofě dozvěděli, co dělali a s kým byli. Dva a půl roku poté požádali stejné studenty, aby si vzpomněli na to, co dělali před dvěma roky v danou chvíli. A stala se zvláštní věc: nové výpovědi studentů se velice rozcházely s těmi, které uváděli o dva roky dříve.

• Když výzkumníci hodnotili přesnost vzpomínek studentů na škále od nula do sedmi, průměrná známka byla méně než tři, přičemž čtvrtina ze studentů získala skóre nula.
• Když však studenty požádali, aby ohodnotili přesnost svých vzpomínek sami, ohodnotili je v průměru 4,17 na škále od 1 do 5. Věřili, že si vzpomínky vybavují velmi přesně, ačkoliv byli zcela vedle.

Výzkum ukazuje, že činnost hipokampu, což je část mozku hrající zásadní úlohu v ukládání vzpomínek, je ovlivněna emocemi. Asi není překvapivé, že emočně nabité události si zapamatujeme spíše než včerejší mytí nádobí. Ukázalo se však, že emoce mohou ovlivňovat vzpomínky i zpětně.

Ačkoliv silné emoce ze zážitku katastrofy Challengeru způsobily větší zapamatování si této události, zároveň potlačily podružnější informace, jako například kde jsme se nacházeli nebo s kým. A protože je emoce spjata s touto vzpomínkou tak silná, jsme přesvědčeni, že je i tato vzpomínka rovněž silná a bohatá na detaily.

Vysoká míra jistoty, velké množství vybavených detailů ani síla emoce, kterou pociťujeme, nemá vliv na to, zda si něco pamatujeme přesně, nebo jsme vedle.

K podobným závěrům dospěli i autoři jiné studie týkající se vzpomínek na teroristické útoky v New Yorku 11. září 2001. Lidé opět uváděli, že to pro ně byl emočně silný zážitek, který si živě vybavují. Jejich vzpomínky na to, s kým byli, co měli na sobě a kde se o útocích poprvé dozvěděli, se však už po pár dnech začaly měnit.

• Tato „kreativní distorze“ se nevyhnula ani samotnému Georgi W. Bushovi, toho času prezidentovi USA. Když se jej novináři ptali, jak se o útocích 11. září poprvé dozvěděl, v prosinci 2001 odpověděl, že je viděl v televizi.
• O tři týdny později v jiném rozhovoru řekl, že se o nich poprvé dozvěděl od poradce Karla Rovea.
• V lednu 2002 na dotaz z obecenstva sice znovu uvedl, že se o útocích poprvé dozvěděl z televize, přidal však, že když viděl narazit letadlo do první budovy, domníval se v tu chvíli, že se jedná o leteckou nehodu. Problémem však je, že v dané chvíli neexistovaly žádné záznamy nárazu prvního letadla, takže je Bush nemohl vidět.

Viděl jsem to na vlastní oči

Jak vidno, naše paměť není deska, do níž se vzpomínky vrývají. Vzpomínky vznikají až v procesu vybavování a jsou silně náchylné ke změně. Z tohoto pohledu se jako velmi problematické jeví spoléhání se na očité svědectví v rámci soudnictví. Ačkoliv se nám může zdát, že nejlepším zdrojem informací je člověk, který u dané události byl, spoléhat se bezvýhradně na takové svědectví může být nebezpečné.

• Proč někteří lidé nejsou schopni vyslovit upřímnou omluvu? Mají extrémní strach z ponížení a pocitu trapnosti, vysvětlují psychologové: Vyslovit omluvu bolí. Někoho nesnesitelně

Fenoménem falešných vzpomínek se zabývá Elizabeth Loftusová z University of California v Irvine. Díky rozvoji testování DNA se například zjistilo, že za posledních 30 let bylo k vězení odsouzeno více než 300 nevinných lidí. Z tohoto počtu pak byly tři čtvrtiny odsouzeny na základě očitého svědectví. Jinými slovy, svědci na základě své paměti označili za viníka člověka, který byl naprosto nevinný. Je tak otázkou, kolik dalších nevinných lidí bylo na základě očitého svědectví odsouzeno za zločin, který nikdy nespáchali, protože stále věříme tomu, že jak se to do paměti vepíše, tak to v ní i zůstane.

Vzpomínky, o jejichž autenticitě jsou lidé naprosto přesvědčení, jim většinou nevymluvíte.

V našem každodenním životě pro nás samozřejmě není jiná možnost než se spoléhat na vlastní paměť. Avšak podobně jako v jiných případech sami sebe občas obelháváme máme jen malou šanci nahlédnout, co je pravda a co je náš vlastní výtvor. Pokud tedy nemáme objektivní důkaz o nějaké události (např. videozáznam), vzpomínkám můžeme a taky nemusíme vůbec věřit. Jak se ukázalo, vysoká míra jistoty, velké množství vybavených detailů či síla emoce, kterou pociťujeme, nemá vliv na to, zda si něco pamatujeme přesně, nebo jsme vedle.

Bohužel, vzpomínky, o jejichž autenticitě jsou lidé naprosto přesvědčení, jim většinou nevymluvíte. Miloš Zeman tedy může být neochvějně přesvědčen, že Peroutkův článek četl v knihovně Karolina a že se nacházel na stránce vlevo dole. Problémem zde není samotná existence falešné vzpomínky, ale neochota se smířit s realitou a uznat, že se člověk mýlil. Protože na rozdíl od vrtkavé paměti se události v realitě staly pouze jedním způsobem.

Zdroje:
Law, B. M. (2011). Seared in our memories. APA Monitor on psychology.
Loftus, E (2013). How reliable is your memory? Ted talk.
Konnikova, M (2015). You have no idea what happened. The New Yorker.