Irský básník William Butler Yeats se ve své básni ptá, zda je více „pohled duše“, nebo „dotek těla“. Toto dilema je jen zdánlivé, protože člověku bylo dáno obojí, aby je mohl harmonicky propojit.
Povrch těla reaguje nejlépe na příjemné, hebké a spíše teplejší předměty připomínající nějakým způsobem lidskou kůži nebo vlasy. Naše kůže je tak přirozeně nastavená na nenucené a bezpečné dotýkání se jiného lidského těla v jakékoliv individuálně příjemné míře nebo podobě. Fyzický kontakt vyhledáváme více nebo méně často od narození až do smrti.
Touhu po dotýkání symbolizuje v celé své obnaženosti až tragičnosti například postava Lennieho z knihy Johna Steinbecka O myších a lidech. Prostoduchý a osamělý Lennie hladí rád zvířata nebo jiné hmatově příjemné věci. Dotýkání se zvířat a jiných hebkých povrchů supluje Lenniemu fyzický kontakt se skutečnou lidskou bytostí.
Šťastní jako opice
Dalo by se namítnout, že dotýkání se něčeho příjemného, co aspoň jen připomíná lidské teplo, je pro jedince v kontextu všech dalších vlivů jen zanedbatelným fetišismem. Důležitost takového kontaktu – zvlášť pro lidský raný vývoj – demonstrují známé pokusy Harryho Harlowa. I když Harlow prováděl své experimenty s opicemi, jeho závěry se staly postupně platné i pro lidské novorozence a teorii bondingu.
Harlow vytvořil pro výchovu malých opic dvojí atrapy matek – jedny drátěné a jedny z příjemnější látky pro výrobu ručníků. I když v sobě měla drátěná matka zároveň zabudovanou láhev na kojení, malé opice trávily většinu času u matky z příjemnější látky. Mláďata tak upřednostnila hebkost spojenou vnitřně s něčím živým a důvěryhodným před pobýváním u pouhého zdroje nasycení, který toto nepředstavoval.
Pro mláďata savců tak stojí fyzický kontakt s živou bytostí na úplném začátku života. I kdyby byly fyzické potřeby dítěte skvěle naplněny, ale nikdo se jej pravidelně nedotýkal, jeho vývoj, nebo dokonce i přežití bude ohroženo.
To se týká například předčasně narozených nebo hypotrofických dětí, což potvrzuje např. i studie psychiatra Johna H. Krystala o následcích chybějícího mateřského kontaktu založeného převážně na doteku. Mozek dítěte zvládne daleko lépe svůj náročný psychofyziologický vývoj, ucítí‑li pravidelně dotek matky nebo jiné spolehlivé a důvěryhodné osoby.
Kůže je sociální orgán
Vrátíme‑li se ke Steinbeckově postavě a její – pro některé snad infantilní – potřebě, podobné mláďatům opic, dá se na ní demonstrovat i jiná důležitá funkce doteků. Lennie vnímá svou touhu, ale není si vědomý jejího dopadu. Při hlazení vyvíjí přílišný tlak a nechtěně tak drobným zvířatům ve své „hladící mánii“ láme vaz.
Nešťastné počínání Steinbeckovy postavy poukazuje na to, že dotek se v průběhu vývoje neomezuje jen na jednostrannou dětskou potřebu uspokojení, ale stává se součástí vzájemnosti a zralé oboustranné komunikace. Právě jako komunikační kanál chápe dotek a všechny jeho formy také David J. Linden ve své knize Touch: The Science of the Hand, Heart and Mind, kdy mluví o kůži jako našem sociálním orgánu.
Individuální vnímání vlastního povrchu těla jako sociálního orgánu se dál formuje v průběhu výchovy. Potřeba fyzické vzájemnosti se během dětství a poté v dospívání postupně proměňuje do stále rozvinutější a uvědomělejší podoby. Ke správnému vývoji je nejprve zapotřebí získat pozitivní zážitky. Předávání si náklonnosti a sympatií dotekem formuje zdravý vývoj dítěte a postupně i vztahy mimo rodinu.
Rodina, která se v tomto směru chová spíše jako „studený čumák“, vychová nejspíš jiné dítě než ta, která si umí dát náklonnost přirozeně a vhodně najevo. Doteky symbolizují dítěti blízkost, přijetí, vědomí, že je přirozené blízkost poskytnout a stejně tak není těžké ji přijímat. V dospělosti se pak doteky jednodušeji začlení do ohleduplné mezilidské interakce. Nevytvoří se ani zbytečně silná bariéra studu a pocitu oddělenosti vlastní osoby od jiných lidí – nejen ve fyzické, ale i v duševní oblasti.
Profesor Michael Ungar z univerzity v Halifaxu mluví v této souvislosti o přílišné ochraně dětí před dotýkáním např. ve škole nebo na jiných veřejných místech. Zmiňuje také jiné kultury, kde tento strach není. Kvůli strachu ze zneužití dítěte tak podle něj podněcujeme na druhou stranu sterilitu ve vztazích a přílišnou uzavřenost v kontaktu s ostatními. Ungar proto doporučuje o dotýkání ve vztazích s dítětem úměrně jeho věku mluvit, ne vytvářet umělá pravidla a bariéry.
Introverze, nebo důvěra?
V dospělosti hraje dotýkání roli nejen v partnerském vztahu, kde je jeho neoddělitelnou součástí, ale v jiné formě i v ostatních blízkých vztazích. Je zajímavé pozorovat různé zvyklosti a přístupy k fyzickému kontaktu, přičemž i v této oblasti dochází často k nedorozuměním. Běžně dochází k nedorozumění mezi národy, mezi více otevřenými a více rezervovanými kulturami nebo mezi extroverty a introverty.
Pokud budeme pozorovat výrazně extrovertní ženský kolektiv, zjistíme, jak důležité je pro jeho účastnice projevovat vzájemnost aspoň jen letmým fyzickým kontaktem. Extroverti bývají častěji haptickými typy a při gratulacích je pro ně běžnější skákat si kolem krku nebo se líbat na tvář i s vesměs cizími osobami. To naopak introvert může pokládat za téměř (duševní) „znásilnění“.
Je otázkou, zda vyšší rezervovanost a ochrana tělesné zóny opravdu souvisí primárně s introverzí, tedy vrozenou vlastností, nebo jestli se na ní podílí (stejně) výrazně i rodinné prostředí.
Například studie Johna L. Williamse potvrzuje předpoklad, že introverti volí při konverzaci vzdálenější osobní zónu než extroverti. Totéž ilustruje i doktorská práce Williama E. Leipolda, ve které podrobil účastníky nejprve testu introverze a extroverze a poté jim oznámil různá sdělení týkající se prospěchu na vysoké škole. Z testu vyplynulo, že introverti si jak při pozitivních, tak při negativních zprávách odsedli výrazně dál než extroverti.
Pokud je dotek ve své podstatě vyjádřením důvěry, překročením určité zóny nebo odevzdáním se, pak má i rodinné prostředí nezpochybnitelný význam. I když v průběhu života nacházíme různé typy vztahů, měníme na jejich základě své zažité vzorce a objevujeme své potřeby, vtisk primární rodiny ve smyslu schopnosti důvěřovat bývá hluboký.
Dotek, který není vázáný na partnera, je pak občas pro ty, kdo vyrůstali v chladnějších rodinách bez důvěry, těžkým oříškem. Odnese‑li si např. výrazný introvert z rodiny zážitek chladu, utrží vlastně „dvojitý hendikep“. Tělesné hranice těchto lidí jsou pak až příliš sevřené a pevné a mohou vést až k nepříjemným situacím. V příliš kontaktních kolektivech je takový člověk stresován, což může umocňovat jeho vnitřní izolaci.
Zároveň také ne všichni extroverti odpovídají obrázku kontaktních osob, protože i jejich osobnosti jsou modelovány více faktory než jen přirozenou touhou po lidském kontaktu. I extroverti se proto mohou chovat odtažitěji a chránit si více svou osobní zónu.
Znám rodiny, kde se jejich dospělí členové přirozeně, třeba jen letmo dotýkají nebo objímají, a znám ty, kde se to neděje vůbec. Dospělý syn nebo dcera, kteří odrostli a vzdálili se svým rodičům mentálně, se jim vzdálili často i tělesně. Někdy v průběhu dospívání si vymezili své osobní zóny, kam už své rodiče nepustili, a totéž udělali i rodiče.
Vytratila se tak většinou i důvěra ve sdílení problémů nebo projevování emocí mezi dospělými dětmi a rodiči. Zvlášť mezi ženskými rodinnými příslušníky, kde je dotýkání přirozenější, se dá občas vysledovat, jak se např. matka s dcerou obcházejí jako cizí lidé. Neobcházejí se pak často pouze fyzicky, ale i duševně, v oblasti důvěrného sdílení.
Intimní doteky
Hormon oxytocin (ovlivňující vesměs všechny sociální vazby, které nás činí šťastnými) je také hormonem doteku. Touha po oxytocinu je i jedním z důvodů, proč je pro nás dotýkání v životě důležité. I člověk, který není výrazným haptickým typem, tedy nekomunikuje přirozeně doteky, má svou individuálně danou míru a potřebu je přijímat a opětovat. Z výzkumů také vyplývá, že dlouhodobá taktilní senzorická deprivace (tzv. skin hunger) nemá nijak pozitivní vliv na duševní a fyzické zdraví.
Nejspíš i proto nás příroda vybavila touhou po partnerském vztahu, kde svou potřebu vyjadřujeme nejpřirozeněji. Přirozenost doteků v intimním vztahu se v určitém směru podobá zážitkům s primární pečující osobou, kde bylo možné se dotýkání také beze studu „nasytit“.
I přes sexuální povahu zralého vztahu, odkaz na vzájemné uspokojování a plození, je v něm přítomná i pradávná infantilní část, která odkazuje k doteku jako zdroji důvěry, bezpečí a lidského propojení. Intimita doteku mezi matkou a dítětem je v určitém smyslu stejnou esencí, jako je tomu v partnerském vztahu. Je spojením beze slov, které ale vyvolává často daleko mocnější a dramatičtější reakce.
Lidská kůže byla vytvořena mimo jiné i proto, aby se někoho dotýkala a byla dotýkána. I to může být dalším z možných „důkazů“, proč si člověk sám dlouhodobě nevystačí. Moderní důraz na oddělenou individualitu a schopnost poradit si sám, bez slabostí a spolehnutí se na druhého nefunguje ani z hlediska čistě fyziologických reakcí. I sama kůže „hraje proti nám“. A tak jsme nejspíš stvoření (a někdo by si možná i posteskl, že snad i odsouzení) k tomu, abychom byli jako lidé propojení.
Ludmila Cyblová, čtenářka Psychologie.cz
Chcete se i vy podělit o své myšlenky nebo příběh formou článku? napište nám na mail redakce@psychologie.cz
