Dotkl jsem se hrany člověka. Tak blízko a prudce, že mě to odfouklo do psychiatrické nemocnice. A chcete‑li, budu vyprávět. Mýtus, který je bohužel až příliš skutečný. O laskavých očích a šklebu v ústech, o zastaveném čase, doteku nebe a pekla. Znova, už potřetí přišel mrazivý dotek něčeho, čemu říkáme nemoc a čemu já, protože jsem ji prožil, budu dávat jména jen opatrně.
Chcete vědět, proč se člověk snaží vyskočit z jedoucího auta? Nejsem, abych tak řekl, úplně rád, že jedno velmi osobní protože po ruce mám.
Kdybych měl nakreslit dělicí čáru mezi zdravím a nemocí, rozmázla by se do zvláštní šedé zóny, kde zdraví jen mírně ustupuje a tiše začíná klepat nemoc. První zaklepání se ozvalo čtyři dny před hospitalizací. Šedá zóna začínala stěnou z fotografií.
Společné chvíle s přáteli. Společná večeře, zejména. Já se propadal do pláče, protože jsem to začínal jasně vidět. Z těch očí na mě zářilo jinak, nevyslovitelně jinak: „Máme tě rádi“ a „Teď to chápeš“. Ze všech očí se na mě díval Bůh, tak zvláštně jinak jsem to cítil a chápal, co znamená, že je všudypřítomný. Kde celou tu dobu byl. V očích lidí.
Co vše jsem tehdy chápal, se z paměti již vytratilo, jen vzdáleně si vzpomínám, že to pochopení bylo spíše prožitkem a samozřejmě, teď bychom usoudili, že jakékoliv pochopení byl omyl – jen první tóny přicházející nemoci. Anebo bychom mohli trochu drze, nebezpečně i tolerantně podotknout, že se v nemoci člověk možná mimo jiné dotýká reality z té druhé strany. Ať už to znamená cokoliv.
A potom v práci. Ta hudba, kterou jsem slyšel, byla neuvěřitelně sladká. A vnitřně jsem v ní slyšel slova. Nedá se říci pouze slyšel, protože to nebyly hlasy. A nedá se říci napadaly mě myšlenky, protože ty myšlenky byly příliš svázané s hudbou. Byly už obsažené v té hudbě.
Ta slova byla plná povzbuzení a provázela mě tím, co jsem dělal. Nabádala mě tu s nějakou činností přestat, tu jinou začít, něco dělat určitým způsobem. Dohromady jsem za ten den neudělal nic. Jenže, a to je zvláštní, zároveň jsem se pod vlivem té hudby učil věci zaběhané do ležérnosti dělat pořádně.
Záblesky ve tmě
Přemýšlel jsem o vědě a o svém oboru. To byla noc před hospitalizací. Při některých myšlenkách probleskl kolem okrajů okna a nad střechou protějšího domu záblesk světla. Tehdy jsem to vnímal jako znamení, že mé myšlenky jsou dobré.
Té noci mi také z různých důvodů utkvěla v hlavě myšlenka, že dívka, kterou jsem miloval, udělala něco velmi špatného. Řekl jsem Bohu, že za ni dám svou duši. Bral jsem tu vinu na sebe a říkal, že jsem to ve skutečnosti udělal já. V rohu pokoje se vydělila temnota a já se usilovně snažil dívat se spíše z okna než na ni. Temnota někdy nabývala na síle a rozlézala se blíže k oknu, jindy zase ustoupila. Po nějaké době, mohlo být už hodně po půlnoci, jsem začínal vidět, jak z okna proudí směrem do temnoty něco jako chuchvalce bílé mlhy. Zatlačovaly temnotu zpět.
Když nad světlem a tou temnotou v pokoji mávnu rukou se slovy „halucinace“, mohu si velmi snadno před svým okolím udržet status zdravého člověka s náhledem. Je to velmi jednoduché a okolí to tiše nevysloveně mezi řádky po mně žádá.
O trochu těžší je uvědomit si, že každá barva, každá vůně je jen dojmem, který mozek vytváří z chemických impulsů. Co tedy poté můžeme označit jako skutečnost? Co je halucinace? To, na čem se vnímání většiny lidí neshodne? A není to málo? Tohle je trochu těžší, těžký je balanc mezi těmito dvěma póly. Nejtěžší je však zapomenout, jak skutečné to tehdy bylo.
Snídali jsme s přáteli. A z vedlejšího bytu sbíječky. Vnitřně mi slovy plnými nenávisti říkaly, že mě zabijí. Nebyly to hlasy, byly to myšlenky tak zvláštně jinak svázané se zvukem. To jsem již vnitřně slyšel i kávovar a auta z ulice. Bagr v televizi jsem vnímal jako živého tvora. U aut, která stála zaparkovaná u chodníku, jsem vnímal „Teď jsme odstavení“, jenže ten význam byl ještě jiný. Jak jen to říct. Nedovedu, zapomínám.
Připravovali jsme slavnost. To už jsem na své přátele působil dezorientovaně, s výpadky krátkodobé paměti. Později mi řekli, že jsem někdy zapomněl, pro co jsem šel, co jsem chtěl udělat a podobně. Nevěděli, jak se mnou jednat, jak mi pomoci, byla to pro ně nezvyklá a obtížná situace.
Díval jsem se do světla, které se odráželo na tyčích věšáků v šatně v kulturním centru. Někdo mi hned poté řekl, že jsem nehybně kamsi zíral asi minutu. Jenže pro mě uběhla malá chvilka. Vnímání se začalo odtrhávat od sdílené reality.
A byly okamžiky, kdy veškerý pohyb kolem mě ustal, a přesto jsem dokázal vnímat. Trvalo to vždy necelou vteřinu, protože jsem pokaždé dostal strach a vrátil se zpět do běžícího času.
Každý by bez váhání řekl, že to byly halucinace. Já přikyvuji a v skrytu duše doufám, že nikdo nepostřehne letmé zaváhání a neochotu sklonit hlavu. Chtěl bych napsat: Halucinace, samozřejmě. A za větou nechat tři tečky těžké jako nemožnost porozumění.
Zlá ústa
O slavnosti jsem zažil jednu z nejkrásnějších věcí v životě. Vnímal jsem světlo z lidských očí jako něco nesmírně nádherného a vždy, když jsem se do očí podíval, vnitřně jsem slyšel, cítil vzkaz, myšlenku: „Mám tě rád/a.“ A já věděl, že to tak je. Také mě při pohledu do lidských očí napadaly jiné myšlenky. Na to, co mám právě teď říct, například. Já vím, symptom. Ale také vím, že díky tomu jsem dokázal mnohem lépe mluvit s lidmi. Zdi se trhaly velmi prudce.
Přátelé si všimli, že se mi něco děje. Shromáždili se kolem mě a říkali: „Jsi celý zelený.“ A já viděl obrovskou krásu v jejich očích a zvláštní škleb v jejich ústech. Ne, že by ústa vypadala sama o sobě nějak jinak na percepční úrovni, ale vnímal jsem je jako zlý škleb. Dá se to těžce vysvětlit, ale v ústech bylo něco zlého. A v očích krása. Obličeje byly rozpůlené.
Venku před kulturním centrem jsem mluvil s určitým člověkem, řekl jsem určitou větu. V ten jediný moment se oči a ústa spojily do úsměvu a rozdělený obličej na jeden prostinký okamžik zmizel. Podíval jsem se na hodinky. Bylo dříve, než když rozhovor začal. Čas se zastavil.
S hrůzou jsem si uvědomil, že tu budu již napořád. Podíval jsem se do temnoty a pochopil, že už nikdy nevzejde slunce. Pochopil jsem, že tím, že jsem vše vnitřně, nevyjádřitelně pochopil, jsem se dostal do pekla. Prohrál jsem svůj život, prohrál jsem svoji duši. Dal jsem svoji duši za dívku, kterou jsem miloval. Stalo se to.
S odstupem času děkuji vzpomínkám za to, že blednou. A kvůli čtenáři jsem rád, že slova ten prožitek do pohodlí křesel nedoručí. Ale zkuste se na chvíli zamyslet: Jaké to asi je – vědět, že jsem ztratil vše a navěky jsem se dostal do pekla? Jaké je vědět to, prožít to jako skutečné?
Bylo to nejhorší, co jsem kdy zažil. A pak – jsou lidé s duševní nemocí opravdu křehcí, nebo naopak natolik odolní, když dovedou prožít takové děsy, pak se z nich vrátit a velmi klidně popíjet ranní kávu?
Nějakým způsobem, nevím jak, jsem se z těchto dojmů dostal. Přemluvil jsem dívku, kterou jsem miloval, abychom šli tančit. A tehdy se vše obrátilo, pochopil jsem, že jsem se dostal do nebe. Že tu již budu napořád. Teď již budeme pořád spolu. Našel jsem druhou půlku svojí duše.
Pak jsem potkal své bratry. A smím‑li vás letmo seznámit se svými bludy, první z nich je, že jsem mrtvý. Druhý z nich, že jsem v nebi. Třetí, že jelikož v nebi jsou všichni mladí, můj bratr je ve skutečnosti můj otec, můj skutečný otec byl přirozeně jen klam pozemského světa. Příjemná společnost bludů, se kterou se mi ve společnosti tří set lidí bude jistě lépe fungovat.
Cesta nocí
Pro bratry byla celá situace hodně nepříjemná, ale nespojili si mé chování s mou předešlou psychózou. Mladší bratr mi později řekl: „Když vidíš zraněného člověka, víš, co je zapotřebí. Ale když potkáš někoho, kdo je takto zmatený… nevěděl jsem vůbec, co dělat.“ Bratři mě doprovodili ven z kulturního centra. A navrhli, že pojedeme zpět domů.
Protože jsem si vzpomněl na prožitky lidí v klinické smrti, „pochopil“ jsem, že mě teď čeká něco jako světelný tunel – přehled celého mého života. Budeme se vracet zpátky časem a zastavovat u každého mého pochybení. A první zastávka je samozřejmě kde jinde než doma.
Nasedli jsme do auta a já si všímal, že čas běží, připadalo mi však, že pomaleji, než by měl. Ptal jsem se bratrů, zda si nemyslí, že jsem blázen. Říkali, že ne, že jsem jen unavený. Kolem byla tma a já dostal strach. Zmizelo totiž světlo. Dobro, které mě provázelo. Narůstal ve mně pocit, že něco není v pořádku. Úporně jsem žádal, aby bratři rozsvítili světlo. Baterka z mobilu.
V tu osudovou vteřinu jsem si vzpomněl na příběh člověka, který zažil zážitek blízké smrti. Dvě bytosti jej po klinické smrti odváděly do temnoty, kde se na něj vrhly jiné bytosti a strašně jej trápily. V ten jeden okamžik, v tu jedinou osudovou vteřinu přišlo to přesvědčení.
Bratři jsou stejní jako ty dvě bytosti, odváží mě do temnoty, dál od světla, dál z té nebeské slavnosti a to světlo z baterky je jen past. Chtěl jsem zpět ke světlu. Uniknout jim. V mžiku jsem se odpoutal a pootevřel dveře auta, které jelo po rychlostní silnici. Tam je cesta ke světlu.
Víc jsem nestihl. Bratři mě chytili za ruku a já začínal chápat, že jsem udělal hloupost. Zastavili jsme. Mladší bratr se rozplakal.
Nemoc je skryté nebezpečí
Pak jeden rychlý telefonát, cesta sanitkou a psychiatr, který říká, že hospitalizace trvá zpravidla čtyři až osm týdnů a není to trest. Opět škleb v ústech. Doprovod ošetřovatelů. Odevzdat všechny své věci. A pak už nezbývá nic než mundúr, který dostanete.
Ze stropu nemocničního pokoje svítilo zelené světlo a já jsem věděl… Jsem opravdu zelený, jak mi řekli přátelé. Za tu dívku jsem dal svoji duši, jak jsem se předchozí noci rozhodl. Sbíječky mě na té rychlostní silnici málem zabily, jako křičely ráno. Všechno se stalo.
Je velmi lehké sebelítostivě dumat nad alternativní historií. Je velmi lehké litovat toho, že jediná vteřina v autě může vynést několik let užívání léků a tři týdny nedobrovolného pobytu na psychiatrii, kde, věřte, není o co stát.
Těžší je uvědomit si, že během jediné vteřiny se nemoc mohla projevit tak, aby byla rozpoznána a zastavena. Kdo ví, co všechno jsem si do budoucna ušetřil otevřením nesprávných dveří. Nejtěžší je však přestat pátrat po hlubším smyslu událostí a s věcmi jen tak být.
Není snadné číst o sobě v propouštěcí zprávě slova jako: „Paranoidní schizofrenie, choval se zvláštně a chtěl jít za světlem, myšlení paralogické, paranoidní bludná produkce.“ Zkouším věřit, že řádky psal člověk, který si mezi nimi občas položil otázku: A není to trochu málo o člověku?
To by byl dostatečný, průměrně poetický konec, ne? Já bych si ale spíš přál, aby má zkušenost byla k něčemu užitečná. Proto si dovolím na závěr doplnit, že psychóza vzniká z nějaké genetické predispozice, kterou může mít poměrně dost lidí, a rizikových faktorů, kterými může být mnoho stresu či nedostatek spánku.
Rizikové faktory ovlivnit můžeme. Smím‑li vás o něco poprosit, chraňte se. A smím‑li ještě říci: když člověk dojde na svoji hranu, brát léky či zajít za psychiatrem není ostuda, ale velmi dobrý nápad.
Martin, čtenář Psychologie.cz
Chcete se i vy podělit o své myšlenky nebo příběh formou článku? Napište nám na e‑mail redakce@psychologie.cz.
