Polykání tampónů, užívání projímadel, každodenní vážení se či zvracení jídla. Všechno tohle ve mně vždy vyvolávalo zděšení a naprosté nepochopení. Jak si někdo může udělat z jídla nepřítele!?

Jedna moje známá si prošla anorexií v době puberty, dodnes je ale schopná říct, že je tlustá, ačkoliv nakupuje kalhoty v dětském oddělení. Byla jsem přesvědčená, že tohle se mě nikdy, ale nikdy týkat nebude. Ale znáte to – nikdy neříkej nikdy…

Můj příběh neobyčejného šílenství začal někdy koncem ledna. Trávicí obtíže a vyrážka mě dovedly do ordinace alergologa. Udělal pár testů a doporučil dietu s vyloučením největších alergenů.

Bohužel jsem člověk, který vše dělá na sto procent. Takže dietu jsem vzala hezky od podlahy! Týden jsem jedla rýži, kukuřičné křupky, chlebíky a jablka. Líp mi teda nebylo, ale já vytrvala.

Postupně se můj seznam „zakázaných“ potravin začal rozšiřovat. Vyhýbala jsem se všemu, co obsahuje velké množství histaminu, látky, která může vyvolávat problémy. Během dvou měsíců jsem zhubla několik kilo, přidala se únava, nevýkonnost. Je to jako s autem – nedáte‑li mu palivo, asi těžko někam dojedete…

Narvané regály v obchodech mě nechávaly klidnou. Já měla svůj osvědčený seznam. Pár druhů ovoce, zeleniny, brambory, těstoviny, občas maso od řezníka. Biopotraviny se staly mým druhým domovem. Trička, do kterých jsem se loni sotva vešla, na mně visely jak na strašákovi do zelí.

Našla jsem si jiného alergologa, který konečně provedl více testů. Absolvovala jsem gastroskopii. Závěr je, že se vlastně problém nezjistil. Ano, ne vše se z krve zjistit dá.

Přes to všechno jsem si dále držela svůj postup, v restauraci si dala vodu a nanejvýš maso. Když mi kamarádka nabídla jahodu, vzala jsem si, ale pak ji nenápadně hodila do koše: vždyť by to proboha mohlo vyvolat reakci! Ten den jsem si cestou domů poprvé uvědomila svůj problém a naprosto se sesypala.

Jídlo je můj vrah

Nehubnu schválně, nemám radost z klesající ručičky váhy ani z menší velikosti oblečení. Nepolykám prášky na hubnutí ani neschovávám jídlo. Jenom jsem se prostě zbláznila a začala se zabíjet něčím, co jsem dříve tak strašně měla ráda – jídlem.

Nedávno jsem viděla reportáž o poruchách příjmu potravy. Rapidně prý narostl počet lidí s tímto problémem a nově i s ortorexií, což je jakási posedlost zdravým jídlem. Máme tak strašně možností na výběr, miliony informací na internetu, že zbláznit se je dneska tak snadné!

Momentálně hledám odbornou pomoc a snažím se bojovat. Jde to strašně těžce. Tak jako si přiznat, že mám vážný problém. Teprve nyní neodsuzuji už nikoho, kdo si podobným peklem prochází.

Trvalo mi dlouho, než jsem se odhodlala tohle sepsat. Nepíšu to ani tak kvůli sobě, ale hlavně pro ty, kteří se vydali na stejnou sebezničující cestu jako já.

Na tuhle „nemoc“ se nepořádají sbírky, nedělají koncerty ani se o ní vlastně zase tak moc nemluví. Bohužel je ale vážná a může se rychle stát takovým tichým zabijákem.

Víte, co je na ní ale úplně nejtěžší? Sebelepší léky, lékařské zákroky či odborníci vám nepomůžou. Jedinou cestou k úplnému vyléčení je totiž jen vaše hlava!

Irena, čtenářka Psychologie.cz

Chcete se i vy podělit o své myšlenky nebo příběh formou článku? Napište nám na e‑mail redakce@psychologie.cz.