Jsou dvě teorie pokroku. První říká, že pokrok je dílem mužů, protože jsou líní: Vynaleznou stroj, aby se nenadřeli. Druhá teorie říká, že pokrok je dílem žen, jelikož jsou věčně nespokojené. A tak rýpou do mužů, dokud nevynaleznou ten stroj.

Motivovat muže – to je ovšem věda i umění, které se na žádné škole neučí. Některé ženy je přitom jaksi přirozeně ovládají, jiným nepomůže ani prostudování desítky příruček. Možná právě proto, že toto umění sama neovládám, ráda jeho projevy pozoruju. Občas se směju a někdy až obdivuju.

Sexy Lucie

Profesor XY patří mezi nejobávanější učitele. Přísný, komisní, náročný. Lucie mnoho neumí. Zato si vzala červené šaty, které svádějí k sázkám, zda vykoukne dřív zadek nebo poprsí.

Skupina studentů sedí na chodbě před pracovnou XY, pobledlí, koukají do svých poznámek. XY přichází a všichni se jaksi mimoděk zabořují do svých křesel, klopí zraky a sotva špitnou dobrý den. Lucie reaguje jinak. Sleduje XY už z dálky, něžně se usmívá, narovná se v zádech a když jde XY kolem, teprve sklopí zrak a tak nějak mimoděk si upraví vnady… ne ne, nakonec zase nevypadly.

Když XY přešel, špitla Lucie ke spolužačkám zrovna tak hlasitě, že to XY zaslechl: „Týjo, holky, to je ale sexy chlap!“ Pravila to tak procítěně – snad si to i opravdu myslela? Fakt je, že o hodinu později vyšla s dvojkou. Na rozdíl od tří schopnějších spolužáků, kteří propadli, a dvou, co dostali za tři.

Častokrát jsem se již divila, jak průhledné triky na muže působí. A to i na muže vysoce inteligentní, působící nepřístupným dojmem. Najednou nevidí, neslyší, nemyslí. A udělají téměř cokoli.

Obdiv a péče paní Jarmily

„Tolik bychom potřebovali tu novou podlahu, ale ty to, Slávečku, radši nedělej, aby tě nebolely záda!“ říká paní Jarmila starostlivě. Sláveček nic. A za chvíli zase: „Ta podlaha tu tak chybí! Škoda, že jsou všichni řemeslníci takoví neschopní. Tuhle mi zrovna povídala sousedka…“ Sláveček pokyvuje. A nazítří před sousedkou: „Nejlíp ze všech by to položil náš Slávek. Jen kdyby ho ty záda tolik nebolely… Ne, to bych mu ani nedovolila!“

Za dva týdny byla podlaha položena. A hádejte, kdo to byl. „Teda Slávku, ty jsi tak šikovný!“ rozplývá se paní Jarmila. Hlasitě svého muže chválí před každým, koho potká, a nadšeně telefonuje kamarádkám.

Tvrdá ruka slečny Kateřiny

Největší záhadou však pro mě je umění slečny Kateřiny. Podle všeho totiž tato žena dokázala motivovat muže, u něhož bychom nic takového nepokládali za možné. Navíc ho ani neobdivovala, ani viditelně nesváděla. Škoda, že ty lidi neznám osobně, jen z vyprávění kamarádky. Jde o její sousedy.

Musím vyprávění začít v době, kdy byl pan Karel ženat poprvé. Podle všeho byl totiž manželem, kterého by si žádná nepřála. Po práci přišel domů a svalil se na kanape. Pak se odvalil k večeři a k televizi. Na nic doma ani nesáhl, všechno oddřela manželka. Domácí práce, tašky s nákupem, vyzvedávání dětí a péči o ně. Pan Karel přitom o ní (ani s ní) nemluvil hezky, pořád jí něco vyčítal, nadával. Po letech jeho žena zemřela na rakovinu. Dle slov kamarádky se zčásti udřela a zčásti ji muž utrápil.

Za necelý rok pan Karel poznal Kateřinu. Čím ho okouzlila, není známo. Zato najednou není pochyb o tom, co ona vidí na něm: pan Karel nosí nákupy a doma se jaksepatří otáčí. O Kateřině nikdy ošklivé slovo, ba ani k ní – však by to pěkně schytal!

Čím to? Snad že první, hodná žena mu dovolila chovat se tak, jak se choval, kdežto Kateřina by mu to prostě nestrpěla… Kamarádka soudí, že muži jsou v zásadě sobečtí, ale naštěstí slabí. Dovolí si prostě přesně tolik, kolik jim dovolíme my. Takže: „Chce to tvrdou ruku,“ soudí kamarádka.

A co muži sami?

Výčet metod, jimiž ženy motivují – manipulují – směrují muže, výše uvedenými případy zdaleka nekončí. Časté jsou třeba ženy „chudinky“, o něž jejich muži prostě musí pečovat, protože „co by si samy počaly?“

Nejlepší na tom všem ovšem je, že všichni výše uvedení (a mnoho jiných, kteří se sem nevešli) manipulovaní muži působili, že si to užívají. Dokonce i pan Karel vypadá šťastněji než dřív. Šťastněji se semetrikou než s hodnou ženou.

Čím to? Snad že je člověk tvor společenský a prosociální – práce pro druhé nás uspokojuje (i když lenošení pochopitelně taky). Karel možná prostě potřeboval trochu nátlaku, aby svou lenost překonal. To mu umožnilo zažít uspokojení ze sebe samého i z práce pro druhé.

Krom toho se domnívám, že (v jazyku teorie her) není rodina hrou s nulovým součtem – tedy že to, co jeden získá, druhý ztrácí. Kdepak. Štěstí rodinných členů je provázané: když je jeden šťastnější, jsou šťastnější všichni. A naopak.

Takže bych se vlastně měla naučit muže směrovat i v jeho zájmu. Nějak mi to ale nejde, znova a znova jednám na rovinu. Prostě řeknu, co bych ráda – a muž to zváží. Někdy souhlasí. Často ale následuje odmítnutí: nemá čas – má jiné plány – nepřijde mu to podstatné. A já se stáhnu. Ve výjimečných případech, když mi o něco hodně jde, diskutuju, přesvědčuju, křičím. Ale dost často to už ani nezkouším. Jsem asi ztracený případ, se mnou se lidstvo pokroku nedočká.

Proč jsem tenhle článek napsala? Vlastně doufám v nesouhlasné reakce. Chci se dozvědět, že muži si cení partnerského vztahu a milují hodné, nemanipulující ženy. Pro jejich blaho vymýšlejí ty stroje a časem sami přijdou na to, že péče o děti je zábavnější než vaření piva, studium arabského písma či večeře s kamarády.