Po letech vlastního mateřství i setkávání se s jinými maminkami ve své poradenské praxi můžu konstatovat, že my matky jsme přebornice v jedné věci. Přesně víme, co bychom měly dělat lépe. Máme před očima IM (rozuměj: ideální matku). Naše IM je často ovlivněna mediálním obrazem dnešní matky. Ta je vždy krásná, štíhlá, dokonale upravená, rozesmátá… a většinou dovádí v bílém oblečení s rozkošným bíle oblečeným batoletem na sněhobílém gauči v naklizeném obýváku.
Škoda, že nám reklama na prací prášek (nebo co to vlastně je) nenabídne pokračování. Jak se batole pozvrací IM na bílou košili, jak na gauč skočí zablácený pes, jak dítě na bílý koberec kydne borůvkový jogurt nebo začne z tisíce a jednoho důvodu řvát. Možná by se IM přestala smát a začala by fungovat jinak… tak nějak normálně.
Často slyším od maminek co by, kdyby a měla bych. Kdybych byla trpělivější. Kdybych byla důslednější. Měla bych být klidnější. Měla bych se dětem víc věnovat. Měla bych jim pravidelně vařit teplé večeře…
Těmto „mělabychům“ v terapii říkáme introjekty. Jsou to vnitřní přesvědčení, která jsme přijali od druhých, většinou výchovou, aniž bychom je kriticky přezkoumali – což v dětství, ze kterého si většinu introjektů neseme, ani moc nejde. A aniž bychom si později (kdy už kriticky zkoumat umíme) ověřovali, zda skutečně zapadají do našeho přesvědčení o světě a o životě.
- „Ženská vydrží víc než kůň.“
- „Chlapi nebrečí.“
- „Když se chce, všechno jde.“
- „Nesmíš selhat.“
Introjektem je i ta nažehlená padesátikilová bílá potvora bez jediné vrásky, jediné strie a jediné negativní myšlenky. A pokud ji budeme moc poslouchat, budeme vždy svoje mateřství prožívat jako neúspěšné. Protože ideálu dostát nejde. Jde se mu leda tak více či méně blížit. Často spíš méně.
Jsem hrozná matka
Nejdál jsou v kdybychování a mělabychování maminky dětí, které mají nějaké potíže – výukové, výchovné, zdravotní či psychické. Ty přesně vědí, že je to jejich vina. Protože přece kdyby chodily na těhotenskou jógu, kdyby neměly porod císařem, kdyby dítě kojily, kdyby se mu víc věnovaly, kdyby si dřív všimly, že nemá kamarády, kdyby dřív řešily jeho úzkosti, kdyby dřív najely na tu nebo onu dietu, kdyby nešly k tomu doktorovi, ale k tamtomu, kdyby dítě k psychologovi přivedly dřív…
Upřímně, holky, nedělejme si to. Rodičovství je těžké i bez toho, že se budeme ze všeho obviňovat. Jasně, někdy bychom opravdu mohly udělat něco jinak, víc nebo dřív. Ale nejsme stroje. A to, že jsme to udělaly takhle a ne jinak, je v pořádku. Protože jsme v tu chvíli udělaly to, o čem jsme si myslely, že je to dobré, že to stačí. Nebo jsme v tu danou chvíli prostě na víc neměly síly. Nebo jsme něco podcenily, nedomyslely. I to je v pořádku. Děti potřebují i to, aby rodič dělal chyby, protože jinak se nenaučí pracovat s těmi vlastními.
Před několika lety mě jeden úžasný terapeut, kterému jsem plakala na rameni a vysvětlovala, jak jsem hrozná matka, seznámil s panem Winnicottem a já jsem mu za to dodnes vděčná. Donald Winnicott byl britský pediatr a psychoanalytik a v padesátých letech minulého století přišel s konceptem dost dobré matky.
Podle něj nejen že není nutné být perfektní matka, ale pro dítě je naopak výhodné, když tomu tak není. Když je matka „jen“ dost dobrá. Protože dítě se musí naučit, že život je celkem dřina, že se svět netočí jen kolem něj, že každá jeho potřeba nemusí být vždy okamžitě uspokojená, že k životu patří i zklamání a frustrace.
A tak v našem introjektovém nastavení doporučuji nahradit ideální matku (IM) dost dobrou matkou (DDM). Občas být unavená, protivná, nemít čas ani náladu, někdy upřednostnit své vlastní potřeby před potřebami dítěte. A hlavně si to všechno DOVOLIT a následně nenajíždět na proud přemítání, co jsem měla udělat jinak.
Protože upřímně, ony ani naše děti nejsou ID (ideální děti), ale spíš ND (normální děti). A ND je celkem často fakt náročná záležitost. Většinou to není rozkošný brouček v nažehlené košilce. Je to mimozemšťan, se kterým se nedomluvíte, který v noci nespí, ječí, vzteká se, trucuje, odmlouvá, dělá binec a průšvihy ve škole. A ukažte mi IM, která v takových situacích zůstane klidná a usměvavá. Nebo mi ji neukazujte a rovnou ji pošlete k psychiatrovi.
Všem nám maminkám přeju, abychom dokázaly zahodit kdybychy a mělabychy a užívat si radost z toho, co máme, co děláme a jaké jsme my i naše děti. Protože to zkrátka stačí. Good enough is enough.
