Na básničkách je mimo jiné zajímavé to, že můžete napsat tu sebeniternější, a stejně nikdy nebude jen o vás. Dokonce čím víc niterní bude, čím opravdověji a víc cele se do ní vložíte, tím pravděpodobněji bude mít obecnou platnost. Tím víc se mezi těmi, kdo vám prokáží tu náklonnost a přečtou si ji, najde těch, kdo se s ní ztotožní. Tak, jak tomu bylo například s mou básničkou o mé nedávné životní zkušenosti. O tom, že nikdy nemůžeme vědět, co nás čeká zítra. Že nikdy není dožito, že nikdy nejsme příliš staří na změny, že nás život může, že sami sebe můžeme překvapovat až do posledního výdechu. I krásnými věcmi. Třeba láskou.

Trocha poezie nikoho nezabije, takže tady, prosím:

to si tak říkáte
ale jo
mám zažito
prožito
odžito
vlastně by vůbec nebylo divné svět už jenom pozorovat
chápavě se u toho usmívat
mít ráda lidi jako přírodu
srdeční sval zkřehčit hezkými vzpomínkami
a trochu naklepat těmi nehezkými
no a pak je všechno jinak

Ta básnička se líbila spoustě lidí, bez ohledu na věk, spousta jich ji přijala za svou. A vlastně to zas tak překvapivé není. Nejde v ní totiž o stáří. Ta básnička uvažuje jazykem nás, co nám už není dvacet ani třicet, o něčem, co se týká všech – o naději. A také o nekonečnosti a nezastavitelnosti plynutí světa, toho vnějšího i toho našeho vnitřního, kterými je ona naděje podmíněná. Ta básnička mluví o tom, jaký je život prevít a šprýmař. Jak i kdyby už věci stokrát vypadaly jasně, jistě a rutinně, u dveří k zítřku už mačká zvonek změna.

Že uvnitř v nás dříme neustále. Že i kdybychom si stokrát mysleli, že už jsme něco nějak nastavili, vyřešili naši existenci tak, aby v ní šlo žít, přestože se to ani zdaleka neblíží žití, které je pro nás a naše blízké zdravé, dobré a stimulující, a že to v takovém stavu udržíme, třeba i za cenu podvodu na sobě nebo druhých, za cenu bolestného přivírání očí – pravda a přirozené potřeby se přihlásí o slovo.

Že i kdybychom sami sebe přesvědčili, že už jsme rezignovali a smířili se se stavem věcí, v jakém žijeme, se způsobem, jakým fungujeme, není vyloučeno, dokonce je velmi pravděpodobné, že nás náš vnitřní vitální motor přivede k posunu. Že se téměř jistě právě ve chvíli, kdy se nám zdá, že jsme někam dospěli a tam už setrváme, ohlásí změna. Pokud ji potřebujeme. Vědomě nebo nevědomě. Pokud jsme změně otevřeni. Pokud z ní nemáme strach.

A o STRACHU chci dnes chvíli mluvit. I když by se mi v tomto poetickém kontextu mnohem lépe a přirozeněji mluvilo o naději. Ta básnička je samozřejmě zprávou o ní. A ona ta naděje prostě je, všude, vždycky, opravdu do poslední vteřiny života a podle mnohých i po něm. (Já jsem lety došla k vnitřnímu přesvědčení, a zatím u něj setrvávám, že si vystačím bez toho posmrtného pokračování. Ale kdo ví, jak to s mou vírou a nevírou nakonec dopadne, změna je možná vždy! O tom přeci zrovna mluvíme!)

Tedy – naděje. Můj nejoblíbenější kategorický imperativ. Vymyslela jsem mu i učený název: imperativum spei (spes je latinsky naděje). To aby byla naděje důstojným členem rodiny velkých kategorických imperativů lidského bytí. Například toho imperativu, jenž říká starozákonními slovy: V jednoho Boha věřit budeš. Nebo toho, který káže žít. Žít se prostě musí a hotovo. Žádné ale, žádné jenže. Možná bych s tímto tvrzením neobstála v intelektuální disputaci, ale imperativy nebývají nutně logické. Jsou tady od toho, aby nám zjednodušovaly život, aby nám načrtávaly směr.

A toto pravidlo o prazákladní povinnosti žít je v mém konkrétním případě například i mou vnitřní osou v mnoha terapeutických sezeních, s lidmi, jimž se žít nechce, třeba proto, že je život příliš bolí. I psycholog pan doktor Hubálek byl jeho zastáncem, formuluje ho svými vlastními slovy: Žít je lepší než nežít. (A že psát je lepší než nepsat, říkal mimochodem také.) V kombinací s vřelostí, jaká prostupovala jeho vztahy s lidmi, nemohl tento hubálkovský imperativ v nás, kdo jsme Slávka měli rádi, navždy nezapustit kořeny!

A pak tady máme již zmíněný imperativ naděje. Naděje umírá poslední, říká lidová slovesnost. A nebo také: Naděje neumírá nikdy. Doufat se musí. Doufat je naše lidská povinnost.

A kdyby se lidstvo drželo této triády – VÍRA, ŽIVOT, NADĚJE, nebyly by sebevraždy a vůbec by se žilo lépe.

Strach jako brzda změn

Ale pojďme přeci jen zpátky ke strachu. Ke strachu jako té největší brzdě změn. Strach versus naděje, strach versus růst. (Dobrá, občas je strach i katalyzátorem změny, to nutno přiznat, ale tato souvislost se přeci jen dostává ke slovu spíše výjimečně.) Strach jako pravděpodobně nejčastější důvod, proč všechny životní příběhy nemají otevřený nadějeplný konec, podobně jako má básnička z úvodu tohoto článku. Proč ne všichni, ale jen někteří, ti odvážní, mají do poslední chvíle naději, jsou do poslední chvíle otevření změně. A tudíž jejich život v sobě do posledního momentu nese potenciál onoho „a pak je všechno jinak“, myšleno „lépe“. Potenciál nalezení toho podstatného, co chybělo, k čemu spěli, v co doufali. Například zmiňované lásky. Naplňujícího vztahu. Rodinného či pracovního štěstí. Životní spokojenosti. Vyrovnanosti se životem, se sebou a se smrtí. Vlastně nalezení čehokoli.

Anebo to otočme a zeptejme se: Co dělat, abychom nedožívali naše životy stereotypně, strnule a neživě? Co dělat, abychom do posledního momentu života měli šanci na změnu, na vývoj, na naplnění? Jak žít, abychom se nenudili, abychom se nevznášeli ve vzduchoprázdnu zvyku a stereotypu? Protože ano, vše může být kdykoli jinak, než to vypadalo, i úplně diametrálně jinak, i mnohem smysluplněji, nádherněji, bez rezignace na naději, tak jako v mé básničce, ale – i když to tak někdy nemusí zvenčí vypadat – nebývá to jen tak zadarmo. Stává se to lidem vnitřně připraveným. Odpověď zní – NEBÁT SE.

Já vím, já vím, hned se zeptáte: A jak to, prosím, máme udělat? To se to řekne, nemít strach! Ale co s ním, když nás léta ovládá? Tak já vám něco řeknu. Namísto návrhů a návodů a příkladů zkušeností z psychoterapeutické praxe nebo mých osobních, třeba těch z velké rodiny vizualizačních a autosugestivních metod. („Jsem odvážný/á a otevřený/á všemu novému!“ důrazně každé ráno hned po probuzení a každý večer před usnutím. Například. Nebo vizualizace spokojené rodiny či naplňující společenské aktivity či pracovního projektu místo ranní cigarety, a nebo klidně s ní.) A budu nekompromisně přísná. Myslím si totiž, že právě ti, o kterých zde mluvíme, ti, kterým už není dvacet, ba dokonce ani třicet, by ty návody a postupy, tu asistenci zkušené druhé osoby, nejlépe psychoterapeuticky školené, už vlastně vůbec nemuseli potřebovat.

Čeho se vlastně máme bát? Co se nám může stát? Co můžeme ztratit? Zvyk? Stereotyp? Rezignaci? Chybění smyslu? Říkáte, že můžeme přijít o hodně? Třeba o bezpečné zázemí a životní jistoty? A je to opravdu bezpečné a je to zázemí a jsou to jistoty? Protože pokud ano, tak nám je žádná odvážná myšlenka, žádný odvážný čin nevezme. Přijdeme jen o to, co nepotřebujeme k plnosti a harmonii. Změní se jen to, co je nefunkční. Odplyne jen to, co je nadbytečné. Přijde jen to, co potřebujeme, abychom nezestárli v duševní (a vztahové) nouzi. Není co ztratit, lze jen získat. „Stačí“ se nebát. Není třeba žádné sofistikovanosti, postačí vůle ke změně. Každý tak, jak to umí. Každý natolik, nakolik si to dovolí. Čím jednoznačněji a odhodlaněji, tím lépe.