Téma k poslechu: Co se životem
Vyberte si své téma Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Já a rodič: dynamika vztahu

Uvidět a přijmout v dospělosti to nedokonalé na našich rodičích znamená vnitřně se osvobodit.

Michal Mynář

Michal Mynář

5. 6. 2013

Podíváte-li se do jakéhokoliv lifestylového časopisu do rubriky Vztahy, zjistíte, že se až na výjimky věnují vztahům partnerským. Zadejte heslo „vztahy“ do Googlu a uvidíte, co vám vyjede na první straně. Partnerské vztahy pro nás mají velkou důležitost – hodně o nich mluvíme, hodně je řešíme.

A přitom vztah, který nás nejvíc utváří a formuje, doprovází nás od prvních kroků v lidském světě, který je nejvíce proměnlivý a bere na sebe v průběhu času řadu zcela odlišných podob, vztah, který vytváří jedno z nejpevnějších pout našeho života, není vztah partnerský, ale náš vztah k rodičům.

Pojďme se podívat, jak se tento vztah proměňuje a jakou roli hraje v procesu rozvoje osobnosti i charakteru každého z nás.

Důležité je podotknout, že i když mluvím o proměnách tohoto vztahu ve třech fázích, ve skutečnosti nemusí jít o plynulý proces. Přechody mezi fázemi mohou být hodně opatrné, krok dopředu, krok zpět – často lavírujeme mezi dvěma postoji. K velkým proměnám a výkyvům dochází také uvnitř jednotlivých fází.

Víra v rodiče je skálou, na níž dítě buduje svůj vztah ke světu a lidem. Pokud je tato absolutní víra narušena příliš brzy, vrhá to dítě do chaosu.

Rovněž je třeba mít na paměti, že každé podobné členění je jen metafora, která nám může pomoci uchopit nějaký složitý proces – jde o námět k přemýšlení a vlastnímu zkoumání své osobní žité zkušenosti. Tak prosím tento model neberte příliš exaktně. Pokud vás inspiruje k souhlasnému zamyšlení, nebo k vnitřní polemice, bude to dobře a o to mi jde.

1. obraz: V péči dobrých božstev

Jako nejmenší považujeme rodiče obrazně za Bohy. Jsou nejlepší, nejmoudřejší. Maminky jsou nejkrásnější – a který kluk si nepamatuje dětské hádky s kamarády o tom, čí tatínek je nejsilnější? Jen si vzpomeňte na reakci Pepína z filmu S tebou mě baví svět, když se mu tatínek za zabouchnutými dveřmi snaží vysvětlit, že mu lhal. Jeho rezolutní a popuzené prohlášení Můj tatínek nikdy nelže! je úsměvnou, ale pravdivou ukázkou toho, jak idealizovaně zvláště malé děti své rodiče vidí. Rodiče jsou prostě dokonalí. Tečka!

Takové idealizované vnímání rodičů má svůj smysl z vývojového hlediska. Je vrcholně důležité pro pocit řádu a bezpečí. Hlavní výzvou tohoto období je budování důvěry. Víra v rodiče je skálou, na níž dítě buduje svůj vztah ke světu a lidem. Pokud je tato absolutní víra narušena příliš brzy, vrhá to dítě do chaosu, se kterým si neumí poradit, a vystavuje ho (mnohdy celoživotní) úzkosti.

2. obraz: Svrhávání falešných model

Tato idealizovaná představa ovšem dříve či později získává větší a větší trhliny. A s tím, jak stále více vysvítá, že rodiče prostě dokonalými bohy nejsou, dochází k prvním deziluzím. Chápeme už, že rodiče bohy nejsou, a otevřeně nebo v skrytu jim to zazlíváme či vyčítáme. A tak přesvědčení, že rodiče jsou dokonalí, nahrazuje přesvědčení, že by rodiče dokonalí být měli.

Například v pubertě často dosahuje úcta k rodičům záporných hodnot. Leckterý puberťák považuje své rodiče za trapné, neschopné, nechápavé staříky, kteří jsou úplně mimo, ničemu nerozumějí, nevědí, která bije, a je vskutku překvapen, že se jeho rodiče vůbec mohli ve své slabomyslnosti dožít úctyhodného stařeckého věku přes čtyřicet.

Tato fáze obratu o 180 stupňů zdaleka nekončí s pubertou. Výčitky a hořkost ze zklamaných očekávání dost často přetrvávají až daleko do dospělosti, zvlášť dotýkají-li se citlivého tématu křivd a traumat, které nám rodiče v dětství svým chováním způsobili.

Někdy potomek nemá šanci vystoupit ze stínu otce nebo matky, protože iluze jejich dokonalosti je takové povahy, že ji nelze snadno prohlédnout.

Zatímco víra prvního období nám dává bezpečné zázemí pro proces poznávání a získávání prvních vlastních zkušeností se světem a lidmi, deziluze v druhé fázi nám pomáhá se vymezit a začít hledat vlastní individualitu. Výzvou tohoto období je rozvíjení jedinečnosti – hledání sama sebe.

Stává se ale, že v některých případech k tomuto tak potřebnému „pádu božstev z piedestalu“ nedojde. Bývá to tehdy, kdy potomek nemá šanci vystoupit ze stínu otce nebo matky, protože iluze jejich dokonalosti je takové povahy, že ji nelze snadno prohlédnout – často tomu tak je u rodičů společensky úspěšných a druhými uctívaných.

Zvláštním případem je situace, kdy jeden z rodičů předčasně zesnul a rodina kolem něj v duchu rčení „o mrtvých jen dobře“ vytvoří jakousi domácí mytologii. Zesnulý v ní figuruje jako obraz dokonalosti a dobroty a současně, bohužel, i jako nástroj citového vydírání: Kdyby to tak viděl tatínek, co by ti asi řekl?

V takových případech potomek nemá šanci vyzdvihnout se nad „Boha-rodiče“ a získat potřebnou důvěru ve své schopnosti, svá nadání a svou cestu. Často pak žije ve stínu představ a ideálů svého zbožštěného rodiče, kterým se podřizuje.

3. obraz: Setkání s člověkem

Smiřování s tím, že naši rodiče jsou lidé a jako takoví mají své úžasné vlastnosti i své nedokonalosti, že jsou v něčem velcí a v něčem zoufale malí, že jsou – slovy klasika – lidští, příliš lidští, je často bolestným procesem.

Zatímco to nejhorší, co se může stát na přechodu mezi fází jedna a dvě je, že rodič zůstane „bohem“, to nejhorší, co se může stát na přechodu mezi fází dvě a tři je, že se rodič stane „démonem“. To hrozí zejména v případech, kdy rodiče svou roli opravdu osudově nezvládli – své o tom ví dětské oběti domácího násilí či sexuálního zneužívání.

Dokud si rodiče démonizujeme nebo zbožšťujeme, selektivně vytahujeme do popředí jisté jejich aspekty, zatímco jiné opomíjíme. Tyto „karikatury“ nám nedovolují dostat se hlouběji v porozumění rodičům, ale také sobě.

Že rodiče nejsou bohy, v tomto období už nějakou dobu dobře víme, teď je ale načase se s tím konečně vyrovnat. To není lehké, mnohdy proto dokážeme své rodiče pochopit a přijmout, až když se rodiči sami staneme a učiníme nějaká vlastní rodičovská selhání. Přijmout nejen sílu, ale i slabost svých rodičů, smířit se s jejich omylností a chybami a uvidět je (jak jen je to v lidských možnostech) takové, jací jsou, v jejich komplexnosti – to jsou kroky, kterými se naše pozice ve vzájemném vztahu vyrovnávají.

Cílem této etapy je posunout se od závislosti k vzájemnosti a setkat se s rodičem-člověkem. Cestou k budování tohoto nového, vpravdě mezilidského (nikoliv už „lidsko-božského“) vztahu je empatie. Empatie jako schopnost představit si, jaké to je v kůži někoho jiného, povystoupit ze sebe, nechat za sebou své soudy a své vnímání světa a převzít na chvíli perspektivu druhého – jeho pocity, myšlenky, motivy…

Dokud si rodiče démonizujeme nebo zbožšťujeme, selektivně vytahujeme do popředí jisté jejich aspekty, zatímco jiné opomíjíme. Vidíme jen tu část, kterou akcentuje náš strach, vztek, deziluze či naopak náš obdiv apod. A tyto „karikatury“ nám nedovolují se dostat v porozumění rodičům, ale také sobě (vždyť rodiče nás formovali), hlouběji.

Teprve ve fázi budování vzájemnosti jako děti přestáváme ve vztahu s rodiči víc brát než dávat, přejímáme svůj díl zodpovědnosti ve vztahu a tento vztah aktivně spoluutváříme.

Empatie přináší změnu perspektivy: vidíme věci v kontextu. Empatie osvobozuje a obohacuje nejen vztah s rodiči, ale všechny naše vztahy. Navíc to má ještě jeden důležitý vedlejší efekt – čím lépe chápeme vnitřní svět našich rodičů, včetně jejich chyb a selhání, tím větší máme šanci, že nebudeme jejich chyby opakovat. Můžeme tak zlomit rodinné „kletby“ – vzorce, které se v rodině výchovou předávají z generace na generaci.

Ještě jeden postřeh. Myslím si, že jedním z důvodů, proč mnozí senioři končí svůj život v samotě a opuštěnosti (i když asi to není důvod hlavní), je nijak vzácná skutečnost, že vztah dětí k rodičům neprojde transformací do konce a ustrne ve fázi nezávislosti. Možná je to proto, že nezávislost je “modlou” současné epochy. Ale nezávislost bez empatie je jen posedlostí sebou samým.

Přijetí vlastní lidskosti

Pokud je vám přes třicet a stále máte pocit, že rodiče jsou tu proto, aby vám pomáhali, aby vás podporovali a aby vám nepřekáželi a nezatěžovali vás svým stářím a svými problémy, pak jste ještě neudělali ten nejdůležitější krok, krok k opravdové zralosti. Krok od svobody chápané ve smyslu sloganu nevaž se, odvaž se ke svobodě realizovat své hodnoty a dělat to, co považujete za správné.

Teprve ve fázi budování vzájemnosti jako děti přestáváme ve vztahu s rodiči víc brát než dávat, přejímáme svůj díl zodpovědnosti ve vztahu a tento vztah aktivně spoluutváříme. A pak jsme připraveni, až přijde čas, se o své rodiče postarat. Ne z povinnosti, ale z lásky, i když to pro nás znamená komplikace. Ba co víc, jsme schopni pomáhat, aniž bychom měli dojem, že se obětujeme.

Využívejte celý web.

Předplatné

Uvidět, přijmout a zamilovat si to lidské ve svých rodičích znamená velký krok i pro přijetí vlastní lidskosti – lidskosti s jejími silnými i slabými stránkami. Lidskosti, která je co do možností omezená, konečná, a přesto důstojná. Toto přijetí osvobozuje, přináší změnu životní perspektivy a určitou moudrost.

Sami se pak totiž přestáváme snažit být „bohy“ v tom, o co v životě usilujeme. Uvědomíme si, že být vždycky perfektní, výkonní a nechybující je jen iluze. Přestáváme se snažit život vyhrát, ale místo toho usilujeme o dobrý boj – stát životu a jeho výzvám čelem nejlépe, jak umíme, nikoliv perfektně. A to, kupodivu, přináší člověku velký vnitřní mír.

Pokud vás téma zaujalo, doporučujeme vám článek Existuje správná výchova?

Diskuse 0