Osobnost manažerů velkých firem se odráží v jejich chování na trhu. Narcističtí šéfové mohou být charismatičtí vizionáři, ale zároveň mají sklon k riziku. Kdo vyhledává nebezpečí v běžném životě, vyhledává ho i v byznysu.

Málokdo by se asi cítil polichocen, kdyby o něm někdo prohlásil, že je narcista. Není divu, neboť se jedná o přehnanou zahleděnost, až zamilovanost do sebe samého a přesvědčení o vlastní výjimečnosti, až dokonalosti.

Jak mezinárodní, tak americký systém klasifikace duševních nemocí rozeznává narcistickou poruchu osobnosti. Je to neobvykle utvářená povaha, způsobující někdy danému člověku (a skoro vždy jeho okolí) různě vážné obtíže.

Existují profese, v nichž se najde lidí s určitými sklony více než v jiných. V případě narcismu člověka jako první nejspíš napadne politika, ale může jít třeba i o vysokoškolské učitele.

K narcismu se dá přistupovat i jako k charakterovému rysu, jímž se ve větší či menší míře vyznačuje každý z nás. Lidé se mezi sebou liší v touze po pozornosti a obdivu, v přesvědčení o vlastní jedinečnosti nebo v aroganci. S ohledem na povahové rysy se dá předpokládat, že existují profese, v nichž se najde lidí s určitými sklony více než v jiných. V případě narcismu člověka jako první nejspíš napadne politika, ale může jít třeba i o vysokoškolské učitele. K lidem, o jejichž narcistických sklonech se můžeme nyní často dočíst, patří i šéfové velkých firem.

Jedinci s narcistickými sklony mohou být dobrými vůdci a inovátory. Ve „svých“ podnicích vytvářejí pocity rodinné sounáležitosti a mobilizují nasazení. I pokud jsou neúspěšní, projeví se jejich povaha na výsledcích společnosti, kterou vedou. První na to poukázali před pěti lety ekonomové Arjit Chatterjee a Donald Hambrick z Pensylvánské státní univerzity.

Šéfa velké firmy lze jen obtížně přesvědčit, aby někomu vyplnil psychologický dotazník, notabene má‑li stanovit, je‑li dotyčný Narcis. Výzkumníci proto použili náhradní měřící metodu. Nasbírali informace, jež mohly sklon k sebelásce naznačovat.

Pozor na piloty

Zmínění badatelé použili vzorek sto jedenácti šéfů počítačových společností. Každého z nich obodovali na stupnici narcismu podle několika kritérií. Změřili jejich fotografie ve firemních ročenkách. Spočítali, jak často se jejich jméno objevuje v tiskových zprávách společnosti. Stanovili délku hesla v encyklopedii Kdo je kdo, kterou může každá zařazená osoba kontrolovat. Vyčíslili, jak často dotyčný šéf mluví při rozhovorech s médii v první osobě jednotného čísla („já, já, já“). A samozřejmě zjistili, jaký má plat v poměru k platu ostatních zaměstnanců.

Všechna tato čísla převedli na jednotné skóre. Pak se podívali, zda toto skóre souvisí s chováním firmy jako celku. Pro společnosti s narcistickými šéfy byly typické časté změny strategie, měřené přesouváním peněz v rámci podniku. Měly také větší sklon skupovat konkurenci, zřejmě proto, že se jedná o snad nejviditelnější rozhodnutí, jaké může šéf učinit. Firmy s narcistickými řediteli vykazovaly kolísání zisků ode zdi ke zdi. Pohybovaly se od velkých vítězství k velkým prohrám, místo aby udržovaly stálý a jistý kurs.

Riskantní přebírání konkurence souvisí i s riskantním chováním v jiných oblastech života. Tvrdí to další dva američtí ekonomové, Matthew Cain z univerzity Notre Dame du Lac ve státě Indiana a Stephen McKeon z Oregonské univerzity. Jako měřítko obliby nebezpečí použili vlastnictví pilotní licence k řízení malého letadla. Šéfové, kteří trávili volný čas létáním, byli náchylnější ke skupování konkurence než jejich kolegové s méně adrenalinovými zálibami a týkalo se jich i větší kolísání zisků.

Co když je to obráceně?

Další vědci, kteří tvrdí, že se osobnost šéfa odráží v chování firmy, jsou Enrik Cronquist z McKenna College v Kalifornii, Scott Yonker z Indianské univerzity a Antil Makhija z Ohijské státní univerzity.

Podle jejich zjištění se dá zadluženost firmy předpovědět z osobních dluhů jejího šéfa. I neekonoma však napadne, jestli to celé není naopak. Že lidé závislí na pozornosti, ochotní se zadlužit nebo se zálibou v nebezpečí se častěji ucházejí o zaměstnání v určitém druhu firem. Nebo jsou do určitého druhu firem a určitých pozic častěji přijímáni.

Představte si, že nastoupíte do nové práce. Jeden váš kolega bude o víkendu skákat padákem, druhý svištět na skateboardu po U‑rampě a třetí je ještě dohněda opálený po nedávném výstupu na K2. Zdá se logické, že coby pečlivý filatelista budete mít v takovém kolektivu problémy s prosazením, natož abyste se stal šéfem.

Z pohledu investora není ale rozdíl mezi příčinou a následkem důležitý. Pokud chce předpovědět chování společnosti o niž se zajímá, měl by si přečíst o zálibách jejího ředitele nebo změřit velikost a frekvenci výskytu jeho fotek ve firemní ročence.

Článek vyšel v týdeníku Reflex.