Jak na bubáky

Když po setmění zatahuji závěs, sem tam se přistihnu, že kontroluji, abych to udělala fakt pořádně, bez nechtěných skulinek. Co na tom, že můj mozek v tu chvíli nechápavě zírá a připomíná mi, že mám přes třicet a to, co dělám, nemá valný smysl. Někde v koutku mojí iracionální duše sedí šotek s vytřeštěnýma očima a představuje si, co všechno může ze tmy za oknem vystoupit. V tu chvíli je mezi mým mozkem a duší věkový rozdíl tak pětadvacet let a při nejlepší vůli se prostě navzájem nedokážou pochopit.