Psycholog v médiích

Kdy se z člověka stane jeden z těch psychologů, kteří se ve veřejném prostoru vyjadřují naprosto ke všemu? Jak poznám, že už se mi to stalo? Je vůbec dobrý nápad psát popularizační články, když z etického hlediska je to past vedle pasti?

Je mnoho různých cest a motivací, které mohou psychologa dovést ke spolupráci s médii. Když na českém internetu začala vznikat Psychologie.cz, já třeba byla studentka dvojoboru psychologie a žurnalistika. Psala jsem tehdy při škole do různých časopisů o cestování, netradičních studijních oborech, později mimo jiné o bazénech nebo kybernetické bezpečnosti.

Při psaní na tehdy ještě batolecí Psychologii.cz jsem se tedy identifikovala spíš jako novinářka s mírným přesahem do znalosti oboru. Hodily se mi zkušenosti, přivýdělek… a zůstali jsme si dodnes. Jenže mezitím se ze mne stala psychoterapeutka. Mé jméno má dodávat odbornou kredibilitu tomu, co je psáno. Přičemž mnoho napsaného před lety bych dnes napsala jinak.

Spolupráce psychologie s médii nicméně generuje různé pasti i v pokročilejších fázích kariéry pisatele. Možná je dobré o některých z nich zvýšit povědomí. Třeba i proto, ať můžete lépe posoudit, kterému odborníkovi věříte, a u koho si raději necháte rezervu.

Odborníkem ze špatného směru

Pokud jde o odbornost mluvčího v televizi, rádiu nebo novinách, ideální scénář je následující: Dotyčný člověk se profiluje v některé oblasti, profesně se zajímá třeba o psychedelika v psychoterapii, téma poruch příjmu potravy nebo práci s nadanými dětmi. Na základě jeho odbornosti ho zvou do médií, on v nich své téma vysvětluje, rozptyluje mýty, destigmatizuje, usnadňuje život svým klientům tím, že edukuje společnost.

Bohužel se to velmi snadno umí stát i naopak. Kdysi dávno jsem například (v životní etapě „studentka žurnalistiky“) napsala článek o konspiračních teoriích. Od té doby mne žádalo o vyjádření k tomuto tématu minimálně sedm médií – od bulváru po Český rozhlas. Novinář má jen omezené možnosti, jak posoudit, zda jsem skutečně odborník. Často prostě hledá na Googlu, který psycholog se o daném tématu někdy vyjádřil.

Čím víckrát bych na výstupy v médiích kývla, tím víckrát by mě našli. Tím víc by mne oslovovali. Tím víckrát by mě našli. Tím víc bych se stávala „tím člověkem, na kterého se obracíme, když chceme vyjádření ke konspiračním teoriím“. (Pro pořádek: odmítala jsem.)

Od zaměření po všehochuť

Existuje i druhá cesta. Nejprve máte své zaměření a informujete o něm. O traumatu, o partnerských vztazích, o rodičovství. Jste v tom nějakým způsobem dobří nebo kontroverzní nebo mediálně zdatní, a tak postupem času začnete být čím dál víc vidět.

Začne se z vás stávat známá osobnost z oboru. A začnou se vás ptát na všechno možné. Potřebujeme názor psychologa – zeptáme se někoho, koho známe. A pak je opravdu velmi těžké volit, do čeho se ještě namočit a do čeho už ne.

• Jsem na dané téma odborník? Přímo ne.
• Mám k němu ale co říct tak, že to opřu o obecné oborové vědění? Snad ano.
• Bude to lepší, než co k tomu řekne ledaskdo oprsklejší, přímočařejší a bezskrupulóznější? Pravděpodobně.
• Bylo by lepší, kdyby se k tomu vyjádřil někdo, kdo se opravdu profesně na dané téma zaměřuje? Pravděpodobně.

A proč vůbec takhle našlapovat?

Není těžké vyčítat psychologům, že málokdy doopravdy řeknou o čemkoliv něco určitého. Dostat z nás naplacato, jak něco je, to se zas tak často nepodaří. Relativizujeme, svá vyjádření často oslabujeme slovy jako „v některých případech“, „jedna z možností“, „obvykle“.

Mohlo by vás zajímat

Když mozek funguje jinak

Deset ze sta žen se potýká s projevy ADHD. A většina z nich o tom …

Přečíst článek

Potíž je ta, že ve svých praxích vidíme, jak rozdílné lidské světy jsou. Že lidské bytí na tomto světě je natolik komplexní, nejednoznačné a místy paradoxní, že opravdu docela málokdy něco nějak u všech je. (Ačkoli samozřejmě jsou místa, kde opravdu panuje v oboru shoda, protože nám to z výzkumu opakovaně vychází – třeba že fyzické tresty nejsou dobrá volba výchovného postupu.)

Slovo psychologa může mít velkou váhu. A když se naše slova s jednoznačným soudem donesou k posluchači, který zrovna spadá mezi výjimky, mohou mu uškodit.

Pak je tu otázka mlčenlivosti. Když se snažíme složitou věc vysvětlit jednoduše, máloco pomůže tak jako osobní příklady. Jenže pokud nemáme výslovné svolení daného klienta k prezentaci jeho příběhu, pak bychom měli ctít, že jeho příběh patří jemu a pouze on by s ním měl nakládat. Cokoliv jiného je etický přešlap a zrada důvěry.

Jenže problematické je i to, když souhlas sice máme, ale v příběhu daného člověka figurují jiní lidé, kteří ten souhlas nedali – a přesto je někdo ve vyprávění může poznat. Nechcete poznat sami sebe v příběhu svého partnera, se kterým vám to doma nešlape. Nechcete ani, aby vás v něm poznali vaši blízcí a kolegové.

Moderátoři o příběhy často žádají, případně je sami nabízí: „Můj známý ajťák se nedávno rozvedl, je v depresi, nemůže ani pracovat, co by měl udělat?” Komentování příběhů, které neznáme, je další kapitola. Zaprvé, známý ajťák nejspíš nedal souhlas ke zveřejnění svého příběhu. Zadruhé, o jeho životě nic nevím, a tak stěží mohu říct cokoliv validního.

Týká se to i veřejných kauz a známých osobností. Jako člověk můžu mít názor na kteréhokoliv politika, zločince nebo herce. Ale jako odborník bych ho neměla komentovat veřejně. Protože pravda je, že toho člověka neznám. Nevidím do jeho hlavy, vztahů, motivací, do jeho života. Pokud ho budu diagnostikovat, bude to diagnóza takzvaně kvalifikovaným pohledem z okna.

Psycholog vždy mluví trochu za celý obor

I když psycholog mluví sám za sebe, jeho mediální vyjádření bude často vnímané jako něco, co platí pro celý cech. Sdílí vědění, na které nepřišel sám, ale bylo vytvořeno ve spolupráci mnoha před ním a vedle něj. Mluví k bývalým klientům, ke stávajícím klientům, k potenciálním klientům a jeho slova by ideálně měla posilovat důvěru lidí k psychoterapii jako takové. I když sdílím svou osobní zkušenost, pokud ji neorámuji jako něco, co může být platné pouze pro mě, vždy trochu vytvářím dojem, že takto to vnímají i ostatní psychoterapeuti.

Představme si, že terapeut řekne třeba: „Moje zkušenost je, že práce s lidmi s depresí je velmi vysilující, terapeut sám se často cítí bezmocně.” Ano, je to osobní vyjádření vlastní zkušenosti – jenže ne každý terapeut to vnímá takto, ne s každým depresivním klientem je kontakt takovýto. A pokud budu sama v depresi a budu zvažovat vyhledání terapie, je možné, že mě takové vyjádření odradí.

Proto ta opatrnost. Protože se velmi snadno může podařit spíš stigmatizovat než destigmatizovat. Spíš zjednodušit a generalizovat než přispět ke skutečnému porozumění. Spíš ublížit než pomoct. A přitom na začátku nemusí být vůbec snaha vzbudit pozornost, vyvolat kontroverzi nebo senzaci, získat sledovanost. Stačí nepromyšlené vyjádření nebo neproběhlá rozvaha. Stačí, když dostatečně neodlišíme osobní vyjádření od faktů.

Takže radši nic nikde neříct?

Asi se shodneme, že to taky není cesta. Už proto, že když vyjádření odmítne každý člověk, který výše uvedené zvážil, najde se dost možná někdo, kdo si s tím hlavu tolik lámat nebude.

Pro společnost je psychoterapeutické a psychologické vědění v mnohém užitečné. Chceme zvyšovat povědomí o problémech našich klientů, chceme lidi edukovat, chceme snižovat prahy na cestě k pomoci. A navíc je to práce, kterou se živíme.

S etickými otázkami se to má tak, že jsou to často především otázky. Na mnohé není jednoznačná odpověď. Je v pořádku budovat si osobní značku? Asi ano. A co když u toho nepravdivě budím dojem, že moje metody jsou lepší než jiné, i když pro to nemám výzkumnou podporu? To určitě ne. Rozdíl může být přitom jen ve volbě pár slov – „jedna z metod“ nebo „moderní metoda“, „právě tento přístup“ nebo „třeba tento přístup“.

A tak nezbývá než ve vodách médií, popularizace a prezentace své práce nějak plout, každý v souladu s vlastními přesvědčeními a hodnotami. Občas zkonzultovat tipy profesních organizací, kolegy a etickou komisi. Po cestě občas nechtěně udělat nějakou škodu a doufat, že těch pozitivních dopadů bylo víc.

Tak nám v tomhle počínání držme palce. A buďme pro jistotu obezřetní, když má někdo až příliš jasno v tom, jak se to na tom světě má.