Téma k poslechu: Co se životem
Vyberte si své téma Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Jak (ne)utíkat ze života

Terapeut má vždy stát na straně klienta. Jenže co když si klient upřímně přeje jediné: nebýt?

Pavel Nepustil

Pavel Nepustil

30. 7. 2014

Nevím, jestli bylo sepsáno víc knih a článků o závislostech nebo o poruchách příjmů potravy. Vždycky mě ale fascinovalo, kolik různých teorií, modelů a metafor se vytváří kolem příběhů, kdy lidé nechtějí jíst nebo se přejídají, respektive když se „přepíjejí“, tedy lijí do sebe litry alkoholu. A co teprve, když se takové problémy s jídlem a pitím vyskytnou u jedné osoby zároveň? Čtení těchto teorií mě přestalo zajímat zanedlouho po nástupu do praxe.

Dříve jsem si užíval jejich hloubku a vhled, kterým vnášely logiku do zdánlivě iracionálního jednání. Postupně jsem ale zjišťoval, že jakkoliv určitá teorie „sedí“ při osamělé četbě, tak se okamžitě rozpadne ve chvíli, kdy se potkám s živým člověkem, který se s daným problémem potýká.

Navíc když se při konzultaci snažím porovnávat to, co slyším, s tím, co jsem četl, zbývá mi daleko méně kapacity pro porozumění konkrétnímu člověku. V současné době se tedy učím spíše od klientů než z knih a pokud jsou mi nějaké teorie užitečné, pak ty, které vzniknou přímo v konzultační místnosti.

Petra a lidé kolem ní

S Petrou mě původně seznámil její přítel zhruba před třemi měsíci. Když mi popisoval, v jaké je situaci, znělo to jako „těžký případ“; tak se ostatně později několikrát označila i sama Petra. Zhruba dvacet let se potýká s anorexií a bulimií, byla několikrát hospitalizovaná. Zároveň si vytvořila závislost na projímadlech. A k tomu se v poslední době vrátila k alkoholu, kvůli němuž se už před deseti lety léčila. Nedokáže svoje pití kontrolovat a lékaři jí řekli, že alkohol při jejím zdravotním stavu způsobeném vleklými poruchami příjmu potravy znamená stálé ohrožení života.

Když jsem se postupně dozvídal, kolik odborníků už s Petrou pracovalo a stále pracuje, dal jsem si jediný závazek. Nechci být dalším v řadě, kdo se jí bude snažit ukázat „pravou tvář“ závislosti nebo anorexie, kdo ji bude chtít navést na tu „správnou cestu“. Chtěl jsem se především dozvědět, v jakém světě Petra žije, jaká přání a očekávání od tohoto světa má, a pokud se mám stát součástí toho světa, tak jakou roli bych měl mít, abych nebyl nadbytečný nebo kontraproduktivní. Brzy se ukázalo, že dostát tomuto závazku mi přinese zásadní dilema.

Dalo by se teoretizovat o tom, jak jsou anorexie i závislost na alkoholu vlastně pokusy o útěk. Dalo by se k tomu přihodit rodinný kontext a popisovat vleklou snahu Petry o separaci od rodičů. Ale to mi nepřijde podstatné. Protože já teď mám problém.

Abych získal plastičtější obrázek světa Petry a zároveň abych se vyhnul tomu, že budu dělat něco, co už dělá někdo jiný, požádal jsem nejdůležitější lidi poskytující Petře podporu o společnou schůzku. Ačkoliv byl téměř nadlidský úkol najít společný termín, podařilo se.

Jednoho dne v sedm ráno se u mě v kanceláři sešla Petra, její rodiče, přítel, klinická psycholožka a psychiatr. Petra na to dodnes vzpomíná jako na ne úplně příjemnou „přesilovku“, pro mě to ale tenkrát bylo přínosné. Vše se zdálo tak jasné, plány zněly srozumitelně, všichni motivovaní pomoci, Petra motivovaná ke změně.

Kdo mě tady drží

Domluvili jsme se na další společné schůzce – u ní jsme byli jen já, psycholožka, Petra a její rodiče. A tam pro mě nastal zásadní moment. Petra v jednu chvíli zmínila, že vlastně nemá proč žít a možná by radši tady na tom světě nebyla. Její táta si povzdechl s tím, že takové řeči vede vždycky, když má „tu svoji náladu“, máma přikyvovala.

Psycholožka řekla, že už spolu o tom několikrát také mluvily a snažily se tyto „chmury“ rozptýlit. Další řeč se stočila k tomu, jak „tu potvoru“ (myšleno závislost a anorexii) zatlačit zpět, jak ji zničit. Petra pouze bezmocně rozhodila rukama. Zdálo se jasné, že i kdyby sebevíc chtěla utéct, tito tři by ji nenechali. Já jsem se „schoval“ do bezpečné pozice moderátora setkání a žádný vlastní postoj jsem nevyjádřil.

Byl jsem totiž bezradný. Pořád jsem chtěl dostát svému závazku, tedy jít pouze za tím, co chce klientka, nedělat nic podle svých představ o tom, jak by člověk měl žít a co by měl dělat. Ale co když člověk žít nechce? Co když na otázku: „Jakou bych měl hrát roli ve vašem životě?“ dostanete odpověď:

  • „Já chci utéct.“
  • „Odkud?“
  • „Ze života.“

Jasně. Dalo by se teoretizovat o tom, jak jsou anorexie i závislost na alkoholu vlastně pokusy o útěk. Dalo by se k tomu přihodit rodinný kontext a popisovat vleklou snahu Petry o separaci od rodičů. Ale to mi nepřijde podstatné. Protože já teď mám problém. Nevím, jestli se mám připojit k touze Petry utéct ze života, anebo k lidem okolo ní, kteří se ji snaží v životě udržet.

Když potom přijde znovu chvíle, kdy budu před rozhodnutím, zda ji při její touze uprchnout následovat, anebo držet, bude to ještě těžší než na začátku.

Naštěstí mi Petra nedávno hodila záchranné lanko. Na jedné konzultaci (už pouze ve dvou) mi řekla, že by chtěla hledat důvody, proč žít dál. Nabídl jsem jí v tom pomoc a ona ji přijala. V této roli mi je zatím docela dobře. Scházíme se, mluvíme o životě, většinou o tom každodenním. Někdy je lépe, jindy hůře. Hledáme.

Moje dilema tím ale nekončí, možná spíš naopak. Postupně Petru stále víc poznávám jako jedinečného člověka, vážím si jejích postojů a názorů a specifického náhledu na svět. Když potom přijde znovu chvíle, kdy budu před rozhodnutím, zda ji při její touze uprchnout následovat, anebo držet, bude to ještě těžší než na začátku. Budu mít ještě větší pochopení pro její rodiče, kteří nechtějí nikdy nechat svou dceru umřít, stejně jako pro kolegyni, která zájem rodičů sdílí, ať už z pozice profesionála nebo lidské bytosti.

Jsem vždycky rád, když Petra přijde na schůzku. Vlastně teď pro sebe ani nemám cíl, aby našla důvod, proč žít. Byl bych jenom rád, kdyby chtěla pořád hledat, a to přesto, že se nebude vždycky dařit. Jak napsal Samuel Beckett:

  • „Zkusils to. Selhals. To není důležité. Zkus to znovu. Selži znovu. Selži lépe.“

Komentář Petry:

Hodně lidí si myslí, že jsem normální holka, která nemůže mít vůbec takový problém. Není někdy jednoduché se pořád skrývat a dělat, že se mě tyhle věci ani netýkají. Stydím se, strašně moc se za sebe stydím. Už to je těžké, člověku se s těmito pocity hodně špatně žije. Každý den je to to stejné. To ponížení, žádné sebevědomí, nenávist k sobě samé, ke svému tělu… výčitky a pocity beznaděje a strašné nechuti se s tou mrchou nebo spíš s těmi mrchami dál prát. Jak si mám pak dopřát přibrat, když na sobě nenávidím každý gram svého těla?!

Už tolikrát jsem všem říkala, že už nemůžu, že chci pryč z tohoto strašného života, nikdo mě neposlouchal… pořád jen musím, musím se prát dál a tak strašně někdy už nechci. Nedej bože když se zrovna opiju, co pak doma následuje… to ponížení je daleko horší, zase jsem ten zmetek, kterému se nedá věřit, který jen podvádí, lže a všechny ty hrozné věci. Pak se musím všeho jen doprošovat… nehledě k tomu, jaká je doma atmosféra a jak jsem zase selhala a ničím dál své rodiče a všechny kolem.

Kde pak člověk má brát chuť žít. To jsou chvíle, kdy chci opravdu zmizet ze světa. Výčitky jsou ještě větší, někdy až neúnosné. Vím, proč piju, vím, proč to dělám, ale nejraději bych to nevěděla. Někdy si přeju, abych byla tak mentálně omezená, že bych tyhle pocity vůbec nevnímala. Piju, protože nemůžu unést všechny tyhle pocity. Protože chci vypnout na chvíli hlavu a zapomenout, protože už nemůžu. V tomhle mi alkohol pomáhá. Napiju se a zapomenu… je mi chvíli dobře.

Proč mě nenechají být, proč mě nenechají žít můj život, jak chci? Jsem dospělá, svéprávná, můžu si přece dělat, co chci! Neprosím se jich, aby mě pořád zachraňovali, pomáhali mi. To je jejich rozhodnutí.

Jenže vtom je tu hned další problém, průšvih a je to ještě horší než předtím, takže si vlastně ani moc nepomůžu. Nedokážu se napít tak, abych se jen trochu opila. Opiju se vždycky do takové míry, že nevím o světě… nedaří se mi nepřekročit tuhle hranici. Pak jen spím a mám problém, protože rodiče mi dělají přepadovky, prohledávají věci, vylívají všechno nakoupené a schované pití, berou klíče a všechny doklady, zamykají mě doma a nemůžu ani na krok sama ven.

Tohle už se několikrát opakovalo a já jsem pak z toho strašně nešťastná…  ale ano, můžu si za to samozřejmě sama. Oni mi nechtějí ubližovat, oni mě přece zachraňují, abych se neupila k smrti. Jenže já jsem se už několikrát chtěla upít k smrti, nebo skočit pod vlak, podřezat se, prostě cokoli. Sestra mi jednoho dne řekla, že jsem srab na to, abych to udělala. Mnohokrát už moc nechybělo, ale bohužel se mi to nepodařilo.

Naši by řekli bohudík… já ne, já už jsem tady nechtěla být před rokem, ale špatně jsem to načasovala. Přítel mě našel. Nikdy mu za záchranu svého života asi vděčná nebudu, protože to vnímám jako trest, že se něco nepovedlo, že jsem hloupá a špatně jsem to časově vypočítala.

Já přece nechci nikomu ubližovat, ale proč mě nenechají být, proč mě nenechají žít můj život, jak chci?! Jsem dospělá, svéprávná, můžu si přece dělat, co chci! Neprosím se jich, aby mě pořád zachraňovali, pomáhali mi. To je jejich rozhodnutí. Trápíme se navzájem a nejde najít společnou cestu. Já musím ustoupit, protože oni přece nemůžou nechat své dítě umřít, to by neudělal žádný rodič. To naprosto chápu. Jenže já se vždycky ptám, co já? Proč zase já musím bojovat? Bylo té bolesti a těch propadů snad málo? Bylo jich víc, než by vydalo za dva životy, a to ještě tak stará nejsem.

Poslední dobu se mi podařilo aspoň nějakou motivaci najít, najít aspoň malou chuť žít, vrátit se zpátky do takového života, jaký jsem měla před rokem a půl. Měla jsem všechno. Byla jsem samostatná, soběstačná, nepila jsem a pomáhala druhým, jenže pak se všechno změnilo a já jsem začala pít, měla ještě větší problémy s jídlem než dosud a začal ten kolotoč průšvihů. Přestala jsem vidět tu cestu životem dál, už jsem snila jen o konci a přemýšlela, jak to udělat.

Využívejte celý web.

Předplatné

Teď se tak často tyto pocity nevracejí a já se snažím mít režim, dělat nějaké aktivity sobě prospěšné, cvičit, číst si, chodit ven, pomáhat doma, ale zase selhávám a tím se vracím zpátky na začátek tady toho boje. Síly samozřejmě ubývají a chuť taky…

Budeme hledat dál, já to nevzdávám.

Diskuse 0

Pavel Nepustil

Psycholog, terapeut a sociální pracovník

nepustil.narativ.cz