Problém vyhoření se týká hlavně osob pracujících v pomoc poskytujících profesích. Tedy těch, kteří do svého povolání investují nejen čas a dovednosti, ale také kus své vlastní osobnosti. Přečtěte si příběh psychologa, autora termínu burnout (syndrom vyhoření), který musel nejprve sám „hořet“, aby dokázal posvítit na cestu podobně postiženým.
Když v roce 1938 začali nacisté v Německu systematicky vypalovat synagogy, bylo Herbertovi J. Freudenbergerovi dvanáct let. Poté, co vypálili tu jeho, měl v rodném Frankfurtu ještě další problém, protože se s malými nácky z Hitlerjugend popral o svoje kolo. Rodina usoudila, že by to nemusel přežít.
Tatínek mu tedy půjčil svůj pas, Herbert odcestoval a přes Curych, Amsterdam a Paříž prokličkoval až do New Yorku, kde se ho měla ujmout jeho nevlastní teta. Ta to sice udělala, ale když zjistila, že z Německa už nepřijdou žádné další peníze, protože jeho rodiče přišli o veškerý majetek, ve své dobročinnosti ochladla a k chlapci se začala chovat jako pravá pohádková macecha.
Herbert skončil na ulici, kde se nějakou dobu protloukal, než se ho ujal další – poněkud vlídnější – příbuzný. Když končil vyšší střední školu, kterou studoval večerně, zapsal se na univerzitu. A protože jedna mu byla málo, studoval hned dvě. Doktorát z psychologie získal na New York University (tam ho nasměroval úžasný a dnes celosvětově známý humanistický psycholog Abraham Maslow), psychoanalytický výcvik absolvoval v Národní psychologické psychoanalytické společnosti.
Splatit světu dluh
Věnoval se velmi intenzivně klinické praxi na Manhattanu a také seriózní vědecké práci. V obou aktivitách získal vynikající pověst a v šedesátých letech minulého století se rozhodl rozšířit svou agendu – založil bezplatnou polikliniku pro mladistvé narkomany, bezdomovce a problémové jedince v Harlemu.
Jeho úsilí bylo příkladné a jeho pracovní den vypadal následovně: od osmi do šesti vydělával na hamburger svůj vezdejší ve vlastní ordinaci, pak spěchal na kliniku pro toxikomany, pro které pracoval do jedenácti.
Na klinice měl hodně dobrovolných pomocníků a jak to tak bývá, čím víc ochoty a nadšení, tím méně dovedností. Proto se poté, co odešel poslední klient, zabýval výcvikem personálu. V jednu, někdy ve dvě hodiny v noci zamířil domů.
Tak to prováděl šest dní v týdnu, poháněn nutkavým vnitřním pocitem odpovědnosti. Sám přece přežil díky shodě mnoha šťastných náhod. Cítil se povinen to světu splatit.
Po nějaké době mu manželka začala říkat, že vypadá mizerně a že by se měl trochu šetřit. Ale on – jak my na ty manželky nechcem dát – jí začal vykládat, že naopak toho ještě stihnul málo, že je potřeba udělat mnohem víc, a pokračoval ve svém zběsilém pracovním tempu.
Čím unavenější se cítil, tím víc se přemáhal a tím víc tlačil na výkon. Když mu informace o tom, že by měl brzdit, začali dávat nepokrytě najevo i kolegové a přátelé, slíbil neochotně, že si odpočine.
Rodinnou dovolenou na jezeře Tahoe naplánoval po Vánocích. Vybral si dobře, protože i Mark Twain, který dokázal ironizovat cokoliv, o tomto místě řekl: Chcete‑li si obstarat andělský dech, musíte na Tahoe.
Ve Spojených státech berou Vánoce zkrátka, Štědrý den je ještě pracovní a sláva začíná až na Boží hod. Pánbůh ale měnil, ač Herbert mínil. Ráno šel do práce, a když se v noci vrátil domů, místo balení kufrů a mazání lyží doslova padnul únavou do postele, z které se přes týden nedokázal vyhrabat. Jeho vyčerpání bylo velkolepé a komplexní – tělesné i psychické.
Když se konečně na nejistých nohou postavil, bystře usoudil, že to s ním asi nebude tak slavné, jak si nalhával, že snad i manželka měla pravdu a že s tím bude nutné něco udělat.
Nahrávka plná zloby
Každý soudný člověk by se v takové situaci obrátil na odborníka, v tomto případě nejspíš na psychoterapeuta, ale to my psycholidi zásadně neděláme, protože víme, co je to za svoloč. Herbert si řekl, že když se mohl Freud psychoanalýzat sám, tak on, Freud & berger, to dokáže taky, a koupil si magnetofon. Do něj pak namluvil půlhodinu svých lamentací, které by byl přednášel terapeutovi.
Když si nahrávku pustil a cvičeným uchem to poslechl, zděsil se. Ne tolik obsahu, ale spousty negativních emocí, které z každého slova doslova prýštily. Byl tam vztek, zklamání, vyčerpání, nenávist, pocity viny, deprese, úzkost; zkrátka celé psychopatologické spektrum.
Začal se tedy sám léčit. Především si odpustil práci a místo ní zařadil do denního programu magnetofonové nahrávky svých projevů, které pak analyzoval. „Povolil jsem si jen dvě pracovní aktivity,“ píše ve své první knize nazvané Burnout – vysoká cena za úspěch. „Nahrávání a zpracovávání záznamů a psaní článku věnovaného mým zkušenostem. Nahrávky mi umožnily významný vhled do mého problému a psaní mi sloužilo jako katarze.“
Doma zůstal až do Hromnic, přehodnotil svůj vztah k pracovním úkolům, naučil se, jak k nim přistupovat a jak se chránit proti vyčerpání. Bylo nutné přebudovat jak zásadní koncepty, tak vlastní velmi angažované postoje. Nebylo to snadné, ale bylo to účinné.
Je možné pracovat usilovně a nevyhořet?
Jak je vidět, tak ano. Jen se to musí dělat rozumně. Je dobré někdy také naslouchat druhým. Následující otázky odkazují na nebezpečí vstupu na tobogan jménem „burnout“. Na čím více z nich odpovíte ANO, tím spíše jste vyhořením ohroženi.
- Cítíte se stále pod tlakem povinnosti uspět?
- Potřebujete neustále nějaké vzrušení, protože jinak je život nudný?
- Je některá oblast vašeho života enormně významná na úkor jiných?
- Pociťujete mezi lidmi nedostatek intimity a blízkosti?
- Jste zcela neschopní odpočívat a relaxovat?
- Jste urputní a když se pro něco rozhodnete, musíte toho vždy a za každou cenu dosáhnout?
- Máte neustále starosti o to, abyste si zachovali image?
- Jste se svou oblíbenou aktivitou natolik spojeni, že byste se zhroutili, kdybyste o ni přišli?
- Berete se většinou velmi vážně?
- Jsou vaše životní cíle nejasné a mění se v průběhu času?
Protože byl Freudenberger založením nejen klinik, ale také zvídavý badatel, když se dostal zpět do kondice, začal tento problém zkoumat na obecnější úrovni. Tak zjistil, že se týká mnohem více lidí, a to hlavně osob pracujících v pomoc poskytujících profesích. Tedy těch, kteří do svého povolání investují nejen čas a dovednosti, ale také kus své vlastní osobnosti.
Rozhodně nezlehčuje nepříznivé vnější okolnosti, které pomáhají vyvolat pocit vyhoření, nicméně zdůrazňuje přednostní a zásadní význam osobnostních faktorů, postojů a z nich vycházejících chybných rozhodnutí a nesprávných postupů. V tom mu daly plně za pravdu desítky jeho pokračovatelů. Jeho doporučení by mohlo znít: Jestliže se vám nedaří a máte pocit, že všechno a všichni se proti vám spikli, je namístě otázka: „Co asi dělám špatně já?“
Herbert Freudenberger zůstal i po své zkušenosti workholikem celý život. Jeho syn o něm v nekrologu napsal: „Pracoval 14 až 15 hodin denně, šest dní v týdnu, až do posledních tří týdnů před smrtí.“ Zřejmě to ale už dokázal účelně.
