Někdy vítězí zrak nad sluchem, někdy je tomu naopak.

Na úmyslně upraveném zkresleném záznamu promluví z obrazovky osoba, která vysloví slůvko PECH. Vidíte zřetelně jeho rty, jak vytvářejí hlásku P. Ovšem z reproduktoru zazní jasně DECH.

To, čemu dá drtivá většina pozorovatelů přednost, bude odečtení „P“ z monitoru. Budou tvrdit, že slyšeli PECH. Podtrhuji: slyšeli.

Bude‑li pozorovatel vystaven situaci, že během krátkého časového úseku současně uslyší šestkrát ťuknutí a uvidí sedm světelných záblesků, bude přesvědčen, že světelných signálů bylo pouze šest.

S ještě zajímavějším konfliktem při zpracování vjemů se setkáme při dvojznačné možnosti, například u různých optických iluzí. Známá je iluze otáčející se ženské postavy („iluze siluety“).

Proč její otáčení vnímáme ve směru či proti směru hodinových ručiček je nejčastěji vysvětlováno převahou aktivity jedné či druhé mozkové hemisféry.

Profesor Nicolaus F. Troje z kanadské   Queen´s University je však toho názoru, že v žádném případě se nejedná o převahu levé nebo pravé hemisféry, tím méně o jakousi trvalou psychologickou charakteristiku rozdělující jedince na racionální a emocionální.

„Náš zrakový systém – pokud mu dáme příležitost – upřednostňuje pohled shora“, prohlašuje profesor Troje. „Je to určitý typ percepční chyby. Máme dojem, že pozorovaný objekt je pod námi a nevznáší se nikde nahoře.“

Iluze siluety zobrazuje ženu stojící na jedné noze, zatímco druhou má napnutou do strany, vysvětluje Troje. Hledíme‑li na obraz jakoby shora, většina pozorovatelů má dojem, že figura se otáčí proti směru hodinových ručiček, zatímco pohled zdola vyvolá dojem otáčení v opačném směru. Totéž podle něj platí v případě známých Neckarových kostek.

Zkoušel jsem to mnohokrát mnoho minut; skutečně jsem dosáhl obráceného spinu, když jsem se snažil nakouknout ženě do výstřihu a naopak zjistit, jaké má kalhotky. Jenom mi to fungovalo přesně obráceně, než mi předepsal pan profesor. Takže mám nejspíš mozek naruby.