Kdy se z hraní stává problém? Rizikem vzniku závislosti je často opakovaná zkušenost, která spojuje hrací aktivitu s uvolněním úzkosti, odbouráním stresu, eliminací pocitu prázdnoty nebo s dosažením euforického prožitku. A je jedno, jestli sázíte na koně, strkáte peníze do automatu nebo hrajete online hry.

Sedíte s přáteli v hospůdce, blíží se půlnoc. Máte za sebou nějaký ten půllitr piva. Řeč začíná váznout nebo vás už moc nebaví poslouchat spolustolovníky. Koutkem oka zaregistrujete blikající přístroj, uchem zachytíte zvláštně pronikavé zvuky přicházející v pravidelných intervalech. A když se uvolní u světélkujícího stroje místo, zničehonic vás napadne vstát a jít to zkusit.

Ne každý dokáže od automatu znechuceně odejít v případě, že v jeho útrobách definitivně zmizí sto nebo o něco více korun. A ne každý ochuzený o stovku zůstane trvalým odpůrcem „beden“. Někdo se prostě vrátí, aby své štěstí zkusil znovu… a znovu… a znovu…

Osobnost hráče

Gamblerství zahrnuje škálu aktivit spojených s vidinou zisku založeného na náhodě. Nejde tedy jen o hraní na automatech. Patří sem i lidé, kteří sázejí na sportovní utkání, hrají online, sázejí na dostihy, hrají karetní hry, ruletu, ale také třeba spekulují na burze.

Míra újmy nebo škod závisí na typu hazardní hry, pravidelnosti hraní a na tom, jak dlouho aktivita hráče trvá, kolik měsíců nebo let hraje. K tomu, aby hraní začalo škodit nebo aby se vytvořila závislost, jsou potřebné tři podmínky:

• osobnost budoucího hráče
• dostupnost objektu hraní
• prostředí, ve kterém se daný člověk pohybuje.

Kdo se může stát gamblerem? Existuje typ osobnosti, který je předurčen ke vzniku této závislosti? Zdá se, že ohroženější mohou být ti, kteří už v dětství vykazují určitý rys impulzivnosti. Zájem je od dětství více zaměřen na uspokojení vlastních potřeb a dosažení příjemných pocitů.

Představy gamblera o životě jsou spojeny s velikášstvím založeným na vlastnění peněz, které je obranou proti strachu z bezvýznamnosti.

Rozvoj závislosti na počítačových hrách začínající mnohdy už v útlém věku můžeme vidět do jisté míry jako možný předvoj hazardního hraní. Je formou pasivní zábavy, která sice prožívání příjemných pocitů umožňuje, avšak bez aktivního podílu na jejich tvorbě.

Ohroženi jsou ti, kteří už jako děti inklinovali k adrenalinovým prožitkům, a ti, kteří neadekvátně zpracovávali realitu. Také děti, které jsou v sociálních kontaktech nejisté, mohou v hraní her vidět možnost, jak nahradit chybějící kontakt se sociálním prostředím.

Citové manko

Jaké faktory se podílejí na tom, zda se z mladistvého stane v dospělosti gambler? Aby se dítě rozvíjelo v harmonickou osobnost, k tomu nestačí jen naplnit jeho fyziologické potřeby. Pokud rodina není dostatečně bezpečným prostředím, ve kterém dítě zažívá pocit sounáležitosti, kde místo řádu panuje chaos a nejistota, kde dítě necítí uznání a kde chybí komunikace, dá se předpokládat, že toto vše bude hledat jinde.

Např. ti, kteří jsou v dětství vystavovaní traumatickým prožitkům, mohou svá dětská traumata dříve nebo později začít kompenzovat hraním. U starších dětí určitým rizikem může být i období adolescence (dospívání). V tomto  citlivém období plném vnitřního chaosu mnohdy dochází k opouštění původních zájmů, které mohou být nahrazeny hraním… nebo sázením.

Pro gamblera je hraní redukované na pouhý koloběh prožitkového stavu nouze plodícího napětí a snahy o jeho uvolnění.

Náruživost a vášeň pozorovatelná u jednoho z typů hráčů není nic jiného než absence něčeho rozhodujícího – jakési manko, které vytváří pocit neuspokojenosti. Obvykle se týká citového života, prožívání a vztahování se k okolnímu světu. Hraní pak není nic jiného než snaha o zahlazení tohoto manka. Představy o životě jsou spojeny s velikášstvím založeným na vlastnění peněz, které je obranou proti strachu z bezvýznamnosti.

Problém osobnosti jiného typu gamblera často tkví ve špatném posuzování a vyhodnocování objektivní reality a ve snížené schopnosti odolávat frustraci. Chybí schopnost posouzení a uvážlivého rozhodování v náročných životních situacích a následně zvolených aktivitách. Chybí schopnost komplikovanou životní situaci vyhodnotit na základě minulé zkušenosti a podle toho plánovat další strategie.

Zcela jistě ale platí, že často opakovaná zkušenost, která spojuje hrací aktivitu s uvolněním úzkosti, odbouráním stresu, eliminací pocitu prázdnoty nebo s dosažením euforického prožitku, je nejen rizikem vzniku závislosti, ale dokonce jedním z posilujících faktorů. Neschopnost odolávat impulzům nebo je kontrolovat, hraní redukované na pouhý koloběh prožitkového stavu nouze plodícího napětí a snahy o jeho uvolnění gamblingem, rezignace na život, na začlenění se do společnosti… těmito charakteristikami je gambler typologicky blízký osobnosti toxikomana.

Aby se z dítěte nestal gambler

U dětí se vyplatí uvažovat a jednat preventivně. Přijměme fakt, že dnešní doba je spojena s hraním na počítači již od útlého dětství. Celá řada rozvojových, poznávacích a vzdělávacích programů je spojena s počítačem. A bylo by škoda jich nevyužít. Jde spíš o čas strávený u těchto programů.

Později, když se více osamostatní, jde o to mít přehled, jakými hrami se dítě zabývá a jak dlouhou dobu na počítači tráví. A také hledět na vyvážený poměr mezi prací s počítačem a jinak aktivně stráveným časem.

Samostatnou kapitolou jsou vztahy v rodině, které mohou sehrát v prevenci gamblerství klíčovou roli. Učme své děti, že ne všechno musí mít instantně – tedy hned, že do života patří pravidla, řád a hranice. Pak si to třeba nebudou muset složitě osvojovat v dospělosti.