Příběh lásky nás vede od prvotních iluzí přes prohlédnutí až na rozcestí. Tady je třeba se rozhodnout, zda chceme dál žít za maskami a v zajetí (ale také bezpečí) své role, nebo se vydáme na složitou, nejistou cestu objevování svého nitra.

Inspirujme se příběhem lásky Érota a Psyché, o nichž jsme si povídali v prvních dvou článcích tohoto seriálu a kteří se ocitli právě na tomto rozcestí. Jak se to děje dál? Psyché je zoufale nešťastná a potřebuje dobrou radu. Okamžik otevření volající o pomoc, v němž hledáme možné cesty k nápravě. Psyché si zatím stanovila jediný cíl. Ví, že touží po hlubokém, poctivém citovém vztahu, založeném na vzájemné otevřenosti a oddanosti. A je ochotna pro to udělat cokoliv.

Aby získala zpět svoji lásku, svůj skutečný cit, musí v mýtu splnit téměř nesplnitelné úkoly, díky nimž se naučí odevzdat své chtění, lpění, a představy, které jí bránily pochopit to, co se vlastně v jejím životě stalo, jaký to má smysl a proč se to děje.

Mnozí z nás však tak daleko jít nechtějí. Chtěli by se svých duševních strastí zbavit pohodlně, bez obětování duševního pohodlí a beze změn ve vnějším světě. Zatím nevědí, že také touží žít ve stavu citového chápání, který je obrazem vyzrálého ducha. Psyché však taková není. Ani ta naše: buď její hlas umlčíme, nebo mu začneme naslouchat.

Vztah k Psyché

V období vztahových a osobních krizí je nejvyšší čas, aby se člověk naučil své Psyché naslouchat. Začal se konečně zabývat sám sebou, protože si přestává rozumět a k tomu všemu se necítí vůbec dobře. Žije v pocitu, že ztratil něco velmi důležitého. Vnímá to sice jako partnerské odcizení, ale ve skutečnosti se způsobem života, jaký žil, odcizil jen sám sobě.

Dělal a dělá věci, které dělat nechce, říká slova, která vyslovit nechce, chová se tak, jak nechce, cítí se tak, jak nechce, a nemůže si pomoci. Jeho psyché má skutečně silný důvod k vnitřnímu pláči, zmatku a chaosu, do kterého se dostala. Chce zpátky svůj éros. Chce zpátky svůj ztracený cit, chce svoji lásku. Temné pocity, které ji svírají, nejsou pro ni dobré. Díky za takový motiv.

Pokud má náš příběh mít skutečně transformační charakter, Psyché se nemůže zastavit v poznání tak, že si třeba najde jiného partnera a zahalí se do nové představy či iluze.

Další události se však odvíjejí podle toho, jakou cestu a způsob k řešení své životní situace člověk zvolí. Cest a přístupů je mnoho. Psyché sama o sobě vždy byla jednotná, nikdy nebyla oddělena. Vždy se nacházela a nachází ve stavu sjednocení. To jen vědomí Já se od jednoty oddělilo. Proto mu nezbývá než zvolit takový přístup, který staví mosty směrem k nevědomí. Po těchto mostech člověk vede oddělené vědomí k pochopení jádra naší lidské zkušenosti a pomocí uvědomělé praxe uvolňuje Já z podmíněnosti, která je a byla vždy jen otázkou neuvědomělosti těla, myšlení i cítění.

Duch je svázán tělesností, smyslovou touhou, svázán myšlením a cítěním. Není svobodný. Svoboda je poznání, že za hranicemi těla, myšlení a cítění existuje jednotná inteligence, z níž vše projevené pochází. Jednoduše řečeno, lidské vědomí Já je ohraničeno, resp. žije v ohrádce spoutané komplexem ego‑osobnosti, v pocitu stísněnosti a oddělenosti. Proto je vědomá kultivace vztahů neodmyslitelně spojená nejen se vším tím, co je projevené venku, ale také s tím, co se skrývá v nevědomí a co svazuje naše vědomé postoje zevnitř. Jung nazval tento proces individuace, půjdeme‑li dále na východ, můžeme tento proces nazvat třeba návratem k probuzení či sjednocením.

Transformace

Zcela jednoduše můžeme další cestu Psyché označit za pouť, na níž nachází sama sebe, pokaždé v nové a širší vědomé podobě toho, čím doopravdy je. Musí se připravit na změny vědomí. Vědomí od teď bude klíčové slovo v jejím životě, ne jen myšlení, ne jen cítění, ale skutečné vědomí toho, čím vším ona sama je. Pokud má náš příběh mít skutečně transformační charakter, Psyché se nemůže zastavit v poznání tak, že si třeba najde jiného partnera a zahalí se do nové představy či iluze. Rozpadající se vztah je příležitostí k uvědomění, nikoliv jen pouhým hrobem zapomnění. Je přímo voláním po poznání.

Zde na tomto místě by se slušelo, abych Psyché nabídl tři úkoly, které má splnit, aby dosáhla zpět své celistvosti prozřením iluzorní oddělenosti. Pokusím se o to. Možností a metod, jaké jsou modernímu člověku k dispozici, je jistě bezpočet. Mnohé jsou úsměvné, mnohé velmi omezující, mnohé naopak. U těch, které fungují, jsem hledal, co mají společného. A je úplně jedno, jestli jsou tzv. východní nebo ne. Původ je absolutně nedůležitý.

J. A. Komenský kdysi ve vztahu k sebepoznání moudře řekl, že člověk se může učit číst ve třech knihách – to jsou ony tři dovednosti, tři úkoly pro Psyché.

• Tou první knihou jsou moudré zápisky těch, kteří prošli cestu poznání před námi.
• Druhou knihou je vnější svět.
• Třetí knihou je vnitřní život.

Číst v první knize není těžké, je to spíše jen otázka výběru. Výběr je důležitý nejen proto, abychom si dokázali vytvořit duchovně orientovaný životní styl, ale hlavně proto, abychom ve vědomí udrželi jednotící perspektivu života. Čtení v druhé knize není možné bez dovednosti čtení v knize třetí.

Tady se Psyché ptá: jak číst sama sebe v knize vnějšího světa a vnitřního života?