Jak se tvoří zkreslený názor

Ať si myslíte cokoliv, zpravidla se vám to bude potvrzovat. Zvlášť pokud věříte, že mýlit se je špatné.

Nela Wurmová

Nela Wurmová

25. 7. 2016

Máte-li tendenci hájit svou pravdu a bránit se jiné, je to tím, že máte nastavení bojovníka. Naproti tomu lidé s nastavením zvěda dovedou informace vnímat objektivněji a snadněji mění názor. Výzkumy racionálního myšlení vám mohou pomoci pochopit a rozlišit tyto dvě tendence – a díky tomu lépe komunikovat s lidmi, kteří s vámi nesouhlasí.

Všichni si filtrujeme informace tak, aby k nám dolehly hlavně ty, se kterými souhlasíme. Říká se tomu konfirmační zkreslení. Dokud jde jen o to, že při fotbale považujeme rozhodčího za neschopného, když píská chybu našemu týmu, tolik to nevadí. Jenže stejný filtr máme i jako voliči a politici, jako právníci, učitelé, lékaři. A nezáleží přitom tolik na intelektu ani na množství vědomostí. Se schopností vidět svět objektivně více souvisí, nakolik jsme zvědaví a zda máme ukotvené vědomí vlastní hodnoty.

Nedávno jsem poslouchala starší rozhlasovou reportáž o uprchlících. Reportérka ji začala natáčet v době, kdy byly v Praze demonstrace vyjadřující solidaritu a současně demonstrace proti přijímání uprchlíků. Ptala se odpůrců a později naopak dobrovolníků, kteří jeli pomáhat na srbsko-chorvatskou hranici. I samotných lidí na útěku.

Odpůrci nebyli žádní náckové, aspoň většina ne. Spíš lidé, kteří se bojí – o sebe, o budoucnost, o své děti. Kdejaká vyhrocená nesnášenlivost je převlečený strach. Známí s tímto názorem na Facebooku sdílí zprávy o masakru v Nice, mluví o znásilněních spáchaných muslimy, o tom, že zadržení muslimové se chovají arogantně, stěžují si na jídlo nebo že přerušují šetření policie kvůli modlitbám. „Ti na té druhé straně, ti jsou chudáci neinformovaní,“ říká v reportáži jedna z odpůrkyň přijímání uprchlíků.

Ve skutečnosti je to jen sotva mírou informovanosti. Protože se nedá říct, že by druhý tábor měl informací plošně méně. Lidé, kteří uprchlíkům drží palce, čtou často stejné nebo i větší množství různých článků, sledují dění na hranicích nebo v uprchlických táborech. A na Facebooku sdílí fotky s dětmi uprchlíků, příběhy o válce v Sýrii, články z Respektu nebo zprávy o tom, jak se v táboře Idomeni lidé otrávili jídlem poskytnutým jako humanitární pomoc.

20. ledna 2018

Od stínů ke zdrojům (seminář)

Michal Petr

Rozdíl není v kvantu informací, ale v tom, co si z nich kdo vybírá. Pravda je na obou stranách. Tragédie v Nice se stala, někteří muslimové jsou skutečně arogantní, muslimští teroristé existují a i ostatní muslimové někdy páchají trestné činy. Stejně tak v Sýrii stále umírají lidé, na útěku jsou rodiny, které potřebují pomoc, a mnozí uprchlíci jsou lidé se zcela stejnými hodnotami, jako máme my.

Pamatujete si z dějepisu na Dreyfuse?

Na jeho příkladu vysvětluje konfirmační zkreslení Julia Galefová, která se zabývá výzkumem racionálního myšlení.

V roce 1894 zjistili ve velení francouzské armády, že někdo od nich vynáší informace Němcům. Objevili totiž roztrhaný dopis, který měl jít od nich na německou stranu. Francouzská armáda byla v té době velice antisemitistická, a tak padlo podezření na židovského důstojníka – Alfreda Dreyfuse. Porovnali jeho rukopis s tím z dopisu. Odborníci si totožností jistí nebyli, velení armády ale ano.

Když hledali důkazy u Dreyfuse doma, žádné nenašli. To pro ně znamenalo ale především to, že Dreyfus je nejen špion, ale taky pěkně vychytralý, když vše dokázal tak dobře ukrýt. Vyptali se na něj ve škole, kde studoval. Dozvěděli se, že byl velice chytrý, měl dobrou paměť a zajímal se o jazyky. Všechno to zapadalo. Jazyky i dobrou paměť přece pro špionáž potřebujete.

Dreyfus byl odsouzen k doživotnímu vězení na malém ostrově. Jenže vynášení pokračovalo. A navíc se později našel člověk, jehož rukopis se s rukopisem původního dopisu shodoval ještě výrazně více než Dreyfusův.

Co to znamenalo pro velení armády?

Jen to, že se někdo naučil imitovat Dreyfusův rukopis a převzal po něm žezlo.

Dreyfuse osvobodili až po dalších 10 letech.

Když konfirmační zkreslení utváří medicínu

O něčem velmi podobném píše Will Hall ve své knize o slyšení hlasů v souvislosti se schizofrenií. Představte si člověka v krizi – člověka, kterému se právě bortí jeho vnitřní svět a rozjíždí se mu psychotická ataka. A nebo ne. Představte si úplně „normálního“ člověka. Svého tátu, kolegu, sami sebe. A představte si, že vás někdo odveze, zavře do nemocnice na oddělení, ze kterého nemůžete ven, přiváže vás k posteli a proti vaší vůli vám dá nějaké léky.

Byli byste agresivní? Vyváděli byste? Protestovali byste? Dost možná ano, protože máte nějaký pud sebezáchovy. Ale současně – je agresivita pro mnoho lékařů potvrzením a důkazem, že jste blázen a je dobře, že jste přikurtovaní? Ano, byť dnes už asi ne tolik a všude.

Podle Willa Halla to jde ještě dál. Podané léky vás zklidní, ale taky trochu omámí. Když přijdete k sobě, nevíte, kde jste. Další důkaz, že jste dezorientovaní a že je dobře mít vás v nemocnici, protože venku byste byli úplně ztracení.

Ani lékařům to ale nejde mít moc za zlé – někdy nemají moc jinou možnost, nemají čas, musí chránit sami sebe, na škole jim dalo mnoho práce naučit se zajeté postupy a diagnózy. A přesto se většinou snaží o lidský a vstřícný přístup.

Filtrování informací se nejde vyhnout, ale je dobré o něm vědět

Bylo by hezké si myslet: „Mě se to netýká, já přemýšlím objektivně.“ Jenže mechanismy konfirmačního zkreslení jsou velice automatické. A velice nevědomé. Představte si třeba jen tuto situaci: čtete výsledky nového výzkumu, třeba výzkumu eutanazie. Pokud je výzkum pro a vy proti, snadno začnete hledat důvody, proč je studie špatně udělaná. Pokud souhlasíte, řeknete si, že to je dobrý výzkum. Mnohdy se nad tím ani nepozastavíte, zdá se to být prostě jasné.

Jeden z hlavních projevů konfirmačního zkreslení je navíc ten, že si cíleně vybíráte své zdroje informací tak, aby vám příchozí informace zapadaly do vlastních názorů. Vzniká tak něco jako kruh posilování názoru, ze kterého se čím dál hůř odchází – protože by to třeba znamenalo přiznat, že jste se mýlili hodně a dlouho. Současně je ale přirozené, že si vybíráte třeba taková média, která vás nerozčilují. Málokdo je takový nadšenec (asi vyjma sociologů a mediologů), že by pro obohacení své myšlenkové perspektivy cíleně četl Blesk, když více konvenuje s BBC. A naopak.

I proto lidé, kteří získají zkušenost s nějakou esoterickou naukou, čtou knihy o andělech, vykládají si tarotové karty, chodí na kurzy práce s energií. Když uvěří existenci reiki a začnou si zjišťovat informace, které jsou s tím v souladu, nakonec mnohem snáze přijmou i anděly. Setkávají se s podobně smýšlejícími lidmi, čtou knihy na dané téma, vidí znamení ve věcech, které je možné si vyložit více způsoby. Všechno se jim potvrzuje.

Totéž platí, když se ponoříte do konspiračních teorií, začnete číst dezinformační weby a své domněnky si ještě potvrzujete v diskusích pod články.

Nejsme stavěni na to pojímat všechny informace, které k nám přichází. Filtry, prioritizace a mentální zkratky potřebujeme. Nemít je, pravděpodobně se naše mysl rozpadne podobně jako psychotická. Jak tedy pomoci tomu, ať jste co nejméně slepí k jiným pohledům než k tomu svému?

Máte mysl bojovníka, nebo mysl zvěda?

Julia Galefová má pro naše mentální nastavení z hlediska objektivity přiléhavou metaforu. Máme-li tendenci hájit svou pravdu a bránit se jiné, je to tím, že máme nastavení bojovníka. A některé informace se nám zdají jako spojenci a jiné jako nepřátelé. Bojovníkovi srdce něco napovídá a on se toho nechce vzdát, i když realita mluví proti němu.

Oproti tomu zvěd má za úkol prozkoumat terén co nejvěrněji skutečnosti. Spíš než hodnotit, co je špatné a co dobré, si musí všímat, jaké jsou v terénu překážky, kudy se pohybují vojska, kde je možné nastražit past.

Lidé s myslí zvěda jsou schopní vidět svět objektivněji a dělat lepší rozhodnutí. Přitom to nutně nemusí být lidé, kteří jsou intelektově zdatnější. Ani nemusí mít více znalostí.

V čem se tedy liší od těch, kteří jsou nastaveni k boji a obraně?

  1. V tom, že jsou prostě zvědaví. Zajímá je, jak je to „doopravdy“. Zajímají je další pohledy.
  2. Nemyslí si, že změnit názor je slabost.
  3. To, zda se mýlí nebo mají pravdu, nijak neohrožuje jejich sebepojetí a pocit vlastní hodnoty. Když zjistí, že byl jejich názor špatný nebo se setkají se zcela protichůdnou informací, necítí stud nebo hanbu a případně následně strach či vztek, ale prosté zaujetí.

Obě tyto vlastnosti se dají kultivovat. Nejlépe by bylo dělat to už ve škole a s dětmi. Netrestat je za omyly a učit je, že chyby jsou nutná součást každého poznávacího nebo tvůrčího procesu. Že uvidět svůj omyl a přiznat ho je přirozená, běžná a dobrá věc, kterou není třeba schovávat před druhými (a následně před sebou) kvůli obavám z odsouzení. Znamená to nechtít po druhých, ať mají hned na všechno názor. Podporovat je, ať vydrží delší dobu v určité míře nejistoty se zvídavou myslí zvěda, který zjišťuje a nehodnotí.

A v nejhlubší rovině to znamená i učit druhé, že mají hodnotu bez ohledu na to, jestli chybují nebo ne.

Taková rada se může týkat rodičů a učitelů. Dobře bude ale fungovat i na úrovni firem a jejich přístupu k zaměstnancům. A když k tomu nemáme externí vedení, bude dobře, když se k takovému přístupu povedeme aspoň sami.

Diskuse 0