Problematika změny osobnosti, našeho chování, životního stylu, povolání, návyků, myšlení a hodnot je psychologickou oblastí, která je velmi nesnadno uchopitelná. Dávno chápeme, že přístupy, které nám po způsobu technického projektového managementu doporučují stanovit si roční plán změny, z něj odvodit týdenní úkoly a denní cíl, nám říkají jen zlomek pravdy.

Pokud by totiž byl tento logický přístup ke změně účinný, mohli bychom povolání psychologů a psychoterapeutů rovnou zrušit. Tyto profese jsou totiž zaměstnávány do značné míry právě skutečností, že změna je někdy neuvěřitelně obtížná.

To, co je na procesu změny komplikované, je vzájemná provázanost různých složek naší osobnosti a často protichůdné působení jejich polarit a sil. Tyto síly se na úrovni uvědomění projevují jako nejrůznější vysvětlitelné či nevysvětlitelné pocity, tendence, myšlenky nebo nálady.

Máme strach. Obáváme se. Nejsme si jisti. Cítíme prázdnotu. Prožíváme dilema. Nemáme odvahu. Najednou se nám nechce. Chce se nám něco, co bychom neměli. Jindy se tyto tendence projevují přímo v našem chování a my pochopíme až zpětně (pokud vůbec), jak nám ve změně brání – uvědomíme si, že s tímto typem jednání, komunikace, zvyků… se prostě nelze v dané oblasti posunout dále.

Uvedené složky mohou zahrnovat

• náš specifický způsob uvažování,
• naše osobnostní a charakterové vlastnosti,
• naše potřeby a zvyky, hodnocení současné situace,
• vztahy s významnými druhými lidmi a naše vnímání těchto vztahů,
• naše kompetence a dovednosti,
• naše ideály a vzory,
• naše minulé zkušenosti,
• naše očekávání

a mnoho dalších aspektů našeho života. Ty všechny mohou být změnou ovlivněny, ty všechny mohou ve změně bránit. Uvedené složky jsou jen málokdy ve vzájemně shodě: Měli bychom se věnovat učení se cizímu jazyku, ale když přátelé zrovna pořádají večírek. Měli bychom řešit konflikt konstruktivně, ale když on nás tak vytočil. Měli bychom brzy vstávat, ale když prostě nejsme ranní typ.

Jednoduchá řešení pro komplexní změnu nestačí

Jedním z velkých mýtů, živených mnohými články populární psychologie, je teze, že změnu lze dopředu naplánovat a lze v ní postupovat lineárně, technicky. Stanovit si cíle, které rozmělníme na menší kroky a každý den splníme jeden. Každý den se odměnit. Zapsat si svůj pokrok do tabulky. To jsou postupy, které u některých drobných činností mohou pomoci, pro skutečnou změnu a seberealizaci jsou však asi stejně účinné jako snaha zastavit plně rozjetý tank pečlivě monitorovanou střelbou ze vzduchovky.

Změna je komplexní proces a vyžaduje dlouhodobější práci na sobě. Nemůžeme ji chtít hned. Musíme akceptovat i různě dlouhé fáze, které

1. změně předcházejí – příprava na změnu, přemýšlení o změně;
2. doprovázejí ji – zkoušení, nevíra, kritika blízkých, chyby a zklamání;
3. přicházejí po ní – občasné návraty zpět, recidivy.

Žádnou z nich přitom nemůžeme přeskočit či urychlit. Musíme chápat změnu jako věčný tanec života: dva kroky dopředu, jeden zpět, a pak možná velký úkrok stranou… často z důvodů, které plně nechápeme a ani pochopit nedokážeme.

Mít odvahu opustit a vstoupit

Každá změna znamená opouštět staré a vstupovat do nového. Tento proces vždy otevírá staronová témata, jako je odvaha a její hledání, vědomé opuštění pozitivních aspektů toho, z čeho odcházíme, uvědomění si věčné nejistoty začátečníka, která je spojena se vstupováním do nových oblastí.

Abraham Maslow, jeden z nejvýznamnějších psychologů 20. století, upozorňoval na nutnost kultivovat naše umění vstupovat do nepříjemných, nejistých, ale pro naše cíle hodnotných situací, kterým říkal růstové volby. Maslow radil: učiňte deset růstových voleb denně a vaše seberealizace je zaručena. Souvisí to s uměním riskovat, které u seberealizujících se a úspěšných osobností není ani v nejmenším podobné riskování v kasinu, vsazení všeho na jednu kartu, risku typu vše‑nebo‑nic.

Riskování u osobní změny znamená vážení a hodnocení rizik, vytváření záložních plánů, provádění malých kroků, experimentování, a především učení se důvěře ve svou schopnost vyrovnat se s čímkoli, co přijde. Pěstování této schopnosti s sebou přináší možnost vyrovnat se i s následky horších voleb a rozhodnutí a přeměnit je přesto v co nejlepší možné výsledky pro náš další rozvoj. 

Protože kdo vstupuje do nových situací, přirozeně dělá chyby. Ale kdo do nich nevstupuje, ten se nemění. Neopominutelnou součástí změny se tak musí stát ochota prostě skočit do prázdna. Vstupovat do nejistoty pouze s vírou, že budeme schopni rozhodnout se v každý další okamžik, co dál. S vírou v naší schopnost reagovat a improvizovat.

Rezistence vůči změně

Každý, kdo se snaží změnit, zná velmi dobře a důvěrně rezistenci (odpor) vůči změně, která je dalším velkým a obtížně uchopitelným tématem. Tato rezistence se projevuje ve zjevných i skrytých podobách. Někdy souvisí s naší přirozeností (pro každý živočišný druh je životně důležité být ostražitý před změnami, které často znamenaly nebezpečí), jindy s prostředím okolo nás, s naším temperamentem a povahou nebo se způsobem, kterým ke změně přistupujeme.

Čím více se totiž někdy snažíme změnit a čím silněji chceme být někým jiným, tím více zůstáváme na místě, tím výrazněji jsme zaseklí v současné situaci, jejíž součástí je právě (a možná zásadně) toto chtění být někým jiným. Můžeme se stát věčnými snílky, věčně nespokojenými, věčně se o něco snažícími – lidmi, u kterých toto věčně znamená vlastně neměnnost. Znám paní, která se už více než dvacet let rozvádí (respektive hovoří o tom). Mám známé, kteří již deset let opouštějí svůj obor (respektive sní o tom).

Problémem je, že často chceme nevědomky použít jako prostředek změny právě tu polaritu, osobnostní vlastnost či zvyk, které nám ve změně brání (a které často dokonce chování či situaci, které chceme změnit, přímo vytvářejí). Bývá to totiž to nejsilnější, co v danou chvíli máme; je to to, co nás v danou chvíli vytváří. Zároveň  je to však síla, která nám ve změně brání.

Proto alkoholik skončí hned zítra s pitím, a dá si na oslavu tohoto rozhodnutí ještě jednu štamprličku. Proto perfekcionista skončí hned zítra se svým perfekcionismem – jen co si připraví perfektní plán této změny. Proto se zuřivec tak rozzuří na svou zuřivost, proto flegmatik mávne nad svým přístupem flegmaticky rukou… Jistě ze svého okolí znáte podobné případy.

Najděte vztah k vlastní změně

Pro úspěšnou změnu a její zdárný proces je nutné – jako ve všech jiných aspektech života – nalézt rovnováhu mezi logickými/rozumovými a pocitovými/intuitivními složkami naší osobnosti. Je třeba nalézt rovnováhu mezi chtěním jako aktivním tlakem na sebe (jako aktem naší vůle a vědomého rozhodnutí) a chtěním jako naším přirozeným směřováním, které nás v danou chvíli samo přitahuje jako výslednice naší individuality, talentů a specifičnosti.

Tato rovnováha se na praktické úrovni může projevit také jako umění rozlišovat, kdy je třeba bojovat a kdy je třeba nechat být a následovat. Umění rozlišovat na jednu stranu mezi tím, co spíše nevysvětlitelně a co prožitkově v danou chvíli chceme, potřebujeme a následujeme – a na druhou stranu mezi tím, kam je třeba dospět spíše vůlí a disciplínou proti jiným vnitřně pociťovaným tendencím a motivům.

Je třeba nalézt rovnováhu mezi přístupem aktivním (kdy chceme něco jinak, kdy se tlačíme k okrajům svých schopností a směrem k novým zkušenostem), a akceptací situace takové, jaká je, s akceptací svých vlastností, sebe sama a všech aspektů, které s naší situací souvisí.

Jedna z pouček gestalt terapie říká: změna je možná jedině tím, že se budeme akceptovat plně v současné situaci, že před ní nebudeme utíkat. Tím docházíme k pochopení, které se postupně ukáže jako zásadní rozdíl: rozdíl mezi člověkem, který se snaží změnit (kdy změna jakoby stojí vně nás a my se o ni pokoušíme), a měnícím se člověkem (kdy se změna stává přirozenou součástí našeho prožívání a našich aktivit, často nepozorovanou, často nevysvětlitelnou).

Je to stejný rozdíl, jako kdybychom se snažili změnit problematické chování dítěte dvěma způsoby:

V prvním bychom si připravili technický plán, rozepsali si na papír jednotlivé kroky, každý den si dítě vzali na půl hodiny stranou, vysvětlovali mu nové chování a přesvědčovali je, že se prostě musí napravit.

• Navrhovali bychom odměny.
• Apelovali bychom na jeho zdravý rozum.
• Slibovali bychom mu, že samo uvidí, že to takto bude pro ně lepší.

To je dítě, které se snažíme změnit. Jak úspěšní budeme, nechám na vaší úvaze.

Druhý přístup spočívá v tom, že s dítětem prostě správně jednáme a pobýváme.

• Spočívá v neustálé vzájemné komunikaci, v pozornosti, kterou mu dáváme, v oboustranné akceptaci, v povolování a kreativním prožívání toho, co právě přichází.
• Spočívá ve hře, která je opřena o silné stránky a talenty dítěte, ale také ve stanovení hranic.
• Spočívá ve vzájemném pochopení a otevírání se, a postupně nutně také v ovlivnění a přejímání našich hodnot, myšlenek, rad a modelů chování tímto dítětem.

To je změna jak na základě vzoru/aktivního působení, se kterým se dítě setkává, tak na základě jeho vlastní přirozenosti a individuality. To je „měnící se dítě“. K vlastní změně bychom měli přistupovat podobně.