Nejlepší články k poslechu: Stáhnout
Vyberte si své téma Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Jak ti to řekli?

Jsem adoptované dítě. Otázka z titulku zajímá každého nejvíc. Taky se ale chci na něco zeptat.

Tereza Janatová

4. 7. 2014

Mojí mamince jsem nevyrostla v bříšku, ale v srdci. Prvních jedenáct měsíců svého života jsem strávila v kojeneckém ústavu. Pak jsem měla štěstí.

Přemýšlela jsem, jak a co vám o tom vlastně napsat. Jestli dávat rady, nebo jen vyprávět. Zkusím obojí. První rada všem, kteří vychovávají děti nebo se na to jednou chystají: Než si začnete lámat hlavu a ptát se ostatních, jak se máte správně zachovat, zkuste se víc zaměřit na své pocity a na instinkt.

Mojí mamce dlouho vyčítali, že si mě na noc brala do postele. Obě ale víme, že to bylo dobře. Bylo to jako náhrada za těch devět měsíců, které jiné děti stráví v břiše své maminky.

Dva životy

Hodně lidí se mě ptá, jak jsem se to dozvěděla. Mně to naši prostě řekli. Nejdřív formou pohádky, později pěkně naplno. Myslím, že to bylo správné.

Před pár dny se mi totiž stala zajímavá věc. Byla jsem v nemocnici, kde jsem se před sedmnácti lety narodila, a sestřička v počítači našla moje jméno. To původní, pod kterým jsem přišla na svět. Dokonce i s adresou. Byl to docela hustý pocit.

Najednou jsem nějak nevěděla, kam patřím. Jiné město, jiné jméno. Neměla bych teď být někde jinde? Nebo žiji na správném místě, přesně tam, kde mám být? Nechci, aby to vyznělo, že nechci být doma nebo že bych měla pocit jakéhosi odcizení, ale občas to je prostě tak: zdá se mi, jako bych měla být na dvou místech zároveň.

A když jsem stála na recepci v nemocnici, bylo to enormně silné. Víc než kdy jindy. Tehdy mi hodně pomohla mamka, která byla hned na telefonu a dostala mě zpátky tam, kam patřím. Domů.

Moje definice

24. – 25. listopadu 2018

Festival Psychologie.cz podzim 2018

Psychologie.cz

Podle mě je adopce osvojení či výchova dítěte, které jsme nikdy předtím neviděli a neznáme ani jeho rodinu. To je můj případ, berete si dítě z kojeneckého ústavu či dětského domova. Přejme vaše jméno a je prostě právně členem vaší rodiny.

Ovšem adopce má i mnoho jiných podob. Například když se stane neštěstí, které přežije jen dítě, může se dostat do rodiny své tetičky, strýčka či prarodičů. Je zajímavé, že například v Africe v severním Beninu mají zvyk, že žena dává některé ze svých dcer na výchovu své sestře a od své sestry zas dostane na pár let její dcery. Věří, že se jim tak dostane lepšího vychování.

Zajímalo by mě, s čím má matka odkládala mě. Věřila, že se dostanu do lepší rodiny, nebo jsem jí byla ukradená? Kdo ví? Já ne.

A tady mě napadá druhá rada: Občas si stačí jen promluvit.

Vědět, že nejsem sama

U mě to bylo dvakrát tak důležité. Komunikace je stěžejní. Jak v partnerském vztahu, tak v rodině. Mamka mi vyprávěla, že ode mě v určitém období nemohla ani na krok. Začala jsem hned řvát.

Nevím, co se mi v ty chvíle odehrávalo v hlavě, ale to odložení matkou hned po porodu asi své důsledky mělo. Nejsem první ani poslední. Tím, co moje mamka nazývá strach z opuštění, si prošlo snad každé adoptované dítě.

Využívejte celý web.

Předplatné

Když jsme tohle období přečkaly, mamka se naučila jednu super věc. Hrála jsem si v obýváku na zemi a ona tam byla se mnou. Věděla jsem, že tam je, že mi nikam neuteče. Najednou potřebovala do kuchyně a místo aby se zvedla a potichu se vytratila, přišla za mnou a řekla mi: Terezko, jdu do kuchyně, za chvilku budu zpátky.

Tak jsem vždycky věděla, že když budu potřebovat, najdu ji tam. Takhle jsme nakonec obě přečkaly i mamky desetidenní výlet do zahraničí. Věděla jsem, že se mi zas vrátí. Ne jako ta druhá.

Nechci slzy ani soucit. Jen chci ukázat, že i když nejsme jiní než ostatní, máme svoje obavy, někdy mnohem horší než ostatní děti. Občas nevíme, kam patříme nebo kde jsou naše kořeny, ale své místo na světě máme. Občas něco hledáme a nevíme co. Občas přemýšlíme co by, kdyby. Občas brečíme, když zas musíme odjet na internát. A špatně snášíme odchod milované osoby.

Ale jsem na tom vlastně jinak než vy? Jsme tady. Musíme si prostě zvyknout.

Diskuse 0