Před několika lety, když jsem byl ještě mladý a hloupý, jsem svůj nejnovější článek zakončil slovy „Jak kdysi pravil jeden velký filozof: S velkou mocí přichází velká zodpovědnost.“ Přestože jsem si tehdy nevybavil, kdo byl oním filozofem, vložil jsem citát do textu, protože zněl hezky a dodával mým předchozím úvahám na věrohodnosti. Asi deset minut po zveřejnění se v diskusi pod článkem objevil první komentář: „Myslím, že tím velkým filozofem, kterého jsi měl na mysli, byl strýček Ben z filmu Spiderman.“

„S velkou mocí přichází velká zodpovědnost.“ Poslední slova pronesená strýčkem Benem předtím, než ho na chodníku plném lidí zavraždil zloděj na útěku. Shodou okolností šlo o téhož zloděje, kterého o něco dříve nechal jeho synovec Peter Parker uniknout z místa činu i s uloupenou kořistí. Tak přesně toho filozofa jsem myslel.

Většina z nás už tento výrok v určité podobě zaslechla. Obvykle se cituje ironicky nebo po několika vypitých pivech. Jde o jeden z těch citátů, který sice zní duchaplně, ale ve skutečnosti jen shrnuje to, co už dávno víte.

Ano, s velkou mocí skutečně přichází velká zodpovědnost. Mně se však daleko více líbí obměněná, tentokrát skutečně duchaplná verze tohoto výroku: „S velkou zodpovědností přichází velká moc.“

Čím větší zodpovědnost přijmeme za svůj život, tím větší kontrolu nad ním získáme. Přijetí zodpovědnosti za naše problémy je prvním krokem k jejich vyřešení.

Měřítko atraktivity

Můj bývalý kamarád byl přesvědčen, že kvůli jeho nižšímu vzrůstu s ním žádná atraktivní žena nebude chtít chodit. Byl pohledný, měl dobré vzdělání, řadu zájmů, ale přesto si nenechal vymluvit, že jeho výška představuje nepřekonatelný hendikep.

Protože si připadal jako prcek, raději nikam nechodil, a proto ani neměl příležitost poznat zajímavé ženy. Při těch několika málo příležitostech, kdy si s námi vyrazil, věnoval veškerou pozornost jakémukoli náznaku, že pro dotyčnou není dostatečně atraktivní. Nakonec vždy přesvědčil sám sebe, že se jí nelíbí, i když opak byl pravdou. Asi si dovedete představit, že jeho milostný život za moc nestál.

Vůbec mu nedocházelo, že při posuzování vlastní atraktivity vycházel ze scestného předpokladu (totiž že ženy přitahují pouze vysocí muži), a žil proto v domnění, že je zcela bez šance.

Zvolil si měřítko atraktivity, které zcela ochromilo jeho sebeúctu. Přitom si mohl osvojit hodnoty, které by jeho milostnému životu prospěly daleko více. Například mohl začít tím, že by randil pouze se ženami, které by ho braly takového, jaký je. On si však nic podobného neřekl – pravděpodobně mu ani nedocházelo, že on sám si může vybrat hodnoty, kterými se bude řídit. Aniž by si to uvědomoval, nesl za své problémy plnou zodpovědnost.

Přesto si neustále stěžoval: „Ženské jsou povrchní a namyšlené, s tím prostě nic neudělám!“ Jasně, ony můžou za to, že nestojí o přízemního chlapa s příšernými hodnotami, který se neustále lituje. Jak by to mohla být jeho chyba, že?

Vina a zodpovědnost

Spousta lidí odmítá převzít zodpovědnost za své problémy, protože věří, že být zodpovědný za své problémy znamená přiznat si, že jste si je sami způsobili.

Slova „zodpovědnost“ a „chyba“ bývají v naší společnosti považována za synonyma. Ve skutečnosti však každé znamená něco jiného. Když vás srazím autem, je to má chyba a jsem za ni právně odpovědný. Kdybych vás srazil nešťastnou náhodou, sice by to nebyla moje chyba, ale i tak bych za svůj čin musel převzít zodpovědnost. Takhle to v naší společnosti chodí – když něco poděláte, očekává se, že to dáte do pořádku.

Existují tak situace, na kterých sice neneseme žádnou vinu, ale přesto bychom za ně měli převzít zodpovědnost.

Kdybyste se například ráno probudili a našli přede dveřmi plakajícího novorozence, nebyla by vaše chyba, že ho tam někdo nechal. Nicméně i tak byste za něj od nynějška nesli zodpovědnost. Museli byste se rozhodnout, co s ním uděláte. Ať už byste se nakonec rozhodli jakkoli (nechat si ho, zbavit se ho, nechat ho přede dveřmi, nakrmit jím svého papouška), s každým řešením by vyvstaly určité problémy – i za ty byste byli zodpovědní.

Ani takoví soudci si své případy nevybírají. Přestože soudce daný trestný čin nespáchal, nebyl jím poznamenán na celý život ani není korunním svědkem v celém případu, nese za něj zodpovědnost. Musí případ nastudovat a na základě důkazů vynést rozsudek.

Dnes a denně musíme přijímat zodpovědnost za něco, co jsme nijak nezavinili. To k životu patří.

Zatímco chyby náleží do minulosti, zodpovědnost je součástí přítomnosti. Chyby jsou důsledkem rozhodnutí, která jsme již učinili. Zodpovědnost pramení z rozhodnutí, která děláme právě teď, v přítomnosti. Právě v tento okamžik činíte vědomé rozhodnutí, zda budete pokračovat ve čtení a vezmete si mé myšlenky k srdci, nebo nad nimi mávnete rukou. Možná je moje chyba, že moje myšlenky za moc nestojí, ale na vás je rozhodnout, jak s nimi naložíte.

Je něco jiného vinit ostatní z toho, že vás dostali do současné situace, a něco jiného činit je za ni zodpovědnými. Za situaci, ve které se nacházíte, nesete zodpovědnost vy. Můžete sice kdekoho vinit za svou nespokojenost se životem, ale ve skutečnosti jste za ni zodpovědní jen vy sami. Pokaždé totiž máte na výběr, jak o dané situaci budete přemýšlet, jak na ni zareagujete. Nikdo jiný nerozhoduje o tom, podle čeho bude posuzovat, co se vám děje.

Rozchod jako milník

Má první přítelkyně se se mnou rozešla naprosto velkolepým způsobem. Podváděla mě se svým učitelem. Cítil jsem se náramně. A když říkám náramně, myslím tím, že mi bylo, jako bych dostal 253× za sebou pěstí do břicha. Aby toho nebylo málo, když jsem ji s tím konfrontoval, okamžitě mě kvůli němu opustila. Tři společně strávené roky spláchnuté do záchodu.

Několik následujících měsíců jsem byl jako hromádka neštěstí. To se dalo očekávat. Potíž byla v tom, že jsem za své utrpení vinil ji, což mi vůbec nepomáhalo. Vlastně to všechno ještě zhoršovalo.

Už jsem na ni neměl žádný vliv. Bez ohledu na to, kolikrát denně jsem jí zavolal, křičel na ni, prosil ji, aby mě vzala zpátky, nebo se neočekávaně objevil před jejími dveřmi, nemohl jsem kontrolovat to, co cítí a dělá. Přestože měla značný podíl na tom, jak jsem se cítil, nikdy za to nenesla zodpovědnost. Zodpovědnost za danou situaci ležela jen na mých bedrech.

Po určité době, litrech prolitých slz a vypitého alkoholu se moje uvažování začalo pozvolna měnit. Nakonec jsem si uvědomil, že ačkoli udělala něco příšerného a mám plné právo jí to vyčítat, za svou psychickou pohodu zodpovídám jen já sám. Tehdy už bylo jasné, že zčistajasna nezaťuká na dveře, aby dala všechno do pořádku – to už bylo na mně.

Spolu s tím, jak se měnil můj přístup, se začaly měnit i další aspekty mého života. Začal jsem chodit do posilovny a trávit více času se svými přáteli, které jsem předtím zanedbával. Začal jsem poznávat nové lidi. Vycestoval jsem do zahraničí jako dobrovolník a pomalu, ale jistě se začal cítit lépe.

Pořád jsem ke své bývalé přítelkyni pociťoval zášť za to, co mi provedla, ale konečně jsem ji přestal činit zodpovědnou za to, jak se cítím. Souběžně s tím vším se měnil i můj žebříček hodnot – začal jsem se více soustřeďovat na to, co můžu udělat, abych se cítil lépe, a pozvolna upozaďovat křivdy napáchané mou přítelkyní.

Zhruba po roce se stalo něco zvláštního. Když jsem se zpětně ohlédl za svým předchozím vztahem, najednou jsem vnímal věci, které dosud zůstávaly mé pozornosti skryty. Uvědomil jsem si, že jsem nejspíš nebyl vzorným přítelem, který za nic nemohl. Partner vás totiž zpravidla nezačne podvádět jen tak pro nic za nic.

Tím nechci omlouvat chování mé bývalé přítelkyně, vůbec ne. Začalo mi však docházet, že jsem tak docela nebyl nevinnou obětí, za kterou jsem se celou dobu považoval. Už jen proto, že jsem dopustil, aby náš podělaný vztah pokračoval tak dlouho. Koneckonců platí, že vztahy navazujeme s lidmi sdílejícími podobné hodnoty. Pokud jsem tedy dlouhou dobu chodil se ženou vyznávající tak mizerné morální hodnoty, co to asi vypovídalo o mně? Jestliže se váš protějšek chová jako sobec a zraňuje vás, pravděpodobně děláte totéž, jen si to nedovedete uvědomit anebo připustit.

S odstupem času začaly vyplouvat na povrch varovné signály týkající se jejího charakteru, které jsem v době, kdy jsme byli spolu, vědomě přehlížel. To byla moje chyba. Zpětně jsem si uvědomil, že sám jsem také neaspiroval na ocenění pro přítele roku. Vlastně jsem byl mnohdy nepřístupný a choval se arogantně. Nezřídka jsem ji bral jako samozřejmost, kašlal na ni, když mě potřebovala, a zraňoval ji. I to byla moje chyba.

Ospravedlňují snad mé prohřešky její chování? Ne, ale přesto jsem se zařekl, že už nikdy neudělám tytéž chyby, že už nikdy nebudu ignorovat tytéž varovné signály, abych už nikdy nemusel nést tytéž následky. Vědomě jsem se rozhodl, že udělám vše pro to, aby mé budoucí romantické vztahy byly lepší a spokojenější. Už žádné podvádějící přítelkyně, žádné pěsti do břicha. Mohu říci, že jsem svému předsevzetí dostál – převzal jsem zodpovědnost za své problémy a postupně na nich pracoval.

Rozchod s mou bývalou přítelkyní, ač jeden z nejbolestivějších zážitků mého života, se zároveň ukázal být tím nejvýznamnějším milníkem, který stál na počátku řady stěžejních změn. Tato jedna negativní zkušenost mi dala více než deset úspěchů dohromady.

Všichni si rádi přisuzujeme zásluhy za své úspěchy. Často jsme schopni se kvůli nim dokonce pohádat. Jenže je to právě převzetí zodpovědnosti za naše neúspěchy, co nám dává daleko cennější životní lekce. Přenášením zodpovědnosti na druhé ubližujeme jenom sami sobě.

Pro Psychologii.cz přeložil Jan Chvojka.