odemčené

Je váš partner psychopat?

Přisuzujete druhým psychiatrické diagnózy? Je to manipulace, říká psycholog Jan Kulhánek.

Jan Kulhánek

Jan Kulhánek
Psycholog

Jan Majer

Jan Majer
Šéfredaktor Psychologie.cz

16. 4. 2019

Na našem webu i na sociálních sítích sleduji, jak chytlavé jsou diagnózy typu psychopat, narcista, sociopat. Jakmile se někde objeví popis takové osobnosti, případně jejích projevů ve vztahu, hned v tom mnozí vidí svého bývalého nebo současného partnera, se kterým prožívají krizové období. A není divu, v konfliktu se i normální lidé chovají extrémně, sebestředně, emoce jsou vyhrocené, nebo naopak potlačené. Povídáme si o tom s psychologem a psychoterapeutem Janem Kulhánkem.

Jak obvyklé jsou ve skutečnosti mezi lidmi poruchy osobnosti? Jak často mohou být v našich vztazích přítomné?
Kdybychom museli vytáhnout konkrétní číslo, tak dejme tomu kolem deseti procent lidí trpí některou z forem poruchy. Ale ono to ve skutečnosti nejde takto určit. Není to tak, že se chováme buď zdravě, nebo narušeně podle diagnózy. Někdo může být těžký psychopat, jiný má psychopatické rysy osobnosti – narušení osobnosti je „lehčí“ a dokáže se lépe kontrolovat i přizpůsobit. Chování a prožívání v partnerském vztahu je navíc výsledkem interakce obou partnerů.

A pak jsou tu lidé bez diagnózy, kterým občas ve vztahu „hrabe“. Což je asi většina normálních lidí…
Ano, někdy se můžeme chovat jako psychopati, i když naše osobnost narušená není. Popis poruchy osobnosti se koneckonců podobá vyhrocené podobě jevů, se kterými se občas v menší míře pereme všichni. Každý je v určité situaci agresivní, sobecký, impulzivní, úzkostný i podezíravý, paranoidní. Občas se chováme sebedestruktivně a za ledacos se nemáme rádi. Termíny pro označení různých poruch osobnosti se ve společnosti a v médiích opravdu nadužívají, podobně jako slovo deprese. Proto je snadné někomu takovou nálepku přilepit, někoho blízkého třeba v článku rozpoznat. Častěji, než říkají statistiky.

Představte si, že za vámi přijde klient s tím, že si jeho partner, partnerka nebo kolega v práci přečetl článek o psychopatech. Tuhle nálepku mu „přišil“ a jakýkoli náznak sporu teď končí tím, že mu to jednoduše vmete do tváře: „S tebou se nedá o ničem mluvit, jsi typický psychopat!“ Nebo sociopat, manipulátor, cokoli. Jak se může vztah z takové slepé uličky vymanit? Jak by se k tomu měl ten onálepkovaný postavit?
Používání nálepky je manipulační hra, jde o snahu získat převahu a shodit argumenty toho druhého. Navíc jde o zneužití psychiatrické diagnózy, která patří hlavně do rukou odborníků a bývá výsledkem diagnostického vyšetření. Pro onálepkovaného může být řešením toto pojmenovat: „Nepoužívej prosím psychiatrické diagnózy, řekni mi normální řečí, co mi říct chceš.“ Někdy je užitečné situaci popsat jakoby z pohledu pozorovatele: „Stává se, že v určité fázi naší hádky mě označíš za psychopata. Domluvě to zatím nikdy nepomohlo, nanejvýš mě tím urážíš.“

Párový terapeut nenadržuje jednomu z partnerů. Nadržuje oběma, jejich vztahu.

Může se stát, že konstruktivní argumenty nikam nevedou. Další možností by mohla být společná návštěva párového terapeuta. V takové situaci si často partneři myslí, že jednomu z nich dá terapeut za pravdu, že ho podpoří. Co je ve skutečnosti během terapie čeká? Jak byste to popsal?
Párová terapie obvykle nedá nikomu za pravdu. Pomáhá partnerům, aby se skutečně poslouchali, vnímali a snažili se jeden druhému porozumět. Domácí užívání diagnóz je příznakem ne‑poslouchání se, ne‑empatie. Je to zkratka, která může krátkodobě přinést úlevu tomu, kdo to na druhého vybalí, falešný pocit pochopení problémů, určení viníka. Párová terapie nabídne prostor, který podporuje to dobré mezi nimi, pomáhá partnerům odložit klišé a nefungující stereotypy ve vzájemné komunikaci. Takže namísto označení psychopat začne jeden z páru mluvit o tom, že se necítí milovaný nebo milovaná. Že se musí přizpůsobovat, jinak je zle. Že už těžko snáší vyhrocené konflikty. Párová terapie pomáhá znovu překládat pseudo‑odborné termíny zpět do přirozené řeči. Párový terapeut nenadržuje jednomu z partnerů, nadržuje oběma, jejich vztahu.

Přesto se ale ve své práci setkáte s člověkem, jehož chování a prožívání opravdu ovlivňuje porucha osobnosti. Jak často se to stává a jak se to projevuje?
Porucha osobnosti je komplikovaná povaha, dá se říci handicap, který komplikuje život jak „postiženému“, tak jeho okolí. V populaci se lidí s poruchou osobnosti vyskytuje kolem deseti procent, jak jsme si řekli, ale svět není černobílý. Ani zde neplatí, že dotyčná osoba buď poruchu má, nebo nemá. Psychologové a psychiatři používají pojmy jako harmonická osobnost, akcentovaná osobnost, osobnost s rysy poruchy a nakonec porucha osobnosti, kterou dále můžeme doplnit přívlastkem těžká pro zvláště komplikovanou povahu. Běžně se setkáváme s lidmi s akcentovanou osobností či s osobností s rysy určité poruchy. Takových lidí bude mezi námi až čtvrtina.

Jak člověka s diagnózou vy sám najisto poznáte?
Není to snadné a nebývá to jednoznačné. Správné je takové označení nepoužívat mimo odbornou diskusi a bez psychologického vyšetření. Potřebujeme totiž podrobný popis dosavadního života, zejména schopnosti zvládat nové věci, vztahovat se k sobě i k druhým lidem a zvládat stres. Psychotesty pak zkoumají kognitivní funkce a emoce. Hlavně to, jak člověk dokáže realisticky vnímat svět, když prožívá emoce, a jak dokáže své prožívání kontrolovat. Neplatí to vždy, ale lidé s poruchami osobnosti mívají menší schopnost sebereflexe. Mívají sklon za své problémy a trápení obviňovat okolí. Svět obecně vnímají jako nepřátelský, lidem nevěří. Je‑li to porucha osobnosti, jedná se o dlouhodobé nastavení, nikoliv pouze aktuální stav.

Člověk s narušenou osobností může být velmi zajímavý. Život s ním bývá „nestandardní“. To může být pro někoho docela přitažlivé.

Jistě jste se setkal s páry, kde jeden z partnerů vašemu popisu narušené osobnosti odpovídal. Jak probíhá soužití psychicky stabilního člověka s partnerem, kterého popisujete? Jak chování narušeného partnera ovlivňuje schopnost druhého reagovat „normálně“? Jak se to na něm podepíše? Je „nenormální“ chování v rámci partnerského vztahu a rodiny nakažlivé?
Čím narušenější osobnost, tím těžší soužití v dlouhodobém vztahu, to je jasné. Úzkostnost, vztahovačnost či sobeckost je do jisté míry nakažlivá. Pokud s někým, kdo má vyhraněné vlastnosti, žijete dlouhodobě, má to na vás vliv a může to ovlivnit vaše prožívání i pohled na svět. Na druhou stranu hodně záleží na tom, jaký typ poruchy osobnosti je ve hře a jakou povahu má partner. Čím více jsou povahy obou kompatibilní, tedy čím jsou si partneři podobnější, tím lépe spolu vyjdou. Snad kromě emoční nestability a impulzivity. Člověk s narušenou osobností totiž může být velmi zajímavý, milující. Mnohé ze svých životních rolí bude zastávat dobře. Ale bývá s ním v řadě jiných věcí „nestandardní“ život. Pro někoho to může být docela přitažlivé.

Ve videu, které k našemu povídání připojujeme, vyprávíte o terapeutické práci s lidmi s psychickou poruchou. V čem konkrétně je to jiné? Jaké situace v terapii jsou pro takovou práci specifické, typické? Jaké reakce?
Specifické je navázání důvěrného vztahu a postupné propracovávání náhledu klienta na své chování a prožívání. Je to docela pomalý proces, který vyžaduje trpělivost a odhodlanost na obou stranách. Klient i terapeut si jako lidé musí sednout, musí tam být něco, čím si jsou navzájem alespoň trochu sympatičtí, to pomáhá. Psychoterapie u lidí s poruchou osobnosti je vlastně na jedné straně práce na hašení aktuálních požárů, různých krizí a potíží, na nichž se ukazují opakující se vzorce chování a prožívání, které prostě nefungují. Zároveň je to růstová práce, kdy pomáháme klientovi, aby některé části jeho osobnosti dozrály a on získal větší vnitřní klid a vyrovnanost.

Popis psychoterapie u běžného zdravého člověka by ale nezněl o moc jinak. Je to jen jaksi intenzivnější, nebo je něco opravdu jiné, specifické?
Je to celkově náročnější. Jednak jde vždy o dlouhodobou terapii, cíle jsou spíše skromnější. Terapeut musí umět pracovat s velmi křehkým terapeutickým vztahem, někdy je to jako chůze po minovém poli. Klientovy emoce jsou intenzivní, sám si s nimi neví rady a pouští je na terapeuta. Ten je musí unést, zreflektovat a přitom nepůsobit nezúčastněně, lhostejně. Pokud je terapeut méně zkušený a jde do takové spolupráce hodně s osobním nasazením, zažívá v terapii s klientem s poruchou osobnosti stavy, které s ním ještě intenzivněji zažívají jeho blízcí – rodina, partneři a přátelé. Někdy je to prostě o nervy: o klienta se bát, zlobit se na něj, cítit bezmoc společně s ním. V každém případě je to práce dobrodružná, zajímavá a určitě užitečná. Každý terapeut, který s takovými lidmi pracuje, má však kapacitu jen na několik málo podobných klientů.

Články k poslechu

Živoucí tělo

Je naší spojkou se světem, přesto ho málokdy doopravdy vnímáme. Jak to napravit?

10 min

Citově mimo

Druhý vás poslouchá, ale jako by neslyšel. Proč se někdy nedokážeme na blízké naladit?

8 min

Ve špatném vztahu

Co nás tam drží? Nevědomky si přehráváme staré vzorce a zranění. Kudy ven?

12 min

Hranice v rodině

Babičky chtějí vídat vnučku častěji, mně jejich přítomnost nedělá dobře.

11 min

Lidoop v zrcadle

Martin Burget přináší zajímavosti z oboru psychologie.

11 min

Jan Majer

Šéfredaktor Psychologie.cz

16. 4. 2019

Jan Majer

Šéfredaktor Psychologie.cz

Nastavení soukromí

Můžeme povolit některé další služby pro analýzu návštěvnosti? Svůj souhlas můžete kdykoliv změnit nebo odvolat.

Více informací.