Tříleté dítě kreslí po stěně obýváku. Rodič si všimne – a dítku přilítne jedna dobře mířená. Dítě řve, nicméně okamžitě pouští pastelku. Ten den už se pastelek ani nedotkne. Druhý den mu však otrne: bere umělecké náčiní znova do ruky a volně pokračuje ve zkrášlování bytu. To už se rodič neudrží a v rámci výchovy mu patřičně „zmaluje“ zadek. Dítě si už nikdy na stěnu kreslit nedovolí. Letos na jaře se v Čechách znovu rozhořela debata o tom, zda by měly být tělesné tresty ve výchově postaveny mimo zákon.

A není divu: Fyzické trestání dětí zakazuje v současné době 27 ze 47 členských států Rady Evropy a řada dalších zemí ve světě. Za nedostatečnou ochranu dětí kritizovala v březnu Rada Evropy Francii, a v hledáčku má i Česko – stanovisko týkající se naší země by měla vydat na konci května.

Proč netrestat

Fyzické tresty fungují. Okamžitě a vysoce účinně. Má to však řadu háčků. 

Bezprostředně

• Fyzické tresty jsou ponižující – jde o útok na tělo dítěte, i na jeho sebeúctu.
• Často se míjejí účinkem: Dítě může vnímat trest jako odpustek, a pak si klidně řekne třeba: „Těch pár pohlavků mi za to stojí.“
• Někdy dokonce zhoršují ochotu k nápravě: Bité dítě cítí strach, bolest. Často následuje naštvání, a chuť k nápravě klesá.
• Narušují vztah k rodiči: Věřit, že kdo mě bije, mě má rád, je trochu na hlavu. A mít rád toho, kdo mě bije, taky.

Dlouhodobě

• Ztíženo je dosažení vyšších stupňů morálního vývoje: Dítě (a posléze dospělý) neuvažuje v rovině, co je správné a nesprávné, důležité je pro něj vyhnout se trestu. Za správné považuje to, co výchovná autorita. Navíc se často ve snaze vyhnout se trestu učí lhát, maskovat, podvádět.
• Vztah s rodičem zůstává narušen: Může být ambivalentní i odmítající. Mohou tam být pocity lítosti, vzteku, pohrdání. Na druhou stranu ale může být pociťován i kladný vztah k rodiči, mnohdy za cenu identifikace s agresorem.
• Trestané děti v dospělosti často zase trestají svoje děti: Od svých výchovných autorit se naučily právě tomuto způsobu výchovy. Jindy se zase distancují, kategoricky odmítnou své dítě trestat – říkají třeba: „Nechci být jako můj táta, nikdy své dítě neuhodím!“ Jenže neumějí vychovávat jinak, a dostávají se tak do potíží.

Co je také dobré zvážit

Je dobře, že se nad tělesnými tresty pozastavujeme a že se je snažíme eliminovat. Jde o dobrý trend a zákon může napomoci jeho pokračování. Měli bychom si však uvědomit některé skutečnosti.

1. Psychické tresty mohou být horší

Tělesné tresty jsou sice nejvíce vidět, nicméně vedle nich jsou děti trestány i mnoha jinými způsoby. Častými jsou například zákazy oblíbených činností. Zákaz sledování televize či hraní počítačových her zpravidla nebývá špatný. Dětem dokonce někdy svědčí, když se musejí obejít bez nich. Ovšem zákazy oblíbených sportovních činností, kontaktu s kamarády či „chození ven“ dětem mnohdy ubližují.

A pak tu máme ještě psychické tresty: ponižování, znevažování, vysmívání, ignorování, odpírání lásky… Dlouhodobé užívání těchto metod děti zpravidla traumatizuje více a hůře než tu a tam „jedna dobře mířená“.

Je otázkou, zda rodiče, kteří jsou zvyklí řešit prohřešky potomka „jednou výchovnou“, pod tlakem zákona nesáhnou namísto stávající praktiky jednoduše a prostě po jiném (a třeba i horším) trestu.

Nabízí se myšlenka zakázat i psychické tresty. Jenže: kdo posoudí, zda je mlčení naštvaného rodiče adekvátní reakcí na drzého potomka, nebo psychickým týráním? Kdo posoudí, jak jsem myslela větu: „No ty jsi ale šikula!“ Byla to pochvala, nebo výsměch? Často totiž nejde o slova, ale o jemné nuance tónů, vše je závislé na kontextu a tak dále. Psychické tresty jsou na rozdíl od těch fyzických téměř nedokazatelné, a tudíž nepostižitelné.

Je otázkou, zda rodiče, kteří jsou zvyklí řešit prohřešky potomka „jednou výchovnou“, pod tlakem zákona nesáhnou namísto stávající praktiky jednoduše a prostě po jiném (a třeba i horším) trestu. Psychické tresty jsou někdy zrádné i v tom, že si rodiče nemusejí v naštvanosti ani uvědomit, že dítě ignorací, odpíráním lásky či dalšími prostředky vlastně trestají, že mu ubližují.

2. Co je a co není fyzický trest

Pokud budou fyzické tresty zakázané, musí zákon stanovit, co je fyzický trest. A tady bych chtěla upozornit na to, že ne každé plácnutí je trestem.

• Zatímco cosi urgentního řešíte, vaše batole vás ve vzteku kousne. Leknete se a „ruka vyletí“ – naprosto automaticky, reflexivně, asi jako když se oženete po komárovi. Nejde o trestání. Navíc takovéto reakci nelze dost dobře zabránit.
• Slyšíte jekot, otočíte se a vidíte, že jedno z vašich dětí vjelo druhému do vlasů a za ty vlasy s ním cloumá. Trýznitele s výkřikem „Pusť!“ plácnete. Jednáte okamžitě, nicméně již nikoli reflexivně – vaše reakce je vědomá. Přesto nejde o trest. Jde o nejúčinnější možnou reakci. Žádná jiná by neredukovala chomáče vyrvaných vlasů účinněji než právě ono (s výkřikem spojené) plácnutí. Žádná jiná reakce by nepřiměla trýznitele pustit trýzněného rychleji.

Formulace zákona

K přijetí zákona o zákazu fyzických trestů ve výchově patrně časem dojde i v České republice. Velmi ovšem záleží na tom, jak bude zákon formulován a vykládán. V moderní výchovné literatuře se zdůrazňuje, že bychom měli věnovat pozornost pozitivním momentům, nesoustředit se tolik na chyby dítěte. A podobně by to myslím mělo vypadat i v působení společnosti na rodiče: formulace zákona by měla být pozitivní.

Líbí se mi například formulace, kterou před časem použili autoři konceptu a knihy Respektovat a být respektován manželé Kopřivovi: „Dítě má právo na výchovu a vzdělávání v duchu vzájemné úcty a na používání takových výchovných metod, které respektují lidskou důstojnost a vyhýbají se trestům, násilí, ponižování a dalším způsobům, které se neslučují s lidskou důstojností.“ Výhodou takovéto formulace mimo jiné je, že postihuje i jiné než fyzické tresty, dává prostor pro posouzení činu rodiče v souvislostech a také prostor k užití zdravého rozumu soudce.