„Měla bych víc odpočívat. Jít spát dřív. Měla bych meditovat, psát si pocitový deník, cvičit, běhat, být víc offline, říkat častěji ne…“ Zní vám to povědomě? Péče o sebe se někdy sama promění v další úkol. V další „měl bych, měla bych“, které se přidá na už tak přeplněný seznam. A místo aby nás podpořila, začne nás tížit. I relaxace nebo ticho se můžou stát výkonnostní disciplínou. A tak se k vyčerpanému tělu a přehlcené hlavě přidá ještě hlas, který šeptá (nebo rovnou křičí), že i v té péči o sebe selháváme. A jsme zase tam, kde jsme byli. Anebo o krok dál – unavenější a zmatenější.

Psychohygiena, sebelaskavost, mindfulness, journaling… Dnes už máme tolik skvělých nástrojů, jak o sebe pečovat. Až se někdy stane, že i tyto prostředky se přidají na seznam úkolů – vedle vyzvednout děti, odpovědět na e‑maily a dojít na preventivní prohlídku.

Ale péče o sebe není projekt. Není na výkon a nemá to být další nárok – jinak si z duševní hygieny uděláme nový bič. A není jen o tom, co dělat. Je i o tom, co si dovolit nedělat. Možná právě teď nepotřebujete nový režim, jinou aplikaci nebo ideální večerní rutinu. Možná jen potřebujete vydechnout, aspoň na chvíli.

Zastavit se neznamená být líní – znamená to být naživu. Možná jste unavení a má to tak být. Možná nepotřebujete být produktivnější, ale laskavější k sobě. Péče o sebe může být drobná, téměř neviditelná, a přesto zásadní:

• Třeba když si dovolíme chvíli nemyslet vůbec na nic.
• Řekneme „dneska ne, dnes nemůžu“.
• Na chvíli si sedneme na slunce nebo si zalezeme pod deku.
• Zavoláme kamarádce ne proto, že bychom měli, ale protože chceme.
• Uděláme si kafe a nic při tom „nevyužijeme“.
• Dovolíme si být chvíli smutní a neutíkat od toho.

A co když nic z toho nestíhám? Ani odpočívat? I to je v pořádku. I únava má své místo. Nejsme pokaždé připravení „zavést návyky“ nebo „nastavit hranice“. Možná jsme prostě jen unavení, ztracení, nebo prázdní. A to neznamená, že jsme to pokazili. Zkusme se místo tlaku ptát jemněji:

Mohlo by vás zajímat

Nemůžu spát

Nic nepomáhá. Zažíváte bezmoc a jste čím dál víc vyčerpaní. Jak si konečně odpočinout?

Přečíst článek

• Co mi teď nejvíc chybí?
• Co bych si přál, přála slyšet?
• Co si dnes můžu trošku ulehčit?
• Co mi dělá dobře, když na to zrovna mám sílu?
• Jaké malé „ne“ mi dnes pomůže?
• Kde už nemusím být tak výkonný, výkonná?

Není třeba hned měnit celý život

Možná si dnes večer jen lehnu dřív. Možná jen zapálím svíčku, než zhasnu. A možná neudělám nic – a i to je v pořádku. Někdy největší laskavost není v tom, že „něco uděláme“, ale v tom, že si dovolíme nebýt pořád na značkách.

Péče o sebe je postoj – ne projekt. Nemusíme být lepší, výkonnější ani dokonalejší. Možná jen chceme být víc v kontaktu se sebou. A někdy to znamená sedět v tichu. Jindy udělat si vývar. Nebo se rozbrečet. Anebo se smát. Všechno se počítá.

Jak vypadá laskavá péče?

Nemusí být vidět. Není na výkon. Může být drobná, a přesto zásadní. Může vypadat třeba takto:

• Udělat si čaj nebo kávu a opravdu je vypít.
• Lehnout si na deset minut a nevysvětlovat proč.
• Odložit telefon a vzít si knížku, kterou už půl roku jen obcházíte.
• Nezvednout hovor, na který nemáte sílu.
• Uvařit si polévku nebo si objednat jídlo – podle toho, co dnes zvládnete.
• Snížit nároky. Vynechat. Nedodělat. Prostě být.

Z péče o sebe se nestane bič, když…

• Ji nezačneme měřit, srovnávat a kontrolovat.
• Dovolíme si hledat svou vlastní cestu (a ne cestu někoho jiného z Instagramu).
• Budeme k sobě mluvit tak, jako mluvíme ke kamarádovi v těžké chvíli.
• Přiznáme si, že někdy nevíme, co potřebujeme – a že je to v pořádku.
• Dovolíme si zase nic nedělat a jen být.

Otázky, které pomáhají víc než příkazy:

• Co mi teď chybí, ale ještě si to nedovoluji?
• Co mi dnes může přinést alespoň trochu klidu?
• Čeho můžu udělat méně – a cítit se díky tomu líp?
• Kde můžu být dnes k sobě jemnější než včera?

Péče o sebe není další úkol. Je to návrat. Návrat k sobě. K dechu. K tělu. K tomu, co je teď. Ne k dokonalosti, ale ke kontaktu. Ne k výkonu, ale k vědomí: „Takhle se právě teď mám – a i to je v pořádku.“ Nejsme roboti. Nejsme vždy připravení růst. Někdy jsme jen lidé, kteří si chtějí na chvíli sednout, vydechnout a nebýt na všechno sami. Zkusme to jinak. Jemněji. Lidsky.