Kdo z nás někdy nezažil pocit zklamání, že se nenaplnil náš sen, přání či cíl, ten pocit, a že tedy o něco důležitého přicházíme? Někteří z nás začali žehrat na osud, na štěstí, na souseda, který za to všechno mohl. Někdo se obrátil do sebe a hledal pochybení ve svých činech. Co ale jít trochu hlouběji a pozastavit se nad cílem samotným a nad motivy, které nás k jeho vytyčení dovedly?
Cíl není přesně totéž jako přání nebo sen. Pro některé z nás patří sny pouze do říše spánku, někteří si cíle nekladou a jen vysílají přání a čekají na odpovědi. Každý jsme jiný, každý věříme něčemu jinému a každý hledáme své vlastní cesty.
- Sen je pro mne představa, kde pouštím uzdu své fantazie. Nemám limity a tvořím si světy, kde mohu načerpat vnitřní klid a energii. Není však mým cílem je objevit. Existují uvnitř mě samotné, nemusím je hledat venku.
- Přání jsou pro mne vize, bez časového ohraničení. Zážitky a věci, které by bylo příjemné zažít a mít, ale nejsem schopna nebo nechci pro jejich realizaci v tuto chvíli nic dělat.
- Cíle jsou přání, pro které jsem se rozhodla něco udělat.
Odkud se berou cíle
S cíli je ošemetná práce. Záleží na tom, kde a z čeho vznikají. Na počátku je většinou právě sen. A tak sáhneme po odborné literatuře, navštívíme kouče, mentora či zkušenějšího kamaráda a začneme ze snu tvořit správný cíl. Zaměříme se na budoucnost, na akční kroky a na hledání cesty k jejich dosažení. A pak… pak svého cíle nedosáhneme. Co se stalo? Měli jsme sen, správně nastavený cíl i průvodce, přesně podle návodu!
U sebe jsem objevila tyto možné příčiny:
- Můj cíl vznikl z potřeby utéci od toho, kde jsem a co dělám teď. Mým hnacím motorem nebyla radost z nové představy, ale strach a bolest, od kterých jsem se snažila utéct.
- Nechala jsem se strhnout. Motivační semináře, přednášky, knihy… vytvořila jsem si vision board, kde jsem v davovém nadšení po lepším životě vylepila všechno, co mi přišlo pod ruku. Bez osobního zaujetí. Pro pocit, že si vykreslím co nejhezčí život.
- Při tom všem zaměření na cíl a hledání správné cesty jsem se zapomněla rozhlížet kolem. Upnula jsem se na budoucnost a přestala vnímat život „teď a tady“.
U poslední příčiny bych se ráda zastavila.
Pozor, překážka
V současné době kolem sebe intenzivně vnímám dva myšlenkové směry. Jeden je zaměřen na cíl, vizi, efektivitu a akční přístup, druhý na přítomný okamžik, bezpodmínečné přijetí všeho, co se děje – na první pohled na pasivitu.
V každodenním životě jsme se celkem snadno a rychle naučili stanovovat malé cíle a v případě potřeby rychle zareagovat na změny. U těch velkých často bezhlavě lpíme na jedné jediné možnosti, a pokud nenastane, selhali jsme. Dle našeho mínění.
Jsou to sny, přání nebo cíle (jak kdo tyto pojmy vnímá) typu:
- Jen s tímto partnerem budu šťastná
- Jen tato práce mi umožní se seberealizovat
- Musím mít děti do třiceti, jen tak budu mít naplněný život
- Potřebuju teď být sám, jen tak můžu zjistit, kdo doopravdy jsem
Co je na nich špatného? Slůvko JEN. Dost často ho nevyřkneme, ale někde uvnitř jsme se rozhodli, že to je ta jediná cesta ke štěstí. Když pak něco není podle této naší představy, jsme zaskočeni, rozhozeni a ztrácíme víru. Neumíme své sny a přání měnit.
Sice teď nevím, kudy jinudy se vydat, ale něco málo přece udělat mohu. Co to je?
„To se mám vzdát svých přání a snů při první překážce?“ můžete se ptát. Ne. Dovolte si ale při té honbě za jejich dosažením možnost změny a oddechu. Jak? Zaměřením na cíl a bytím vždy teď a tady. Uvedu jednoduchý příklad z každodenního života, všichni to umíme a děláme.
Rozhodnete se v neděli dopoledne zajít do obchodu pro brambory. Máte jasnou představu o tom, co dnes budete obědvat. Váš plán je vyjít ven, zatočit doprava, obejít blok, přejít travnatý chodník a vejít do obchodu. Je to cíl, je specifický, snadno změříte jeho dosažení, láká vás vidina dobrého oběda a ze zkušenosti víte, že je to nejkratší cesta, která vám zabere pět minut.
Co když ale vyjdete ven a vpravo od vás budou frézovat silnici a jít tudy nebude možné? Co když travnatý chodník bude rozkopaný kvůli novému plynovému potrubí? A co když v obchodě nebudou mít brambory?
Protože se s takovými situacemi setkáváme denně, jsme schopni spustit na moment oči ze svého cíle a rozhlédnout se kolem. Být tady a teď a zhodnotit, co dál. Obejít blok zleva, dát si k obědu těstoviny nebo si místo vaření zajet do restaurace. Tak či tak dosáhnete stejného efektu: Budete mít neděli oběd a ani se moc nepozastavíte nad tím, že původně jste pro něj chtěli jít jinudy.
Pro lepší navigaci
U svých „velkých“ cílů se velmi často rozhlédnout zapomínáme a snažíme se bezhlavě rvát předem naplánovanou cestou.
Zastavme se a prozkoumejme možnosti:
- Dobrá, kde se tedy nacházím? Jak daleko jsem od svého cíle?
- Moje naplánovaná cesta úplně nefunguje, co by pro mne znamenalo ji pozměnit?
- Jak moc jsem odhodlaný/odhodlaná svého snu/cíle dosáhnout, i když se teď zdá mnohem dál? Co mi dosažení přinese?
- Sice teď nevím, kudy jinudy se vydat, ale něco málo přece udělat mohu. Co to je?
Vždy máme na výběr. Čekat či konat. Stát či jít. Vzdát se nebo lpět.
Já sama si kladu ještě jednu otázku. A je jen na vás, zda bude odpověď na ní pro vás důležitá:
- O co přicházím, když jsem svého cíle ještě nedosáhl/a?
Tato otázka mne přivedla hlouběji do podstaty mých cílů. Myslela jsem, že potřebuji pocítit obdiv kolegů v práci, abych měla jistotu, že jsem v ní dobrá. Na tuto otázku jsem si však odpověděla: „Přicházím o svobodu.“ Lpěla jsem na obdivu druhých, protože jsem měla pocit, že teprve pak budu „dobrá a svobodná“. Mým cílem už nebyl obdiv, ale svoboda.
Nelpět na svých představách není vždy snadné. Sama věřím v sílu, která mne převyšuje, a je jedno, jak ji nazveme. Já jí říkám vesmír. A jak pravil Paulo Coelho: „Když si něco přeješ, celý vesmír se spojí, abys toho dosáhl.“ Ano, je to tak. Ale mějme na zřeteli, že na světě je asi 7 miliard lidí. Vesmír kvůli vám opravdu nepřeruší stavbu plynového potrubí jen proto, že chcete jít do obchodu stejnou cestou jako každý den. Rozhodně vám ale dá možnost volby jít jinudy.
