Pamatuji si živě pocit nadšeného osvícení, když jsem kdesi poprvé narazila na jednu moudrou a obecně aplikovatelnou úvahu. Postavila jsem na ní později svou vlastní hypotézu, nazvěme si ji pracovně „pravidlo nepoužívané polévkové mísy“.

To máte doma polévkovou mísu. Krásnou, zdobenou, porcelánovou, starožitný kousek po babičce. Nebo nekřesťansky drahou, minimalisticky moderní, koupenou ve značkovém designovém obchodě. Anebo sklenice na víno z tenoučkého křišťálového skla. Anebo jídelní servis.

Cokoli, co je příliš cenné na to, aby to bylo běžně používáno – a tak je to bezpečně uskladněno a odsouzeno k čekání na speciální příležitost, kdy to bude moci být použito. Třeba o Vánocích. Pro všední dny je té mísy (sklenic na víno, jídelního servisu) škoda. Mohly by se rozbít, nakřápnout, mohlo by se z nich oloupat zlacení a nedočkaly by se jednou za čas svého velkého dne, kdy budou použity se vší pompou.

A tak čekají a šetří se. Ve vitríně, v hloubi skříňky, na polici v komoře… A my si polévku nakládáme do talířů přímo z hrnce a ranní kofein pijeme ze šálku bez podšálku, případně i bez ouška, nebo z reklamního hrnku od dealera kávovarů.

Moudré myšlenky jsou spíše jen čárkami v souvětí o hledání pravdy, začínajícím narozením a končícím smrtí člověka.

Proč vlastně? Proč to děláme? Na co čekáme, my a naše designové mísy a kávové hrníčky a stříbrné lžičky a křišťálové skleničky na ultratenkých stopkách? Na jakou událost je odkládáme? Jaká příležitost je významnější než třeba právě ten dnešní, obyčejně neobyčejný den? Musíme onemocnět potenciálně nevyléčitelnou nemocí, musíme mít dny sečtené, abychom pochopili, že právě dnes je svátek? Že právě dnes je důvod k oslavě? Nejlepší příležitost k použití babiččiny mísy na polévku, stříbrné cukřenky a vůbec toho nejdražšího, co máme?

Dneska je ten den

Krásné a významné zjištění. Jak říkám, bylo to pro mne tehdy takové malé osvícení, tato velká pravda o lidské pošetilosti. Jeden z momentů, které mění pohled na svět. Jenže v historii lidského umu zatím žádná velká myšlenka nebyla a nejspíš ani nebude konečným vysvětlením všeho. Žádný chytrý závěr neposkytl věčně a obecně platnou pravdu a doživotní návod na žití. Žádné moudro nebylo tečkou za lidským poznáním. Moudré myšlenky jsou spíše jen čárkami v souvětí o hledání pravdy, začínajícím narozením a končícím smrtí člověka.

Na cestě životem je mnoho okamžiků, kdy vnímavý člověk pocítí záblesk poznání. A půjde zase dál a dozví se ještě něco jiného, hlubšího, vyššího či širšího na téma život. Předchozí pravda neumírá, jen se stává součástí rozsáhlejší pravdy o světě a o nás. A i kdyby umřela – nevadí, splnila své poslání na daném místě, v daném čase, pro daného člověka.

A tak je to i s polévkovými mísami. Je možná pošetilé schraňovat je ve vitrínkách a skříních a sklepech a opatrně oprašovat, abychom je vytáhli na světlo světa a slavnostně použili ve dny, kdy nám to káže kalendář, nebo abychom je dokonce nepoužili vůbec nikdy. Je možná neprozřetelné a hloupé nepoužívat vzácné věci a čekat na zítřek, když by nám už dnes mohly vnést do života tolik nevšednosti, krásy a svátečnosti.

Jenže ono to je, jako všechno, ještě i jinak. Každá pravda má mnoho rovin. Polévku si také můžeme klidně nabrat do talířů přímo z hliníkového papiňáku a ranní dávku kofeinu vypít z reklamního hrnku od dealera kávovarů, a nemusíme proto být méně šťastní.

Může se nám to tak dokonce víc líbit; můžeme si vysloveně užívat usrkávání polévky ze starého plechového hrnce, stojíce u sporáku, v županu nebo v trenkách. Nebo nám to může být prachobyčejně jedno. Třeba nám jde o jídlo a pití, ne o nádobu, ze které je budeme konzumovat. A kdybychom chtěli, mohli bychom o tom vymyslet moudro, které by si v ničem nezadalo s tím o polévkové míse.

A možná, kdybychom jednou nedejbůh nečekaně zjistili, že máme dny opravdu sečtené, nejspíš pro nás ty mísy a šálky a servisy nebudou podstatné. I když to polévkové pravidlo zní tak moudře a životaznale. Život totiž, moudro‑nemoudro, nestojí a nepadá na nádobí. Naštěstí.