K poslechu: Vánoční audiobook
Vyberte si své téma Využívejte celý web: Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Jsem plná lidí

Nebyla bych taková, jaká jsem, bez lidí, kteří mě obklopují. S kterými v duchu promlouvám.

Lenka Nováková

Lenka Nováková

28. 5. 2015

Také zhltnete každý článek, ve kterém se mluví o zaručené cestě ke štěstí? A pak se dozvíte, že štěstí se nedá najít nebo chytit, ale že si ho nosíme v sobě a že záleží jen na naší osobní interpretaci okolního světa. A také že často stačí, když přijmeme sami sebe s láskou takové, jací doopravdy jsme, bez příkras a přehnaných očekávání. Krásné, že? Zastavila mě záludná otázka. Jak se mám přijímat s láskou, když ani nevím, kdo doopravdy jsem?

Odpověď jsem u velkých myslitelů nenašla, a tak jsem se smířila s tápáním. Přesto jsem prošla cestou, kterou si životem prošlapává mnoho z nás.

V pubertě jsem si uvědomění, kdo jsem JÁ, pletla s dojmy ze svého zrcadlového obrazu, z hodnocení svého fyzického těla, a to jak jinak než srovnáváním s módními ikonami. Pečlivým pozorováním jsem si ověřila, že krásná nejsem a nebudu.

Až později jsem pochopila, že nálepku KRÁSNÁ přidělují ONI, a tudíž pro mě začalo být důležité, jak mě ONI vidí a co si o mně myslí. Ale ONI mohou jen ochutnat koláč, který jsem upekla, přečíst si článek, který jsem napsala, a utřít slzy, které jsem vyplakala. Mohou zhodnotit, že jsem poslouchací typ, ale těžko mi řeknou, kdo jsem JÁ, a co mi běží hlavou.

Kdo jsem já?

A navíc co člověk, to názor. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, že jejich zrcadlení vypovídá alespoň z poloviny o jejich Já (o nich samotných), protože na otázku Řekni, co se ti na mně líbí/vadí? mi každý sděloval něco jiného.

Jak by se také mohli shodnout? První věří na lásku, druhý na peníze, třetí na svobodu. Jedno však mají společné. Názor na ostatní, včetně mě, si vytvoří z prvního dojmu během několika vteřin. Proč? Aby získali čas. Potřebují ho, aby se mohli – stejně jako já – zabývat svými pochybnostmi o sobě.

Část mého Já si žije nezávislým životem v myšlenkách lidí, kteří se mnou přímo nebo nepřímo přišli do styku. Stávám se jejich součástí.

Co mohou o mně vědět oni, když si dovnitř nevidím ani já sama. Vlastně to ani nejde, protože se měním každou zkušeností, každou myšlenkou, která se mi zapíše do mozku. Někdy rozhoduje setina vteřiny, jsem-li první – jedinečná, silná, obdivuhodná, kterou je možné se nechat inspirovat, anebo druhá, tedy zřejmě chybující a slabá, co měla něco udělat lépe a sama potřebuje pomoc.

Když se chci ale něco nového naučit nebo vyzkoušet, neznamená to, že jsem nešikovná nebo hloupá. Nebát se udělat chyby prý vyžaduje odvahu, píše se v knihách, ale naučit se obhájit své neúspěšné pokusy sama před sebou není snadné a stát si za svým před ostatními skutečně vyžaduje kuráž. Nezbývá, než si zvesela opakovat, že cesta učení je sice trnitá, ale zároveň plná vzrušujících objevů a příležitostí.

Já nejsem jen já

19. ledna 2019

Alchymie partnerské komunikace (seminář)

Pavel Rataj

Další lekci o sobě mi přineslo toulání se po cizích krajinách. Bez cestovky a s pokorou. Neznámé prostředí vyžaduje neustálou interakci a vtahuje mě do přítomnosti. Můj vnitřní cenzor měla bys/neměla bys ztrácí svou sílu. Dny jsou plné západů slunce a myšlenky se tiší. Samota mě paradoxně přibližuje k mým nejdražším.

V  myšlenkách ke mně hovoří moje děti, rodiče, ale i prarodiče, vlastně všichni, kdo jsou mému srdci drazí. A vedle nich se tísní lidé, kteří mě v životě ovlivnili. Moje vzory, ke kterým bych chtěla vyrůst, ale i odstrašující příklady, jak bych nikdy nechtěla dopadnout.

Mluví se mnou i ti, kteří už odešli. Jsou stále ve mně, ať se hnu, kam se hnu. Bez nich bych byla vlčí dítě. Já nejsem jen JÁ, moje Já je plné lidí, kteří se svým zápisem do mých myšlenek stali mou součástí. Už napořád.

Jsem vaší součástí

Ovšem pokud jsem plná lidí já, je víc než pravděpodobné, že to platí i naopak. Část mého Já si žije nezávislým životem v myšlenkách lidí, kteří se mnou přímo nebo nepřímo přišli do styku. Stávám se jejich součástí, ať chci nebo nechci, a tím i součástí jejich štěstí.

Pravděpodobně mě má v hlavě i nebohá paní za pokladnou, na kterou jsem se nespravedlivě utrhla. A pokud moje slova křivdy opakovala manželovi, tak jsem se dostala do hlavy i jemu. Teď je mi to líto. Všechno, co někde někdy udělám nebo neudělám, řeknu nebo neřeknu, není jenom moje věc.

Využívejte celý web.

Předplatné

Moje úsměvy, můj vztek i moje slzy si mohou ostatní vykládat tak, že s jejich Já je něco v nepořádku a zranění, na kterých nesu svůj podíl viny, je mohou poznamenat i na celý život. Najednou cítím velkou zodpovědnost.

Jak tedy vypadá moje cesta ke štěstí? S hromadou lidí, kteří se zabydlili v mých myšlenkách, není jednoduchá. S takovou směsicí pocitů… Se vší poctivostí k sobě samé jsem pochopila, jak je důležité, abychom všichni spolu uvnitř s ostatními venku dobře vycházeli. Abychom si vzájemně dokázali vyjádřit nevyslovenou lásku a odpustit domnělé křivdy. Když se něco takového podaří, nebojím se tomu říkat štěstí.

A tak mi v hlavě zbývá poslední otázka: Proč se tak málo ptáme, o co nám doopravdy jde, a tak často se dohadujeme, jak toho dosáhnout?

Diskuse 0