„Připadá mi, že jsem pořád pozadu,“ napsala nám do redakce čtenářka. „Pozoruji, jak se lidé kolem mě brutálně rychle učí, hned zvládají cokoliv, ve všem excelují, získávají nadprůměrné hodnocení, a já? Já jsem ráda, když se zvládnu naučit a zapamatovat si pár věcí a když vůbec přestanu dělat chyby. Koukám kolem sebe a nechápu, kde lidé kolem mě berou to sebevědomí, tu jistotu v sobě. Já dělám spoustu chyb a připadám si neskutečně hloupá, neustále hrozně pozadu za ostatními a přijde mi nemožné se k nim přiblížit. Kde a jak ten pocit vzniká? Jak se ho zbavit, jak ho překonat, vypořádat se s ním nebo co dělat, abych byla stejně úspěšná, rychlá, výkonná jako ostatní?“
Váš dotaz se soustředí na hodně otázek – sebevědomí, rychlost v učení, úspěch, výkonnost, psychická odolnost. Nemůžeme zde samozřejmě probrat všechny. Budu se proto zabývat hlavně tou, kterou kladete v závěru: „Jak se zbavit pocitu, že jsem oproti druhým stále pozadu?“ Myslím koneckonců, že odpověď na ni odpoví do jisté míry i na vaše ostatní otázky. Doporučil bych vám následovat tři kroky.
1. Získejte objektivní náhled na svou situaci
Je to skutečně tak, že jste pomalejší a méně úspěšná či výkonná než druzí? A jací „druzí“? Všichni druzí, celá populace vašeho věku, nebo specifičtější skupina (lidé ve škole, v určitém oboru, v rodině, v určité práci)?
Může to být samozřejmě tak, že máte pomalejší tempo, nedostatečně rozvinuté některé schopnosti či odlišný temperament, který vás činí v rychlosti nebo zvládání nových situací pomalejší než většinové okolí. Ano, někdo je v mentálních procesech (třeba v přemýšlení nebo řeči) v průměru rychlejší, někdo je citlivější, někdo je odvážnější, někdo je vtipnější…
Pocit může, ale taky nemusí odrážet realitu
Váš „pocit“, že si oproti druhým nějak stojíte, nemusí nutně znamenat, že je to i objektivní pravda. Nejprve tak musíte odlišit, co je realita a co je vaše představa. Protože obojí vyžaduje odlišný přístup.
Pokud zjistíte, že jste skutečně objektivně výrazně odlišná od okolí (a to v jakékoli charakteristice), můžete tuto situaci řešit různými způsoby:
- Můžete se snažit doplnit tu schopnost, která je za danou odlišnost zodpovědná.
- Můžete ale také najít jiné okolí, tedy vhodnější podmínky pro sebe a svou osobnost. (Pokud si bude ryba celý život vyčítat, že nedokáže šplhat na stromy, což je objektivní pravda, stráví jej asi méně šťastně, než když vyhledá vodu, že?)
- Můžete se snažit se svou odlišností smířit, přijmout ji a naopak stavět na tom, co vám v životě pomáhá, nikoli v čem se cítíte nedokonalá.
Ale pokud se jedná spíše o váš „pocit“, který jste vytvořila na základě ne úplně racionálních závěrů, potom musíte pracovat s tímto pocitem a změnit proces, kterým tento pocit vzniká.
Někdy není potřeba měnit to, ohledně čeho se cítíme špatně, ale že se cítíme špatně
Pokud zjistíte, že vaše hodnocení sebe sama neodpovídá vždy realitě, v takovém případě je potřeba se ptát, jak toto hodnocení vytváříte, jakým způsobem přemýšlíte, s kým se srovnáváte. Kde děláte chybu ve svých úvahách, nastavení a hodnocení světa… že k takovému pocitu (který nekoresponduje s objektivním stavem) docházíte?
Cest, jak takový nesprávný úsudek o sobě vytvoříme, je velmi mnoho, jak nám ukazují popisy kognitivních omylů či učebnice kognitivně‑behaviorální terapie. Nemohu samozřejmě z vašeho krátkého dopisu vědět, jaký by mohl být ten váš nebo zda se na vás vůbec tato situace vztahuje (a zda spíše není problém v nějaké schopnosti či osobnostní vlastnosti; tím se budeme zabývat v dalším bodě).
Pro čtenáře, ale i pro vaše zamyšlení uvedu jen pár příkladů. Mnoho dalších najdete v psychologických knihách a článcích zaměřených na téma sebevědomí, kognitivních omylů a jejich terapie.
Pár příkladů, kterými ničíme své sebevědomí
- Je možné, že se nesrovnáváte „s druhými“, ale s několika špičkovými druhými, kteří prostě jsou nadprůměrní. Proč jste si zvolila právě takovou referenční skupinu?
- Je možné, že vidíte pouze úspěchy druhých a nevidíte, kde se jim nedaří. Nevšímáte si toho, v čem jsou zase oni pomalí nebo nedokonalí. Protože k takovým jejich situacím prostě nemáte přístup.
Pokud například někdo buduje své sebevědomí na základě pročítání facebookových statusů a srovnávání jejich „reality“ s tou svou, velmi riskuje. Na sociálních sítích se totiž nesetká s objektivním stavem druhé osoby. Najde zde více, méně či vůbec pravdivou sebestylizaci, kterou chceme něčeho dosáhnout. Cílem je vytáhnout se před druhými, cítit se ohledně sebe dobře, potěšit publikum nějakým příběhem, ukázat něco zajímavého, co se nám povedlo. Důvody mohou být různé. Ale realita statusů sociálních sítí NIKDY nebude objektivní měřítko toho, kolik radosti pisatel zažívá či nezažívá, jak je rychlý a hbitý, jak se mu v životě daří a tak dále.
A totéž platí i v jiných sociálních situacích. V hospodě, ve třídě, na párty, ve firemní kuchyňce neležíme na psychoanalytickém gauči. Nepodáváme o sobě objektivní zprávy. Líčíme věci tak, aby splnily účel, který potřebujeme – někdo se chce chlubit, aby si dodal sebevědomí, někdo se chce schválně ponížit a stěžovat si, aby se později, při uvědomění, že realita je ve skutečnosti přece jen lepší, cítil dobře… Máme tisíce motivů, jak se prezentovat, co o sobě říkat a sdílet (a neříkat a nesdílet).
Nechceme se setkávat s lidmi, kteří šermují svými neúspěchy
Je vlastně logické a hezké, že u druhých lidí, obzvláště pokud se nejedná o naše nejbližší, vidíme spíše jejich úspěchy než neúspěchy: osobně bych si určitě nepřál zažívat opak.
Asi nikdo z čtenářů nechce mít okolo sebe lidi primárně zachmuřené svými nezdary (o kterých ale takto objektivně a v hojné míře reportují). Spíše se chceme setkávat s těmi, kterým se i přes mnohé problémy v něčem daří – a toto „něco“ dají najevo, staví na tom, vytvoří z toho základ svého života, který tak učiní užitečným i pro druhé.
Vezmou si do společnosti čisté šaty a vědí, že špinavé prádlo je dobré prát spíše doma. Nepropadněte ale iluzi, že pozitivní dojmy z takového setkání jsou objektivní měřítko o úspěších a absenci neúspěchů v jejich životech. Nemyslete, že se jim nešpiní trenýrky a nepáchnou jim košile.
Zaměřujte se spíše na srovnání se svým minulým já než se současnými druhými
Mnozí lidé dělají tu chybu, že se srovnávají s kýmkoli, kdo má zrovna v něčem úspěch. Ale skoro v každé životní situaci bude někdo, kdo ji dobře zvládne a kdo v ní bude lepší než vy.
Je možné, že to není tak, že všichni spolužáci (nebo kolegové) mají lepší známky (výsledky) než já. Možná, že v jedné zkoušce je Standa lepší než já a v druhé je to Věra. A já učiním nelogický závěr, že „všichni“ jsou lepší než já. A už se cítím špatně. Ale možná dopadla Věra v první zkoušce dokonce ještě mnohem hůře než Standa i já a možná že Standa ve druhé zkoušce propadl. Nevšiml jsem si toho, protože jsem byl zrovna zaměstnaný tím, že jsem se v každé situaci srovnával… jen s těmi lepšími.
Neboli: Pokud se budu vždy srovnávat pouze s těmi lepšími; budu‑li se vždy dívat pouze směrem nahoru, budu se nakonec vždy cítit jako poražený. A špatná zpráva je, že vždy a ve všem se najde někdo, kdo je lepší. Pokud ne dneska, tak zítra určitě.
Pokud přijmu tuto nikdy nekončící hru na stupně vítězů, budu většinu života stát závistivě pod ním a cítit, že mi vítězství uniká. Anebo – pokud budu zrovna výjimečně vítěz – budu se cítit jako ohrožený vítěz. Ve své pyšné radosti, že jsem „lepší než ostatní“, se i tak budu někde v koutku duše bát. Protože už zítra mě může někdo porazit a ukázat tak světu, že nejsem lepší než on.
Mnozí tuto hru na honbu za vítězstvím nad druhými (ať už je definují jakkoli) používají jako hlavní zdroj sebevědomí a životní motivace. Domnívají se, že se na vrcholu stanou absolutními vládci Olympu, kdy budou přijati mezi vyvolené – a proto už je nikdo neporazí. Ale i na Olympu jsou stupně vítězů, vyšší a nižší bohové. Utrpení z touhy vítězit a strach o vavřínový věnec nikdy nekončí.
Jistě, je dobré vědět, v čem jsou druzí lepší nebo za co je obdivuji. Nemohu ale na takovém přemýšlení postavit svůj život. Jejich úspěchy nemohou v mém nitru souviset s orientací mého života. Takové uvažování „kdo s koho“ je nebezpečné a v důsledku zhoubné, protože buduje pýchu, pocity méněcennosti, závist a vztek. Vede ke zbytečné frustraci, celé řadě dalších patologických emocí a (sebe)zničujících životních postojů.
A pozor, řešení není svůj pohled a směr srovnávání převrátit: Najít si jen ty, kteří jsou na tom hůře než já, srovnávat se s nimi, vyhnout se úspěšnějším a cítit se tak jako životní jednička. To je bohužel opět často volená životní strategie těch, kterým sázka na „být vítěz a překonávat ty nejlepší“ nevyjde. Důsledky takové životní orientace jsou však podobně škodlivé – budují pýchu, falešné sebevědomí a často až smutný, ale rozbujelý narcismus mistrů světa, kteří se nikdy nepodívali mimo svou lokální vesničku.
Je daleko rozumnější najít si užitečnější prostředky, jak budovat své sebevědomí. Třeba v tom, zda někomu pomůžu, zda jsem někde k užitku, zda vytvářím kvalitu díky svému dílu a úsilí, zda se mi něco podařilo – nikoli ve srovnání s druhými, ale s tím, kde jsem já stál včera, před týdnem, před rokem. A zda jsem se v tomto zlepšil, zda toto dělám lépe, než jsem dokázal dříve.
2. Pokud se chcete objektivně změnit, musíte začít pečlivou analýzou
Něco jiného než nepatřičný pocit je samozřejmě objektivní srovnání s druhými. Pokud se vám objektivně nedaří ve studiu, v práci, v nějakém oboru a vidíte, že jste mnohem horší než kolegové, je potřeba zapojit jinou strategii. Zvláště pokud máte v ruce objektivní důkazy (známky, výsledky) a nevidíte zjevnou vnější příčinu takového neúspěchu (například že by si na vás někdo zasedl). Pak je samozřejmě možné, že se skutečně v něčem od fungování kolegů lišíte. V tom případě by vás mělo zajímat, v čem konkrétně.
Pokud si chcete porozumět, nestačí říci obecně „jsem pozadu za ostatními“. Musím daný problém analyzovat, zabývat se jím, věnovat mu čas.
To nám někdy činí problémy, ale je zajímavé, že odlišné životní situace – které musíme analyzovat obdobně – zvládáme hravě. Pokud se rozhodujete, co si dáte k obědu, zvažujete asi spoustu faktorů, i když to zvládnete za pár sekund: na co máte chuť, kolik to bude stát, jak je to zdravé, co máte v lednici, jak dlouho se to bude vařit, na co jste alergická, zda později nepůjdete na vydatnou večeři, co má rád váš partner…
Někdy si klademe málo otázek, ale chceme hned všechny odpovědi
V sebeanalýze platí totéž jako při pečlivém výběru oběda: Musím se ptát na spoustu podrobností.
- V čem jsem pomalejší? Jsem spíše pomalejší, nebo něco nechápu? Je tedy problém v rychlosti, nebo v tom, že něco neumím, něčemu nerozumím? Nebo se více bojím? Nebo něco nedokážu (například učit se)? A jak to poznám, jak si to mohu otestovat?
- Kde se to projevuje? Jsem pomalejší (méně výkonná) ve všem, nebo jen v něčem? Ve všech předmětech? Ve všech pracovních úkolech? V mimopracovních situacích? Nebo jen když úkol/studium něco obsahuje, když se jedná o situaci nějakého „typu“? O teoretickou záležitost? Hodně abstraktní záležitost? Situaci, kde mohu selhat?
- A proč je tomu tak, že v situaci X jsem pomalejší, ale nebyla jsem pomalejší v situaci Y. V čem je rozdíl? Co bylo jinak?
Nikdo jiný tyto otázky za vás nemůže zodpovědět, protože nikdy jiný nestojí ve vaší situaci s vaší osobností a jedinečností.
Velké problémy se řeší malými krůčky
A teprve nyní začínám skládat dohromady možnosti řešení: Jak si mohu poradit s tím, že tam, kde mohu selhat, se obtížněji soustředím? Jak si mohu poradit s tím, že neznám základy předmětu XY, což mi brání…?
Teprve když pečlivě analyzuji svou situaci a odhalím možná deset, možná dvacet faktorů, které danou situaci zhoršují, zlepšují nebo na ni mohou mít jiný vliv – mohu se pak zamýšlet, jak jednotlivé faktory ovlivnit, jak je oslabit nebo naopak přinést do života. Jeden po druhém. Odlišnými aktivitami, odlišnými opatřeními.
Nesnažím se tak řešit vše. Nemůžete se jednou aktivitou (jedním „řešením“) stát obecně rychlejšími, stejně jako jednou aktivitou není možné překonat partnerskou krizi nebo zhubnout. Můžete si ale dnes s partnerem lépe popovídat, zítra ho vzít na výlet, pozítří jej poslat na koncert zpěváka, kterého má rád. Můžete dnes sníst jablko místo dortíku a zítra jít do práce pěšky. Tak se řeší „velké problémy“ – že je analyzujeme a zjistíme, s čím souvisejí, jak se projevují, kdy jsou horší… a každý faktor se pak snažíme napravovat zvlášť, postupně, možná stovkami drobných kroků.
Mohu se dále ptát po způsobu na řešení orientované terapie: Kdy je to lepší? Kdy se mé „bytí pozadu“ nebo jiný neúspěch neprojevil? Kdy jsem naopak byla lepší než ostatní (v této vlastnosti)? Jaké faktory asi hrály roli? Jak je mohu opakovat, zintenzivnit, častěji nastolit?
3. Opřete se v životě o své silné stránky a ty hledejte. Slabiny napravujte až v druhé řadě
Ať už přijdete na to, že budete muset více pracovat se svým míněním o sobě (se svým pocitem), nebo objektivně zlepšovat nějakou svou schopnost či absenci znalostí, v každém případě by takové aktivity nikdy neměly být hlavním úsilím našich životních snah. A to ani co se týče času, ani kapacit a úsilí, které jim věnujeme.
Základem produktivního, radostného a spokojeného života by mělo být (a většinu času i kapacit byste měla využít na to) opřít svůj život o to, co poznáváte, že jsou vaše silné stránky, talenty a preference. A silná stránka není to, v čem jste lepší než ostatní ani co musíte nejprve opravit, abyste v tom byla alespoň stejně dobrá jako ti druzí. Silná stránka je prostě to, co je silné VE VÁS – co je silnější než VAŠE ostatní vlastnosti, preference, potřeby, pohledy na svět… Srovnáváte se v sobě, sama se sebou. A je úplně jedno, jak si stojí tato vlastnost ve srovnání s ostatními.
Teď to přeženu, ale chci, ať vynikne pointa: I výrazně mentálně retardovaný jedinec se musí ve výchovném vedení vést k tomu, aby rozlišil (nebo okolí rozlišilo) jeho silné stránky a na nich stavěl. Ale mentálně retardovaný člověk nebude pravděpodobně v žádné výkonové charakteristice objektivně lepší než nepostižené okolí. A je to jedno: Pokud nejlepší, s čím se setká a co jej bude naplňovat, bude třeba hra na housle, potom ho musí druzí podpořit a i on sám mnoho času trávit – hrou na housle! I když sám nikdy nebude lepší než absolvent základní umělecké školy. Možná bude pouze hrát průměrnou skladbu. Možná bude dokonce hrozivě vrzat. Ale to ho učiní šťastným – nikoli proto, že nejsou na světě lepší houslisté. Ale proto, že využívá to silné, co v něm je. Je to úspěch?
Je pomalost cesta k neúspěchu?
Chci‑li, aby se mi v životě dařilo, musím hledat to, co mi jde nebo v čem se chci zlepšovat, protože odhaluji a poznávám, že je to blízké mým potřebám, hodnotám a způsobu života, který mi přináší radost. A v tom moje pomalost nebo „bytí pozadu“ oproti ostatním lidem nemusí hrát vůbec žádnou nebo jen minimální roli. Nebo dokonce naopak. Jsou profese a životní situace, kdy pomalejší, opatrnější, důslednější, nebo dokonce bázlivější osobnost vítězí.
- Pokud bude finanční manažer stejně optimistický, rychlý, dravý a ochotný mávnout rukou nad každou maličkostí jako jeho kolega obchodník nebo kreativec, jejich firma brzy zkrachuje.
- Pokud designér příliš brzy finišuje, protože chce být s návrhem první, nevytvoří dobrý design.
- Nejlepší spisovatel není ten, kdo má nejvíce úhozů za minutu, ale který nejvíce přitáhne čtenáře – i když píše knihu třeba pět let a desetkrát ji proškrtá.
- Pokud si budete chtít vychutnat dobrý bylinkový čaj, je vám úplně jedno, jak dlouho sbíral bylinkář květiny. Záleží vám na kvalitě jeho práce, ne rychlosti, se kterou ji zvládl.
Svět není založen pouze na rychlosti v učení nebo adaptování se. Pouze pro určité role potřebujeme především takovou rychlost. Je ale stejně mnoho rolí, životních pozic a aktivit, které těží z toho (a radost přinášejí proto), že pracujete hlavně pomalu, rutinně, soustředěně, že nikam nespěcháte.
Pokud jste takové pozice (místa pro život, profese, okruhy známých a přátel, koníčky) nenašla, neznamená to, že neexistují. Jen je potřeba více hledat to, co vám vyhovuje a v čem se cítíte dobře. Nesnažit se být primárně taková jako druzí, protože si myslíte, že to vás učiní šťastnou. Šťastnou vás učiní, pokud budete pozitivně, dobře a kvalitně realizovat (zacházet s tím), co máte, jaká jste a co vám bylo dáno.
Jistě, součástí toho je i rozvoj, učení se, změna. Ale ta není nikdy primární. Základem je ptát se: Kde s touto osobností, s tímto vnitřním životem, s těmito preferencemi, s tímto temperamentem je mi dobře, kde mohu být k užitku pro druhé a kvalitu života? A kde naopak narážím, kde mi dobře není?
A věřte mi, že svět práce, vztahů, míst pro život i lidských aktivit je natolik rozmanitý, že užitečnou a dobrou pozici v něm může nalézt každý – i člověk bázlivý, pomalý, neflexibilní, konzervativní, hádavý nebo jakýkoli jiný, jehož vlastnosti se zrovna neumístily na prvních místech trendové psychohitparády současného světa.
Pokud na takovém místě budete, určitě nebudete mít pocit, že jste pozadu. Budete mít velmi silný a dobrý pocit, že jste tam, kde máte být.
Jedině hledání a nalezení takového místa později umožní váš životní úspěch a hluboké štěstí. Nikoli umění rychlosti, schopnost být miláčkem davu a už vůbec ne fakt, kdo je v cíli první.
