Psychiatr Radkin Honzák představuje svůj objev, který by měl významně ovlivnit psychický vývoj našich dětí. „Do jisté míry mě překvapuje, že to ještě nikoho nenapadlo. Na druhou stranu, zvykli jsme si považovat takovou spoustu patologie za normu, že bychom se divit neměli.“ Kritického posouzení jeho myšlenky se ujal šéfredaktor Psychologie.cz Jan Majer.
Radkin Honzák: Otočme ty kočárky!
Všichni pediatři, psychologové a neurofyziologové se zaklínají významem očního kontaktu mezi matkou a dítětem v prvních dvou letech života. Další nezpochybněnou kapitolou je postupný rozvoj nervových struktur, primární funkce pravé hemisféry a významu jejího poškození v časných fázích vývoje.
A do tohoto „vědecky ověřeného schématu“ nám jde zcela napříč praxe posledních více než dvacet let. Kočárky pro děti jsou konstruovány tak, že maminka nevidí na dítě, ani kdyby mu ksichtíček ožíraly krysy, a dítě nevidí na maminku, i kdyby se znečistilo bůhvíjak, protože plenky Pampers všechno vsáknou.
Bývaly doby, kdy oční kontakt byl možný, protože kočárek (natočení jeho korby znázorníme symbolem lomítka), matka (označena jako M) i dítě (znázorněné symbolem %) byly uspořádány takto: M%/.
Dnes je matka pro dítě nepřístupná v chybném uspořádání M\%. To trvá už dlouhá desetiletí. Možná že konstrukční řešení kočárků by leccos vyřešilo i v pozdějším vývoji.
Pokud se této myšlenky někdo ujme, nemám zájem o podíl na Nobelově ceně, protože bych z toho musel odvádět daně. Pokud by něco nárokoval pan Majer, který to byl ochoten otisknout, má na to nárok, jen ať se rozhodne, zda to chce.
Jan Majer: Je to hazard
Vážený pane doktore, děkuji vám za důvěru a velkorysost. Jako každý velký objev na tomto poli (vzpomeňme Einsteinovu elektrodynamiku pohybujících se těles) je však i tento, dle mého názoru a zkušenosti, dvousečnou zbraní.
Přináším jednu dobrou zprávu: některé kočárky už se takhle dělají, jde to přehodit podle potřeby. A jednu méně dobrou. Mohu totiž podat svědectví o průběhu a účincích experimentu, který navrhujete. Náš syn se vozil k mámě a tátovi čelem, k světu zády. Jak to ovlivnilo jeho duševní vývoj?
Příčinná souvislost by jistě musela být předmětem dalšího bádání, ale chlapec byl od útlého věku poněkud panovačný. (Pozn.: Jeho maminka pochází z podhůří Krkonoš, je tedy třeba zohlednit, že osobnostní rysy dítěte mohou ovlivňovat také geny. Manželka však odmítá, že by byla v jakémkoli příbuzenském vztahu s rodem Trautenberků.)
Jak tedy vysvětlím a doložím tezi o negativním vlivu vámi navrhované pozice kočárku na vývoj dítěte? Řekli jsme si, že dítě bylo s námi při transportu kočárkem v neustálém očním kontaktu. Brzy se naučilo službu vykonávajícího rodiče ovládat, a to velmi úspornými prostředky – pouhým pohledem, zamručením, případně řevem: Podej flašku. Houpej. Dělej něco srandovního. Sem koukej. Teď nečum.
Vše směřovalo k momentu, který pak považuji za uzavření etapy jeho dětství. Bylo to v polovině prázdnin, kdy tehdy desetiletý hoch pronesl po dobrém obědě památnou větu: „Ty jo, já se tak těšim na ten tábor a do školy, že zas uvidím jiný ksichty než ty vaše.“
Pro tuto chvíli bych tedy váš vynález odložil, jestli souhlasíte, a zařadil na čestné místo mezi neslavné neetické psychologické experimenty, prováděné v tomto případě na rodičích.
Ale nevzdávejme to s tou Nobelovkou. Dovolím si vznést příště vlastní návrh na vylepšení světa a promyslíme to zase společně. Své převratné myšlenky nám mohou předkládat také čtenáři, a to prostřednictvím tlačítka Otázka pro autora, které je pod každým článkem.
