K poslechu: Vánoční audiobook
Vyberte si své téma Využívejte celý web: Předplatné
Foto: Thinkstock.com

K psychologovi mě přivedl pes

Moje cesta začala ztrátou milované fenky. A vedla do míst v mé duši, o nichž jsem neměla tušení.

S těžkým srdcem, ale po návštěvě psychologa s lehčí hlavou, jsem se rozhodla napsat článek o sobě. Proč, i když se cítím duševně zcela zdravá, mám svého psychologa, a co mi do života přináší. Začalo to tím, že jsem v březnu ztratila svého milovaného psa, svoji fenečku ohaře.

Stáří udělalo její odchod smutný a dlouhý. Její tělo nemělo sílu, jen její vůle žít byla silnější a já věřím, že poslední měsíce již žila jen pro mě. V té době jsem si vůbec neuvědomovala její obrovskou roli v mém životě.

Zvířata miluji odmalička. Samozřejmě vím, že zvířata nejsou lidé, naopak si cením toho, že jednání zvířat je od lidského zcela oproštěné. Moje fenka byla mým prvním a vysněným psem a zatím myslím, že byla i mým psem posledním. Byla splněním všech mých snů, a když se mě můj psycholog zeptal, kdy jsem ji začala mít ráda, uvědomila jsem si, že moje láska začala okamžikem, kdy jsem ji dostala do náruče.

Schovala se v ní, vstoupila do mého srdce a díky mé práci se stala mým celodenním životním partnerem na celých patnáct let. Nezměnila život jen mně, ale i širokému okolí, byla výjimečná. Když odešla, myslela jsem, že jsme ztratila „jen“ psa, i když velmi milovaného.

Proč to tak bolí?

Člověk je zahlcený žalem, slyší vlídná slova svých přátel, logicky chápe, že byl její čas. V hlavě je to všechno poskládané, pochopitelné a jasné, proč tedy srdce nesnesitelně bolí? Snažila jsem se se smutkem vypořádat za pomoci rodiny, přátel. Můj život je velmi naplněný, mám skvělou rodinu, neuvěřitelné přátele, úžasnou práci, to všechno pro mě ale ztratilo „šťávu“.

Pes se postupem let stal mým největším a nejlepším životním partnerem. Muži přicházeli a odcházeli.

Po šesti týdnech jsem sledovala, jak se reakce okolí postupně mění. Pro ně již byl smutek za PSA dost dlouhý, byl čas se zase radovat, a najednou se k mému osobnímu smutku přidaly i nevyřčené „výčitky“ okolí – vždyť to byl jen PES. Pak jsem se jednu páteční noc probrala z bezvědomí na zemi a věděla jsem, že sama si neporadím.

Ráno jsem volala své kamarádce, která již nějakou dobu k psychologovi chodila. A zase se ukázalo, jaké mám přátele: okamžitě zařídila, že mohu jít místo ní k psychologovi hned následující den. Šla jsem tedy na svoje první setkání s psychologem. Bez očekávání, ale s nadějí.

Nahlédnutí do duše

Nechci popisovat, jak naše setkání probíhala. Chci napsat, co mi osobně přinesla. Teď už vím, že psycholog nemávne kouzelnou hůlkou a nezbaví vás bolesti či problémů. Ani nenajde něco, co ve vás není. Udělá pro vás ale mnohem víc.

Stane se vaším průvodcem i věrným posluchačem. Vyslechne vás, nesoudí, nehodnotí ani nemoralizuje. Už to je velmi osvobozující. Psycholog vyzdvihne z vašeho často nesouvislého monologu fakta, která byste si měli uvědomit. Ta fakta jsou pro vás velmi důležitá, protože bez jejich pojmenování či poznání je nemůžete použít ve váš prospěch.

S odstupem času jsem zjistila, že se v náhledech měním – už jsem se nezlobila na celý svět, víc pracovala na sobě, na své osobní změně.

Pro mě bylo úlevou, že žal za mého psa je na místě, protože postupem let se stal mým největším a nejlepším životním partnerem. Muži přicházeli a odcházeli, mé nároky na ně nebyly velké, já už přece vedle sebe toho „dokonalého“ partnera měla!

Psycholog mi umožnil definovat sama pro sebe svoje pocity, pojmenovat je i pochopit, a to mi umožnilo s těmi pocity pracovat. Nešlo to hned, nebyla to snadná cesta a nebyla ani bez bolesti.

S odstupem času jsem zjistila, že se v náhledech měním – už jsem se nezlobila na celý svět, víc pracovala na sobě, na své osobní změně. Viděla jsem, kde mi osobní postoje, pocity a názory pomáhají, a hlavně kde mě omezují. Nebyly to jen nějaké rádoby-pocity, byla to syrová, odhalená, vnitřní sebevyjádření, která byste často neřekli ani milovanému partnerovi. Tím, že jsem se spojila se svým žalem, jsem ale nakonec našla energii znovu žít.

30. dubna. – 5. května 2019

Otevřené vztahy (seminář)

Pavel Špatenka

Sen jako průlom

Věřím, že hlavně díky těmto sezením s psychologem přišel sen, který se stal mojí šancí zase žít. Ve snu, který jsem měla, se do okna mého pokoje dobývala démonická žena. Silně a agresivně tloukla zvenku na okno, křičela, zlobila se a řádila. Když jsem ji uviděla, ovládala mě jen hrůza, ale přesto zvítězil pocit, že ji tam nemohu nechat, že spadne dolů na silnici a to že nemohu dopustit. Otevřela jsem tedy okno a žena-démon mě jediným prudkým pohybem vytrhla z pokoje ven a nechala spadnout ze 4. patra dolů na zem.

Probudila jsem se hrůzou. Zavřela jsem všechna okna, zamkla dveře a vyděšeně seděla uprostřed noci zoufalá a na pokraji svých sil. Sen se mi odehrával v hlavě stále dokola, to zoufalství ženy-démona mi velmi silně připomínalo moje vlastní zoufalství. Když jsem šla na další sezení, věděla jsem, že není důležitějšího tématu, než mého snu.

Vrátila jsem se zpátky do svého já, do svých pocitů, ale viděla jsem, že cesta do prostoru ven, cesta do prostoru k démonovi je otevřená.

Tušila jsem, že moje vlastní já se mě snaží vytrhnout z letargie, ve které se pohybuji již šest měsíců. Když jsem dovyprávěla sen psychologovi, podíval se na mě svýma vlídnýma očima a nabídl mi možnost setkat se s démonem, prožít jeho pocity, cítím-li se na to dost silná.

Věděla jsem, že je to moje jediná naděje.

Splynout s tou odstrčenou

Pod jeho vedením jsem se stala démonem z vlastního snu. Pohybovala jsem se v nekonečném prostoru naplněném jen zoufalstvím a beznadějí a cítila jeho pocity: smutek, beznaději, rezignaci i vztek. A pak jsem jako démon uviděla sebe sama, postavu sedící bez života v osvětleném pokoji, bez pohybu, bez zájmu o život. Zlobila jsem se na tu osobu, co tam seděla, zbabělá a letargická, vždyť to ONA mě vystrčila sem do prázdnoty a nepohnula ani jedním prstem, aby mi pomohla.

Jako démon jsem mohla jít, kam jsem chtěla, přesto jsem té hromádce neštěstí, co tam seděla v pokoji, chtěla pomoct, cítila jsem se s ní spojená. Vrátila jsem se zpátky do svého já, do svých pocitů, ale viděla jsem, že cesta do prostoru ven, cesta do prostoru k démonovi je otevřená. Nebylo lehké na tu cestu vstoupit a bylo ještě těžší po ní vyjít. Třásla jsem se vyčerpáním, ale šla jsem s důvěrou, že nejsem sama, vždyť mám svého psychologa s sebou.

Moje srdce je stále plné smutku, ale na tváři mi zůstal úsměv démona, který je štastný, že se mnou zase splynul.

Hledala jsem ve tmě démona, který se šťastně chichotal. Jako by měl radost, že tam už není sám, zlobil mě a utíkal, schovával se, až zůstal stát a nechal mě přijít. Stál a pomalu se měnil ve světlo, které mě paprsky objímalo a splynulo se mnou v jednu bytost.

V té chvíli mi patřil celý vesmír. To světlo mě naplnilo touhou a energií žít. Moje srdce je stále plné smutku, ale na tváři mi zůstal úsměv démona, který je štastný, že se mnou zase splynul. Ještě dnes cítím, jak mě sem tam někde pošimrá, abych se zachichotala a věděla, že je zase se mnou, že moje já je opět celé.

A závěr? Psycholog vám nekáže, co je dobré a co je špatné, také není pánbůh. Umožní vám ale nahlédnout do vlastní duše. Dá vám možnost pohnout se z místa, opustit zaběhané stereotypy, dá vám šanci znovu najít smysl života. Nenaloží vám víc, než sami zrovna v té chvíli unesete.

Děkuji svému psychologovi za to, že mě šest měsíců vedl po cestě poznání sebe sama. Děkuji mu za to, že otevíral mé rány a nechal můj žal proudit tak, abych mohla žít. Děkuji mu za jeho úsměv, kterým mě provázel všechna naše setkání.

Děkuji mu za svůj ŽIVOT.

Chcete se i vy podělit o své myšlenky nebo příběh formou článku? Napište nám na mail redakce@psychologie.cz

Diskuse 0