Nejlepší články k poslechu: Stáhnout
Vyberte si své téma Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Kam jsem došel s tím, co mi máma naložila

Tento článek popisuje změnu mé osobnosti. Byl jsem ustrašený kluk, dnes jsem svobodný člověk.

Narodil jsem se matce, která psychicky nezvládala svůj život. Když jsem se projevoval, vždy tím velmi trpěla. Bylo lhostejné, jestli jsem něco říkal nebo se vyjadřoval neverbálně. Nic z toho nedokázala snést.

Chtěla po mně, abych se neprojevoval. Nijak. Chtěla, abych nebyl. Když jsem byl pasivní, trpěla asi nejméně. Konkrétně se její neschopnost přijmout mne projevovala tím, že mě napadala úplně za vše. Za to, co dělám, co říkám, jak vypadám. Napadala mě nepřiměřenou slovní agresivitou a trestala svým absolutním nezájmem, opovržením a odmítnutím.

Matce se povedlo to, o co tolik let důsledně usilovala. Začal jsem mít strach sám ze sebe. Oslabila mě natolik, abych neměl sílu projevovat sebe, své pocity, svá přání a své potřeby, které tak nesnášela.

Start do života

Výsledkem její výchovy bylo, že jsem byl pro život dokonale nepřipraven. Na většinu věcí jsem reagoval opačně, než reaguje většina lidí. Například na pochvalu jsem reagoval agresivitou. Děsil mě úspěch, na snahu druhého spřátelit se jsem reagoval nenávistí.

Nesnesl jsem společnost jiných lidí, nic si neužíval, z ničeho se neradoval, po ničem netoužil. Většinu dne jsem proležel na posteli a koukal do stropu. Roky běžely. Snažil jsem se promrhat svůj život. Neviděl jsem jakoukoliv naději na změnu.

Změna

Vlivem rozvodu s manželkou, na které jsem byl – jak jinak – totálně psychicky závislý, jsem začal usilovat o změnu. Začal jsem si klást otázky: Co když se dá žít jinak? Proč se lidé schází a přátelí?

Prostě mi to nesedělo. Proč by se lidé přátelili a scházeli, když při tom pociťují strach, paniku, vinu? Tak jak jsem to alespoň prožíval já. Museli to mít jinak. Ale jak? A jak toho dosáhnout taky?

Psychologové

Snažil jsem se chovat podobně. První mě napadlo takové chování předstírat. Vypozoroval jsem například, že při pochvale se většina lidí cítí polichocena. To znamenalo, že při pochvale jsem předstíral příjemné emoce.

Psychiatři do mě ládovali jeden prášek za druhým. Kromě toho, že jsem při souloži nedosáhl ejakulace, jsem neviděl žádný rozdíl.

Takhle to ale řešit nešlo. Nejen že mi příšerně vadilo, že mě někdo chválí, ale navíc jsem byl v rozporu s tím, co jsem cítil. Vyčerpávalo mě to.

Druhou věcí, kterou jsem vyzkoušel, byl bezpočet psychologů a psychiatrů. Tak to bylo hodně slabé. Většina psychologů pracuje se sugescí. Mělo mi pomoct, že jsem si namlouval, že je všechno v pořádku. Ve skutečnosti ale nebylo v pořádku vůbec nic.

Autogenní tréninky jsem nepochopil. Dodnes netuším, čemu mělo pomoci, že mám těžkou ruku a těžkou nohu. Psychiatři do mě ládovali jeden prášek za druhým. Kromě toho, že jsem při souloži nedosáhl ejakulace, jsem neviděl žádný rozdíl.

Tudy cesta nevedla, ale kudy tedy vede?

15. září 2018

Dary nedokonalosti

Iveta Clarke

Horneyová

Třetí cestou, kterou jsem se rozhodl vyzkoušet k dosažení změny, vedla přes knihkupectví. Nakoupil jsem snad všechny knihy zabývající se psychickými problémy. Měl jsem štěstí, úspěch se dostavil.

Taky jsem vypozoroval, že mi pomáhá chodit do věcí, ze kterých mám největší strach. Je to relativně jednoduchý princip, ale je to dřina.

Náhodou jsem narazil na knihu Neuróza a lidský růst od Karen Horneyové. Skutečně špičková kniha, kde jsem našel odpovědi na většinu mých otázek.

Taky jsem vypozoroval, že mi pomáhá chodit do věcí, ze kterých mám největší strach. Je to relativně jednoduchý princip, ale je to dřina. Chce to pořádný kus odhodlání, trpělivosti a důslednosti.

Ale vyplatí se to. Tak, že to změní život úplně od základu. Tady je pár příkladů:

  • Byl jsem důsledný v obraně mých hranic a ozval se pokaždé, když mi někdo „skákal“ po hlavě. A že takových lidí bylo. Při této cestě jsem stále přicházel na spoustu zajímavostí. Například, že mi lidi skáčou po hlavě jen do té doby, dokud sám pochybuju o tom, že tu skutečně nejsem od toho, aby si na mě někdo vybíjel své mindráky a nezvládnuté problémy. Pokud skutečně uvěřím, že jsem rovnocenný člověk stejně jako ostatní, jako zázrakem mi najednou nikdo po hlavě neskáče.
  • Neskutečným zážitkem bylo postavit se a oponovat mé matce. Mé první „Ne, mami, toto se tě netýká, toto se týká jen mě a já sám se rozhodnu, co udělám“ vyvolalo v mé matce výbuch nekontrolovatelného hněvu, agresivity a nenávisti. Nezapomenutelný zážitek.
  • Odjakživa jsem měl panickou hrůzu ze společnosti druhých lidí. To, že bych druhým měl říkat, co mají dělat, bylo pro mě nepředstavitelné. Ideální podmínky pro mou novou cestu – dělám to, z čeho mám největší strach. Založil jsem fotbalový tým a stal se jeho kapitánem. Předcházela tomu spousta stresu, strachu, paniky, viny, ale věděl jsem, že důležité bylo vydržet. Tak jsem vydržel.
  • Příležitostí, jak dělat to z čeho mám největší strach, se denně nabízí mnoho. Snažím se většinu z nich využít a posunout se zase blíž sám sobě.

Kurz zázraků

Dokázal jsem se změnit, ale potřeboval jsem nějakého průvodce. Bylo pro mě nové a těžko uchopitelné, že při mé důsledné cestě proti strachu se můj život začal měnit. Často absolutně.

Mým průvodcem se stala kniha Kurz zázraků od Helen Schucmanové. Nikdy jsem ani nedoufal, že bych mohl dojít tak daleko. A děkuji všem, kteří mě na mé cestě změny doprovázeli. Vše nasvědčuje tomu, že to je jen začátek.

Když jsem psal tento článek psal, brečel jsem. Snad si počtete, třeba vás to nějak osloví, případně v něčem pomůže. Po dvanácti letech každodenní práce na sobě jsem se dočkal toho, že mohu naplno prožít a uvědomit si svůj strach. Dříve to nešlo, protože strach byl tak silný a intenzivní, že prostě nešel prožít.

Dnes si plně uvědomuji strach ze sebe, z druhých lidí, z práce, z mé aktivity, z Boha. Prostě ze všeho. Ale tím, že ho prožiju, uvědomím si ho a naplno odžiju. Tím se strach oslabuje, až zmizí úplně. Toto je myslím závěrečná fáze mého uzdravení.

Využívejte celý web.

Předplatné

Libor

Autor o svých zkušenostech píše na svém blogu. Chcete-li se také podělit o své životní zkušenosti, pošlete svůj příběh na mail redakce@psychologie.cz.

Diskuse 0