K poslechu: naše audiobooky
Vyberte si své téma Přístup k hlavnímu obsahu
Ilustrace: Ondřej Roubík

Kam s duší

Proč se psychologové zdráhají mluvit o duši?

17:15
Nela G. Wurmová

Nela G. Wurmová

16. 7. 2020

Pokud je psychologie vědou o duši, proč v psychologické terminologii tento pojem téměř nenajdeme? Je ego podmnožinou duše? A je naše duše opravdu naše, nebo ve 21. století ještě dojdeme k tomu, že ji s námi nakonec spoluutváří miliardy střevních bakterií? Pohled na psychologickou terminologii i naše poznání ohledně mysli a vědomí se v průběhu času velice proměňuje.

Před časem přišel do redakce dotaz: Je tedy ego (podle Junga) součástí duše? Nebo jsou ego a duše „zvlášť“, jak chápu například z článků Aleše Boreckého? Docela by mě zajímal článek o tom, jaké jsou různé koncepty pojmu „duše“ (a pojmu „ego“), jak to různí autoři či psychologové chápou a zda třeba duše je zjednodušeně řečeno totéž co psychika či nitro člověka, nebo ne… Vlastně slovo „duše“ podle vyhledávání v článcích zde používá jen menšina autorů, přitom by podle takových těch středoškolských definic měla být celá psychologie „vědou o duši“ a já jakožto začátečník na tomto poli mám v tom poměrně chaos.

Chaos není daný tím, že by čtenářka byla začátečník – on to chaos prostě docela dost je. Pojďme se pokusit ho aspoň trochu rozplést a vysvětlit, jak k němu došlo.

Jednoduchá odpověď postavená čistě na etymologii by mohla znít tak, že slovanské slovo duše by vlastně mělo být totéž co psychology používané psychika. České slovo duše je totiž odvozeno od pojmů dýchání a dechu, stejně jako řecké psýché nebo ostatně i latinské anima. Jako takové toto slovo předně ukazovalo na rozdíl mezi živým a neživým. Jinak je to třeba v angličtině a v anglickém soul – to je nejspíš odvozeno od staroanglického sáwol nebo sáwel, v různých obměnách se dá najít i v dalších germánských jazycích a znamená to pravděpodobně „vzešlý z moře“ nebo „náležící moři“. Germáni totiž věřili, že se duše noří a po smrti zase vrací do posvátných moří nebo jezer.

Takže je duše totéž co psychika ve významu „to, co dýchá“? Tak jednoduché to nebude. Už na základě etymologie spojené s dechem nám nejspíš přijde na mysl dávný spor o to, jestli zvířata duši mají, nebo ne, když jsou živá a dýchají. Do toho vstupují různé náboženské tradice. Například Tomáš Akvinský v rámci křesťanského myšlení duši přisuzoval všem živým bytostem, ovšem jenom lidská duše byla podle něj nesmrtelná.

Kromě toho už od pradávna nabíralo slovo duše další významy vedle samotného života a dechu. Od pradávna tak lidé označovali zdroj našeho vědomí, naše pohnutky, motivace, přání, povahu… Řecká psýché nebyla zas tak daleko dnešnímu chápání lidské psychiky. Platón třeba dělil duši na tři části: rozumovou, žádostivou (dnes bychom možná řekli pudovou) a část vůle (tu spojoval s ušlechtilými emocemi, v češtině nejčastěji narazíte na překlad „srdnatost“).

Klíčovým problémem filozofických a náboženských systémů v historii bylo to, jestli je duše jedinečná a nesmrtelná. Po staletí probíhal a probíhá spor o nesmrtelnost duše, případně o to, jakým všem bytostem přináleží a co se s ní děje po smrti těla. V křesťanském chápání světa, které dalo základ i našemu dnešnímu evropskému přemýšlení, je duše jedinečná esence každého z nás a po smrti těla přetrvává. Naopak třeba buddhismus existenci takovéto duše neuznává a učí, že neexistuje žádné samostatné .

Příliš náboženský pojem pro vědu

Nejspíš právě to, jak moc je pojem duše spojený s náboženstvím a filozofií, vedlo zakladatele psychologie jako vědní disciplíny k rozhodnutí se od tohoto pojmu úplně stáhnout a vymyslet pojmy jiné, nezatížené třeba právě úvahami o smrtelnosti a nesmrtelnosti. Možná tím horlivěji, že psychologie má přece jen od počátků až k dnešním dnům cejch určité „pavědy“ a o místo mezi ostatními, „serióznějšími“ vědeckými disciplínami, musí dost bojovat. To se pomalu mění až dnes s novými technologickými možnostmi zobrazování mozku a dějů v něm – už třeba víme, že psychoterapie reálně přetváří mozek tak, že se výsledek dá pozorovat třeba pomocí funkční magnetické rezonance.

Psychologie jako obor je samozřejmě v průběhu historie velmi ovlivňována obecným pojetí vědy a vůbec způsobů, jak se dívat na svět. V první polovině 20. století byl ideálem pozitivismus, a tak i první objevitelé z oblasti psychologie trvali na tom, že by se náš obor měl zabývat pouze a jedině objektivně pozorovatelnými fakty – tedy chováním. Jak píše česká psycholožka Alena Plháková, vznikla tehdy jakási „psychologie bez duše“, která po pravdě nebyla příliš prakticky využitelná. Až ve druhé polovině století se naplno prosadily humanistické směry v psychologii, které do hry vrátily i naše mentální děje a taky kus spirituálního rozměru člověka.

Zakladatelé psychologie jako vědní disciplíny se nicméně rodili z řad biologů nebo lékařů. Potřebovali nahradit slovo duše, pod kterým si každý představí něco jiného, a rozčlenit lidskou psychiku do přehlednějších šuplíků, které by víc připomínaly klasické lékařské a biologické klasifikace podobné třeba taxonomii rostlin nebo klasifikaci nemocí. A tato potřeba nám i kvůli nutnosti se lépe domluvit napříč oborem i vědou zůstala dodnes.

Toto jsou některé z pojmů, na které můžete dnes v psychologických učebnicích narazit:

Psychika: souhrn duševních jevů během celého života, přičemž hlavní dimenze těchto jevů jsou prožívání a chování. Psychické procesy pak rozdělujeme na kognitivní, emocionální a motivační. Tedy jednoduše co si myslíme, co cítíme a co nás pudí k činům. Řečeno trochu zjednodušeně, psychika je totéž, co dřívější filozofové označovali slovem duše. Jenže zatímco duše je filozofickým pojmem, psychika je psychologickým výkladovým rámcem k popisu lidské osobnosti.

Osobnost: soustava vlastností, která charakterizuje individualitu jednoho daného člověka. Tyto vlastnosti mají základ v biologických, psychologických i sociálních aspektech naší podstaty a našeho vývoje. Jejím vývojem se zabývá třeba vývojová psychologie. Asi nejčastěji se dnes na lidskou osobnost díváme přes brýle teorie Velké pětky neboli Big Five, která lidi podle jejich povahy rozřazuje na škálách podle toho, jak moc jsou otevření vůči zkušenosti, svědomití, extrovertní, přívětiví k druhým a emocionálně stabilní.

Id, ego, superego: složky osobnosti podle Sigmunda Freuda. Z této trojice nám mezi psychologickými koncepty zůstalo především ego, na které se ptá čtenářka v úvodním dotazu, a věnujeme mu tak více pozornosti později.

Vědomí a nevědomí: oblasti naší psychiky podle toho, zda jde o něco, co jsme obvykle schopni si uvědomit (co si pamatujeme, jak se chováme, jaké máme názory a podobně), anebo o procesy, jevy nebo vzpomínky, které vychází spíše z naší implicitní tělové paměti, z raných zážitků, nebo o něco, co nám třeba působí nějakou psychickou bolest nebo vnitřní konflikt, a proto jsme to potlačili. Právě id, ego a superego jako složky osobnosti Freud popisoval na základě toho, které jsou vědomé a které nevědomé. Nevědomé procesy nás zásadní měrou ovlivňují v našich postojích a činech, ale dokud o nich nevíme, nemůžeme je svobodně ovlivnit. Dnes víme, že jedním z nejdůležitějších mechanismů fungování psychoterapie je právě to, že nám pomáhá dostat obsahy z nevědomí do vědomí, tedy rozšířit naše uvědomování v oblasti vlastního těla, myšlenek, chování i postojů.

Já, self, identita: pojmy, které upozorňují na to, jak si uvědomujeme a prožíváme sami sebe. je prostě ten, kdo si může něco uvědomovat, zatímco self nebo anglické me je to, co si uvědomujeme, jak prožíváme sami sebe jako myslící a vnímající bytost. Identita pak mluví o určité stálosti takového prožívání sebe sama v čase. Je vázaná nejen na to, jak známe svou osobnost, ale taky na to, jak prožíváme třeba své životní role (dcera, máma, partnerka, kolegyně…) nebo do jakých skupin lidí sami sebe řadíme.

Tyto pojmy jsou relativně zakotvené a definované. Napříč psychologickými směry se relativně shodneme na tom, o co jde, přestože k jejich detailnějšímu popisu používají různé psychologické školy různá slova pro tytéž jevy.

Pak jsou tu slova, která psychologové používají, ale spíše v rámci své běžné mluvy a ve snaze být srozumitelnější pro širší veřejnost než v podobě odborného pojmu. Sem tedy patří třeba právě „duše“ nebo „mysl“.

Jsou to slova z naší běžné řeči, a když mluví terapeut s klientem, poslouží mu podstatně lépe než ta odborná. Proto je najdete i v nejednom článku nebo knize, přičemž někteří autoři s těmito pojmy operují víc než jiní. Třeba pojem mysl (anglické mind) často používají také dnešní neurologové nebo biologicky orientovaní psychologové jako synonymum pro psychiku a kladou tím důraz na provázanost nervových a mentálních dějů. Jung zase jako synonymum pro psychiku používal právě slovo duše nebo řecké psýché.

Pojďme se teď ještě zasoustředit konkrétněji na dva pojmy, na které se ptá čtenářka – na ego a duši.

Pojem „ego“ dřív označoval vědomou složku osobnosti

Ego je ten nejpoužívanější z pojmů, které nám nabídl Freud, když zformuloval svou teorii tří složek osobnosti: id, ego a superego.

Id je pudová a podle Freuda nejnižší složka, která nám velí uspokojovat základní potřeby. Funguje na nevědomé úrovni, zcela iracionálně. Její primární cíl je vyhledávat to, co nás uspokojuje. Vlastně se dost překrývá s Platónovou „žádostivou částí duše“. Když tedy o někom v hovorové řeči říkáme, že ho k jeho činům pudí ego, protože si bezohledně bere, co chce, dost možná by to v tomto chápání osobnosti spíš bylo id.

V moderní psychologii se ovšem i na tuto složku osobnosti díváme s mnohem větším přijetím než dřívější myslitelé. Víme, že nevědomí nás obvykle správně informuje o tom, co potřebujeme. Když tento zdroj informací ztratíme, ocitáme se v úzkých a pro psychické uzdravení ho obvykle potřebujeme zase najít. Víme taky, že zdravý a spokojený život žijí lidé, kteří své potřeby mohou a dokážou uspokojit, aniž by tím samozřejmě ubližovali druhým. Na pojem id jako takový dnes v jiných směrech než v klasické psychoanalýze taky málokdy narazíte. Mnohem častěji mluvíme o potřebách, tělesnosti, někdy o pudech.

Superego je oproti tomu podle Freuda to, co se naučíme během života vlivem socializace od rodičů a společnosti. Slušné vychování, svědomí, zažitá vnitřní morálka, ale taky společenské standardy. Působí vědomě i nevědomě. Ani slovo superego už dnes v psychoterapeutické mluvě zas tak často nepotkáte. Z psychoanalýzy naopak v dnešní psychoterapii zůstalo často používané slovo introjekt – tedy něco, co jsme přijali od okolí, jako že „by se to mělo“. Introjektem je tedy třeba „chlapi nebrečí“ nebo „musíš být hodná holčička a nikoho si nepohněvat“. Opět dnes víme, že takováto vnitřní přikázání nám můžou sloužit k dobrému i ke špatnému, ke zdravým i nemocným vztahům. Potřebujeme se učit morálce a rozlišování dobrého od špatného, ale „chlapi nebrečí“ ani „musíš být hodná holčička“ málokomu slouží ke zdraví.

„Ego“ má v odborné řeči lepší zvuk než v hovorové

Ego je v původním Freudově porozumění „předvědomá“ a vědomá složka osobnosti. Je to ta část nás, s kterou jsme zvyklí nakládat a s kterou můžeme docela dobře něco dělat, přestože nás vlivy z nevědomí silně ovlivňují. V psychoanalytickém porozumění světu je ego určitým mediátorem mezi nevědomou a vědomou částí mysli, zodpovědným také za vědomí vlastní identity a testování reality. Ego je to, co chápeme jako své „já“ a co přichází do kontaktu se světem skrze naše smyslové vnímání. Podobně ego chápal Jung – jako tu část naší psychiky, která je vědomá, zodpovědná za nakládání s informacemi, které k nám přichází, a která tvoří určitou centrálu našeho vědomí.

V užším slova smyslu ego chápeme jako náš smysl pro vlastní hodnotu, důležitost nebo sebevědomí.

Už tomu tak je, že do běžné řeči unikají slova z té odborné, a získávají trochu jiný význam, než jaký původně měla. Třeba takový idiot bylo původně odborné označení pro člověka s mentální retardací, ale protože zplanělo a zvulgárnělo, muselo být nahrazeno jiným. Stejně tak je dnes v běžné hovorové řeči pojem ego nabitý negativními významy:

  • Má přebujelé ego.
  • Je egocentrický.
  • Ten chlap má tak velké ego, že se s ním nevejdeš do jedné místnosti.

Když slyšíme takovou větu, je nám jasné, že mluvčí nemá na mysli někoho s obzvláště zdatnou vědomou složkou mysli, ale spíš někoho, kdo je arogantní nebo narcistní. V psychologické hantýrce je ale ego samo o sobě mnohem víc neutrální pojem. Ego potřebujeme. Kdybychom neměli nic, čím držíme pohromadě, nemůžeme fungovat ve světě ani ve vztazích.

A i když si vypůjčíme tu užší definici ega, k duševnímu zdraví prostě potřebujeme smysl pro to, že máme hodnotu, že jsme důležití, potřebujeme určité sebevědomí. Problém narcistních lidí ostatně není v tom, že by si sebe vážili příliš, ale spíš v tom, že je jejich sebevědomí velmi křehké a ve snaze to vykompenzovat nerealisticky přebujelé, tedy nepravdivé. Stejně tak samo o sobě není špatně mít pro své ego různé obrany, aby se nezbořilo – a není nejlepší psychoterapeut ten, který vám vaše obrany bez pokory sebere, minimálně dokud místo nich nemáte něco lepšího. Samozřejmě, s tímto psychologickým porozuměním už se neshodnou některé myšlenky spirituální nebo náboženské.

V populárně naučné psychologii nebo různých spirituálních textech najdete rozdělení lidských pohnutek na ty, které vychází z ega, a ty, které vychází z duše. Duši jsou přisuzovány ty ušlechtilé – vlídnost, láska, tolerance, tvořivost, spojenectví… a egu pak ty sobecké – touha po majetku, rozdělování, sebestřednost.

V psychologickém porozumění ale takto lidskou psychiku nerozdělujeme (například i vlídnost může vycházet z ega, třeba pokud sami sebe chceme vnímat jako vlídné lidi a je to pro nás významná hodnota). I takové použití „pojmosloví“ nám ale nakonec může posloužit k tomu vyznat se sami v sobě nebo ve světě kolem. Ve výsledku jde o totéž jako v indiánské metafoře dobrého a zlého vlka v nás. Jen jde o jiný význam daných slov, než s jakým nakládáme v klasické psychologii.

A pak je potřeba brát v potaz i to, že psychologové samotní jsou různou měrou spirituálně zaměření. Tomu bude nutně odpovídat jejich porozumění konceptům duše nebo mysli a to, jak o nich přemýšlí a píšou. I v redakci Psychologie.cz jsou psychologové a terapeuti ovlivnění buddhismem nebo východními učeními, psychologové s křesťanským myšlenkovým zázemím anebo celá škála pragmatiků i agnostiků. Co naplat, do určité míry zkrátka naše texty nutně odrážejí nás samotné – a nejspíš je to tak dobře.

Líbí se vám Psychologie.cz?

Máte dvě možnosti, jak s námi zůstat v kontaktu. Předplatné vám otevře přístup k obrovské knihovně článků, videí a audiobooků. Nebo vám můžeme posílat nejzajímavější myšlenky e‑mailem zdarma. Tak se také dozvíte, když něco otevřeme pro všechny čtenáře.

Podpořit a připojit se:

Přístup ke všemu

Nejlepší myšlenky zdarma:

Novinky e-mailem

Články k poslechu

Příběhy lásky

Žijete svými vztahy spíše romantickou komedii, nebo drama? A kdo je režisérem?

14 min

Peklo rozhodování

Proč zůstáváme ve vztazích a situacích, kde už nám dávno není dobře? Jak z toho …

10 min

Citlivé vztahy

Jako vysoce citliví máte světu co nabídnout. A můžete to udělat, aniž byste se vyčerpali.

11 min

Když chybí láska

Stále hledáte ve vztazích to, co vám měli dát a nedali vaši rodiče?

7 min

Všechno špatně

Nic se nedaří, všechno se hroutí, nikomu se nedá věřit. Jak překonat vyčerpání a deziluzi?

9 min

Otevřít audio sekci