Foto: Thinkstock.com
odemčené

Kdo tady šílí?

Nejen mistr tesař, ale i psychiatr se někdy utne…

Radkin Honzák

Radkin Honzák
Psychiatr

2. 6. 2011

Cesta psychiatrie dějinami medicíny a poznání není lemována jen úspěchy a vděčnými pacienty. Zažila i osudové chyby, omyly a posměch.

Mezi nejčastěji kritizované jevy patřily a patří námitky proti nepřesné až zcela nemožné diagnostice a nehumánní léčbě. Past je pak možné nastražit tak důmyslně, že si do ní psychiatři vběhnou sami.

To se také stalo v USA v sedmdesátých letech minulého století během dvou experimentů koncipovaných a provedených Davidem Rosenhanem, čelným představitelem antipsychiatrické vlny.

Past na psychiatry

Rosenhan prohlašoval, že psychiatři nedovedou rozpoznat zdravého člověka od šílence a že si své pacienty v podstatě vyrábějí.

Antipsychiatrická vlna

Antipsychiatrie v 60. letech minulého století vycházela z přesvědčení, že psychiatrie je pouze represivním nástrojem společnosti k regulaci části lidí patřících do „nerozumu epochy“. Její představitelé odmítali psychiatrické diagnózy jako mýtus a duševní nemoci považovali za produkt kapitalismu.

Že diagnóza je pouhá nálepka přidělená lidem, kteří nejsou nemocní, ale nějakým způsobem se liší nebo vymykají pravidlům a konvencím.

Aby to dokázal, dal dohromady skupinu zdravých dobrovolníků, kteří byli ochotni sehrát roli hospitalizovaných pacientů, či spíše pseudopacientů.

Tvořili ji: on sám, tři psychologové a jeden student psychologie, dětský lékař, psychiatr, akademický malíř a žena z domácnosti. Ti se přihlásili na přijímacím oddělení různých blázinců v několika státech USA.

Všichni uvedli v zásadě správné – i když krycí – údaje o svém sociálním zařazení a předchozím zdravotním stavu s jedinou zavádějící a nepravdivou informací. A to, že zažili jednorázovou jednoslovní sluchovou halucinaci, hlas který řekl slovo s významem naznačujícím osobní krizi, jako prázdný, pustý, apod.

Přestože žádnou jinou psychopatologickou symptomatologii neuvedli ani spontánně ani při vyšetření, byli všichni ihned přijati k hospitalizaci – postupně celkem do dvanácti zařízení nejrůznějšího typu, od luxusního soukromého sanatoria přes univerzitní nemocnice až po nepříliš dobře vedené státní léčebny.

Je to blázen, pořád si něco píše!

Záměrně se v léčebnách neprojevovali nijak chorobně. Chovali se jako zcela zdraví lidé a neuvedli žádné další obtíže nebo příznaky. Přesto zde strávili v průměru 19 dnů (od 7 do 52) a všichni byli propuštěni s diagnózou schizofrenie v remisi (tedy chronického onemocnění, které je momentálně v klidové fázi), pouze v soukromém zařízení dostali „optimističtější“ diagnózu manio‑depresivní psychózy (dnes bipolární poruchy).

Přestože si všichni bez jakéhokoliv skrývání vedli záznamy o dění ve zdravotnickém zařízení, nikoho z personálu ani nenapadlo, že nejde o pacienty, ale o pozorovatele. To však napadlo třetinu opravdových pacientů dotazovaných po skončení pokusu, z nichž někteří je dokonce považovali za novináře nebo výzkumné pracovníky.

Zato zaměstnanci popisovali jejich činnost jako chorobné symptomy – například do rubriky patologického jednání v dokumentaci zapsala sestra: pořád si něco píše.

Propuštění mohlo nastat, až když všichni pseudopacienti podepsali prohlášení, že vědí, že jsou nemocní, a že budou dál navštěvovat psychiatra a užívat předepsané léky (které do té doby vyplivovali do záchodu, čehož si nikdo z personálu také vůbec nevšiml).

Rosenhan pro BBC:

“Řekl jsem rodině a přátelům: dostanu se ven, až se dostanu ven. To bylo vše. Budu tam pár dní a pak půjdu domů. Nikdo netušil, že tam strávím dva měsíce. Jediná cesta, jak se dostat ven, vedla přes moje potvrzení, že psychiatři postupovali správně. Řekli, že jsem šílený. Musel jsem tedy říci, že jsem šílený, ale teď už se cítím lépe, a tak potvrdit jejich názor o mně. Pak jsem mohl být propuštěn.”

Personál si pacientů ostatně všímal velice málo, doslova se vyhýbal setkání s nimi. Kontakt s lékařem činil v průměru 6,8 minut denně. Byly pozorovány také další dehumanizační prvky: personál diskutoval o jejich příznacích v jejich přítomnosti, jako by tam nebyli, na druhé straně nevěnoval pozornost tomu, že byli občas napadeni jinými pacienty.

Další léčka: falešný poplach

Rosenhan své výsledky uveřejnil v prestižním časopise Science pod názvem O zdravých lidech na nezdravých místech. Říci, že to psychiatry popudilo, je slabý výraz.

Za jejich oprávněnou námitku však lze považovat argument, že pokud zdravý člověk spolyká čtvrt litru čerstvé krve (třeba hovězí) a dostaví se na pohotovost, bude také podrobně vyšetřen a odejde s diagnózou krvácení do trávícího ústrojí a příslušným doporučením další léčby.

Nevybíravá kritika přiměla Rosenhana k realizaci druhé fáze pokusu: vyhlásil, že své kousky zopakuje a v příštích třech měsících pošle do jednoho psychiatrického zařízení další pseudopacienty.

Fígl spočíval v tom, že neposlal nikoho. Psychiatři v obavě před stejnou blamáží z příchozích 193 pacientů odmítli 41 přijmout, protože je považovali za podvodníky. Dalších 42 sice přijali, ale z předstírání obtíží je podezírali, ačkoliv ti lidé neměli s Rosenhanem pranic společného.

B. F. Skinner

Burrhus Frederic Skinner (1904 – 1990) byl jedním z čelných představitelů behaviorismu, který zavrhoval konstrukt osobnosti jako nevědecký a v zájmu vědeckosti trval na objektivním sledování, které se může uskutečnit jen na úrovni chování (behavior). Psychické procesy probíhají podle něj v černé skříňce, do které není možné nahlédnout.

Debata o tom, kdo je „cvok a patří do cvokárny“, sice neskončila, Rosenhanův pokus však nesporně přispěl ke zpřesnění psychiatrické diagnostiky, zejména díky manuálu DSM‑III. platnému od roku 1980. A snad mu vděčíme také za částečné zlepšení poměrů v psychiatrických lůžkových zařízeních.

O jakousi paralelu tohoto pokusu se v roce 2004 dost neúspěšně pokusila americká psycholožka a novinářka Lauren Slaterová.

Ve své knize Opening Skinner´s Box napsala, že podobným způsobem jako Rosenhanovi pseudopacienti navštívila devět psychiatrických pohotovostních služeb a byla zde devětkrát diagnostikována jako osoba s psychotickou depresí.

Svá tvrzení však nakonec nebyla schopna doložit, a tak je nejpravděpodobnější, že si vše vymyslela. Opakovaný vtip na účet psychiatrů nevyšel.

Soutěž:

Soutěžíme o tři výtisky knižní novinky Psychologem svým dětem (Grada 2011). Knihy dostanou tři čtenáři, jejichž diskusní příspěvky dostanou do 14:00 v pondělí 6. června největší počet „palců“, tj. nejvíce čtenářů jejich příspěvky označí jako trefné.

Soutěžní otázka:

Jako ilustrační foto k článku jsme vybrali záběr z filmu Přelet nad kukaččím hnízdem. Jaký film zabývající se psychologií nebo psychiatrií byste doporučili ostatním čtenářům a proč?

Psychologem svým dětem, PhDr. Cenková Tamara. Klíčové téma příručky je navázání důvěrného vztahu mezi rodičem a dítětem a práce s dětskou představivostí.
Cena 229 Kč, ISBN: 978–80–247–3587–0.

Články k poslechu

Živoucí tělo

Je naší spojkou se světem, přesto ho málokdy doopravdy vnímáme. Jak to napravit?

10 min

Citově mimo

Druhý vás poslouchá, ale jako by neslyšel. Proč se někdy nedokážeme na blízké naladit?

8 min

Ve špatném vztahu

Co nás tam drží? Nevědomky si přehráváme staré vzorce a zranění. Kudy ven?

12 min

Hranice v rodině

Babičky chtějí vídat vnučku častěji, mně jejich přítomnost nedělá dobře.

11 min

Lidoop v zrcadle

Martin Burget přináší zajímavosti z oboru psychologie.

11 min

2. 6. 2011

Nastavení soukromí

Můžeme povolit některé další služby pro analýzu návštěvnosti? Svůj souhlas můžete kdykoliv změnit nebo odvolat.

Více informací.