Mladí nevnímají online a offline svět odděleně. Jsou trvale ponořeni do informačního proudu a při vynoření z něj pociťují úzkost. Vývojové mezníky se z psychologického hlediska nemění, dnešní dospívající jimi však prochází za zcela odlišných podmínek. O hlavních faktorech, které dnes ovlivňují dospívání, si povídáme s psychoterapeutem Michalem Knihou.
Z pohledu starších generací všechno mají. Co dnes mladým chybí?
Dnešní „virtuální“ svět je světem bez hranic. Nelze říci, že tady končí a tady začíná. Abych mohl jako dospívající hledat, kdo vlastně jsem, potřebuji se vymezit. Odmítnout a vzpouzet se proti tomu, co je dané, a pro mě tak zastaralé. Potřebuji zeď, proti které bych si mohl stoupnout, zbořit ji a vytvořit si tak vlastní. V dnešní době ale ucelené hodnoty a normy buďto zcela chybí, nebo se nesmírnou rychlostí proměňují. Nejsou pevné, nýbrž virtuální, tekuté, a proti takovým se velmi těžko vymezuje.
Jak to ovlivňuje proces dospívání?
Vezměme si, kde jsme byli před deseti lety a kde jsme dnes. Zažíváme neuvěřitelnou řadu proměn, na které ani nemáme dostatečný prostor a čas se adaptovat. Ten vlak jede stále dál a dnes již neplatí to, co platilo včera. Jak a kdy mám tedy jako dospívající poznat to, kým jsem, když je každý den všechno jinak? Jeden den se pro něco rozhodnu, ale mé rozhodnutí je vzápětí znejistěno jinými podněty a já opět stojím před tím oceánem možností. Vždycky si vzpomenu na Dostojevského Bratry Karamazovy, a to konkrétně na repliku jednoho z bratrů: „Když není bůh, je všechno dovoleno.“ Když není řád, pravidla, danost, tak je možné úplně všechno a to je velmi znejišťující. Často se tak setkávám s mladými klienty, kteří nevědí, o co se opřít, od čeho se ve svém životě odrazit. Nemají se čeho chytit, pokud jde o studium, profesi, vztahy. Když mohu cokoliv, jsem všechno a zároveň nic. O to složitěji se mi hledá odpověď na otázku, kdo vlastně jsem.
Britsky sociolog John Tomas označuje dnešní mladé jako novodobé Robinsony.
V kontextu dnešní doby je pocit osamělosti či ztracenosti navíc umocněn obrovským celospolečenským tlakem na výkon. Co dělám, jak vypadám, co umím. Když udělám chybu nebo něco nezvládnu, má to velký ohlas a dopad: něco je se mnou špatně. Na jedné straně je tedy obrovský tlak na to, abych byl „dokonalý“ na všech frontách, na druhé straně ale chybí stabilní pilíře či hodnoty, o které bych se mohl opřít. Dospívající se tak mnohdy pohybují v začarovaném kruhu. Snaží se obstát před nároky rodičů, okolí a školy, vyvíjí velké úsilí, které může vést až k pocitům úzkosti. Před ní pak následně hledají úkryt v digitálním světě, který ale úzkost paradoxně ještě živí.
Zacházení s emocemi
Jak se z tohoto kruhu vymanit?
Digitální svět funguje především na základě emocí, které v nás vyvolává. V dospívání jakožto v období bujících hormonů přirozeně zažíváme extrémní emoční výkyvy, které jsou nyní digitálním světem ještě zesíleny. Pomyslné vodítko k tomuto nesnadnému úkolu bych tak viděl v samotné práci s emocemi. Je potřeba se zastavit, věnovat pozornost svým myšlenkovým pochodům, vnímat své pocity, a neulehčovat tak digitálnímu světu práci.
To je ale nesnadný úkol i pro zkušenějšího člověka.
Pro začátek je důležité si uvědomit, co ve mně virtuální svět vyvolává. Odlišit, co která emoce znamená, pojmenovat, co cítím či co bych potřeboval. Máme emoce příjemné a nepříjemné a otázkou je, co s nimi můžeme dělat. Nemusíme se jimi jen nechat strhávat. Můžeme si je uvědomit, pojmenovat a hledat způsoby, jak s nimi naložit.
Jak s tím začít?
Když mě něco naštve a já se uchýlím do digitálního světa, například jen „sjedu sociální sítě“, tak se můj vztek kvůli velkému množství emočních impulzů nevědomě ještě zvětší či se rozvine v další emoce – třeba úzkost, pocit nespravedlnosti, žárlivost. Měli bychom se tak snažit vystoupit z našich pocitů, získat nadhled a pokusit se jednotlivé emoce rozpoznat. Hledat jejich původ a na něj se následně zaměřit.
Jak se jedna emoce rozvine do nepřehledného balíku emocí?
Digitální svět si s našimi emocemi pohrává a celkově znásobuje naše prožívání. V takto emočně nabitém prostoru je obtížné se ve vlastních emocích orientovat. Dospívající se do něj ponoří, nevědomky nechají rozvířit své emoční hladiny, ale je pak na nich samotných, aby si s výsledkem poradili.
Mohou pak být reakce a chování dospívajících v realitě neadekvátní?
Svět reálný a virtuální vnímáme jako dva odlišné, paralelní světy už jenom my – starší generace, která vyrůstala bez digitálních médií. Pro dospívající tyto světy splývají v jeden. Do takového světa se narodili, taková je jejich realita a jinou neznají. Sjíždí tak po přirozené emoční horské dráze, která je dnes díky neustálému přísunu podnětů z virtuálního světa místy značně prudší.
To musí být vyčerpávající.
Proto přirovnávám dospívání k horské dráze. Emočně zabarvené podněty způsobují zvýšené vyplavování adrenalinu, jehož hladiny prudce kolísají. Dospívající jsou tak v neustálém stavu pohotovosti, což je sice nenápadně, ale významně vyčerpává.
Co by tak dospívající v dnešním světě potřebovali?
Nudu. Možnost nemít co dělat. Při čekání na tramvaj ihned sahají po telefonu, při obědě čtou novinky ze světa, telefon si berou na toaletu i do postele. V každé volné chvilce se tak noří do digitálního světa a neustále nasávají nové informace a podněty. Chybí jim možnost trávit čas sám se sebou, se svojí vlastní hlavou. Nechat myšlenky volně proudit, nenásledovat zkreslené ideály, a tvořit si tak vlastní identitu.
V čem je nuda pro tvoření identity důležitá?
Nabízí nám čas a prostor k tomu, aby se nám všechno dosud nasáté usadilo. Zastavíme se a filtrujeme.
Je to tedy pravá možnost pro hledání sebe sama a své podstaty?
Přesně tak, ale je jí nedostatek. Jak jsme si řekli, dnešní generace dospívajících nevnímá online a offline svět odděleně. Jejich realita je ta virtuální. Denně jsou ponořeni do informačního proudu, a je tak zcela přirozené, že ve „šťastné“ chvilce nicnedělání pociťují úzkost. Pod nahromaděnými informacemi a emocemi je totiž tlačí vlastní já, ke kterému se ale musí prodrat, tudíž nejčastěji zvolí možnost opětovného úniku do virtuálního světa.
Ta úzkost pramení z přehlcenosti?
Částečně ano. Dospívající neví, z které strany se do těch nahromaděných informací a emocí pustit. V kontextu dnešní výkonové společnosti se navíc často u dospívajících setkávám s pocitem viny. Že zahálí či že jsou líní. Zapomínáme nebo nechápeme, že to „nicnedělání“ je odjakživa zásadní činností pro rozvoj vlastní identity.
Jak tedy předcházet úzkosti? Jak se správně nudit?
Ve své praxi vidím, že tenhle recept dnešní dospívající pomalu, ale jistě objevují sami. Více se zajímají o témata seberozvoje, péče o sebe, wellbeing strategie. Rychlost a výkonovost dnešního světa bude nové generace učit zastavit se a pečovat o sebe. Optimisticky věřím, že taková je cesta k tomu, aby pro ně byl virtuální svět dobrým sluhou, a ne zlým pánem.
