V rámci své diplomové práce jsem se před lety ptala respondentů mimo jiné na to, dokdy věřili, že vánoční dárky nosí Ježíšek. Nejčastěji odpovídali, že na Ježíška věřili do šesti, případně sedmi let. Zajímavé ovšem bylo to, že ti, kteří přestali věřit dříve, případně nevěřili nikdy, se na své rodiče často zlobili, vyčítali jim, že jim víru v Ježíška nedopřáli. Přišli si o něco ošizeni. A tak jsem se rozhodla, že svým dětem Ježíška dopřeju. Píšeme mu dopisy a těšíme se, co nám asi přinese. Uvažujeme, jestli jsme byli hodní.

Jenže letos zkraje podzimu mě má předškolačka zničehonic zaskočila otázkou: „Maminko, existuje Ježíšek?“ V hlavě mi šrotuje: Jak odpovědět? Nechci jí víru v Ježíška předčasně vzít, ale taky nechci lhát. Jenže bych neměla ani dlouho přemýšlet a už tím zasévat pochyby…

•  „Někteří lidé si myslí, že ano, jiní, že ne.“ (Bruslím z toho stylem chytré horákyně.)
• „A co si myslíš ty?“ reaguje dcerka. (To se dalo čekat – ta horákyně zas tak chytrá nebyla.)
• „Záleží, Doubravko, jak se to vezme: Pokud myslíš Ježíška z masa a kostí, tak v takového nevěřím. Ale pokud bychom uvažovali Ježíška jako kulturní fenomén, tak ten existuje docela určitě.“

Teď to zase šrotuje v hlavičce dcerky, manžel se usmívá pod vousy a tříletý syn, který naši diskusi pozorně poslouchal, opakuje se smíchem: „Fenomén!“ jako by to bylo to nejvtipnější slovo pod sluncem.

Když dětem něco vysvětluju, používám výrazů pokud možno známých, mluvím srozumitelně a úměrně jejich věku. Tentokrát jsem se ale s úlevou uchýlila k abstraktnímu vyjádření. Neznámé pojmy (pro tentokrát) Ježíška zachránily.

Jak to, že umí číst?

Rodiče předškoláků a mladších školáků se mě občas ptají, kdy dětem říct o Ježíškovi pravdu. Z jedné strany nechtějí dítěti prozradit, že „Ježíšek neexistuje“ – aby to pro ně nebyl šok, aby nebylo smutné. Jenže z druhé se zase bojí, že když mu to včas neřeknou, a dítě někde zjistí, že mu vlastně „lhali“ – přestane jim věřit.

Už čtyřleté děti se ptají: „Jak to Ježíšek dělá? Má nějaké sáňky? Nebo křídla? – Jak to všechno stihne? – Kde bere peníze? – A jak to, že umí číst, když je miminko?“… Pokud se nám nechce ještě přiznat, že Ježíšek neexistuje a že dárky kupujeme a dáváme my, můžeme zahalit Ježíška do roušky tajemství: „To nikdo neví.“

Zajímavé bývá zareagovat otázkou: „A co si myslíš ty?“ Děti se pak většinou zasní a jejich představy bývají tak naivně krásné, že na ně můžeme vzpomínat ještě v době, kdy budou dávno dospělé.

Když uvažujeme, jak odpovědět, zvažujeme mi jiného povahu dítěte. Některé děti mají tajemství rády, jiné znejisťuje. Některé jsou řekněme techničtější, jiné mají rozvinutější magické myšlení (a nemá to co dělat s inteligencí). Některé děti tak nemají problém ani s tím, když vidí rodiče dárky balit. Takové děti klidně do osmi let na Ježíška věří a i poté si na něj rády hrají. A jiné děti už coby čtyřleté prostě prohlásí: „Miminko nemůže nic nosit, dárky dáváte vy.“ V takovém případě nám nezbývá než přijmout, že k nám Ježíšek chodit nebude.

Neuvěřitelně silné miminko

V myslích většiny dětí má Ježíšek zvláštní, zcela specifické postavení. Je totiž magickou postavou, avšak na rozdíl od pohádkových bytostí není principiálně vydělen ze světa reality. „Draci existují jenom v pohádkách,“ říkáme. O Ježíškovi naopak tvrdíme, že čte naše dopisy, zvoní na zvonek a pod stromeček nosí docela hmatatelné dárky.

Kouzlo magického myšlení spočívá však mimo jiné v tom, že umožňuje i více rozdílných výkladů či možností zároveň – naše mysl v něm přijímá i představu, že něco je, a zároveň není. Dětem navíc zpravidla nečiní potíže vymýšlet všeliká kombinující vysvětlení. Například když dítě vidí, že nějaký dárek koupil rodič, a pak jej najde pod stromečkem, docela prostě usoudí: „Ježíšek toho má moc, a tak mu rodiče pomáhají.“ Jiné dítě zase vymyslí, že dárky sice vybírají a kupují rodiče, ale dají je Ježíškovi, a ten je pak rozdává.

Potíže zpravidla nečiní ani kulturní odlišnosti. Slyšela jsem například o česko‑dánských dětech, které nemají nejmenší problém s tím, že v Čechách nosí dárky Ježíšek a v Dánsku lidé. Občas se dárky z Dánska objeví pod českým stromečkem, a Ježíšek se nezlobí. Jindy zase nemešká a sám doveze dárky až do Kodaně.

Celkově můžeme říct, že většina českých dětí v předškolním věku v Ježíška věří a téměř všechny ve věku buď ještě předškolním, nebo školním zjistí, „jak to je doopravdy“. Až na výjimky přitom nedochází ani k šoku, ani ke ztrátě důvěry.

Možná i proto, že ztráta víry v Ježíška obvykle není náhlá, ale postupná. A když pak nakonec přiznáme, že dárky opravdu kupujeme a dáváme pod stromeček my, dítko zpravidla reaguje ve stylu: „Hm, no já jsem si to vlastně tak trochu vždycky myslel/a.“

Identita Krista

Myslím, že bychom dětem měli vyprávět o historii slavení vánočních svátků. O slavnostech slunovratu, jež tu byly odpradávna. O narození Ježíše, jehož příběh a poselství nás všechny (i nevěřící) ovlivňuje.

Podle mých zkušeností Ježíšek nosí dárky ve věřících rodinách, i v rodinách, kde v (křesťanského) Boha nevěří. A stejně tak existují věřící i nevěřící rodiny, kde Ježíškem dětem „hlavu nematou“. Věřící lidé však bývají v názoru na Ježíška vyhraněnější: pochopitelně, vždyť mají k Ježíši hlubší vztah.

Když v jejich domovech Ježíšek dárky nosí, chápou to reálněji: tak, že všechny dary, které v životě dostáváme, jsou vlastně od Něho. A jindy Ježíše Krista s magickým Ježíškem neztotožňují a dávají si dárky navzájem – u příležitosti oslav Ježíšova narození.

„Oba tyto výklady považuji z teologického hlediska za možné, oba mají své výhody i rizika – první v příliš magickém vidění Ježíše, druhý v určitém ochuzení dětí o pohádkové kouzlo Vánoc,“ míní teoložka a terapeutka Kateřina Gůrová.

Aniž by to někdo zakázal, nebývá Ježíšek zobrazován, a je tak ponecháno naší fantazii, jak si ho představíme. Tento nepsaný zvyk rozvíjí dětskou představivost, a navíc brání komercializaci Ježíška. I proto mám tohle neviditelné miminko ráda. Jeho dobrotu, nekomerčnost a tajuplnost. Sílu, s níž vítězí nad Santa Clausem stejně, jako nepodlehlo Děduškovi Marózovi. Těším se na Vánoce. 

Příběh o Ježíšovi je velmi silný. O Vánocích, když byly naší prvorozené necelé tři, zapůsobil na ni příběh o Ježíšovi tak mocně, že se k němu mnohokrát sama vracela a doptávala se tak intenzivně, až mé prosté znalosti nestačily, a musela jsem povolat naši teologicky vzdělanou kamarádku. Ještě půl roku po Vánocích, když mi napsala sms jedna vzdálenější kamarádka a já při pohledu na telefon nahlas řekla: „Jé, Marie mi píše…“  Dcerka se na mě otočila s očima navrch hlavy: „Marie?! Ta vod Ježíše? Ty ji znáš?“ Její nadšení nemohlo být větší. Ač nerada, musela jsem ji zklamat.