Je správné vztahy mezi rodiči a dospívajícími nebo dospělými dětmi řešit? I když člověk ví, že se nejspíš potká s nepochopením, nebo se dokonce snaha o řešení problémů může obrátit proti němu? Má smysl déle trvající problémy v rodinách opakovaně otevírat, snažit se postoj dalších členů rodiny měnit? Nebo je lepší nechat problémy být a doufat, že vyhýbání se třenicím přinese alespoň uspokojivou rodinnou pohodu? A přinese takové mlčení skutečně rodinnou pohodu?

Před dvěma lety jsem se odstěhovala od rodičů, často za nimi ale jezdím, napsala nám do redakce pětadvacetiletá Sol. Rodiče mě materiálně vždy zajišťovali, jenže mi často ubližují tím, co říkají. Uvědomila jsem si, že jsem od nich celý život přebírala negativní vzorce, které už dál nechci. Během návštěv se na mě ale ze všech stran valí slova a chování, které mi ubližuje (a manipuluje mnou), například „Kde jinde by ses měla tak dobře jako tady doma s námi?“

Opravdu se o mě hezky starají, vyjádřila jsem jim vděk a řekla, že jsem ráda, že je mám, ale po tomhle týdnu, kdy po mně například jeden z nich chtěl, abych se rozhodla, který z dárků, jestli od mámy nebo táty, se mi líbí víc, jsem už to nevydržela a rozhodla se promluvit o některých záležitostech, které mi aktuálně vadí.

Snažila jsem se vše vysvětlit a uvést do kontextu, ale ze situace jsem vyšla jako ta, která si ničeho neváží a která by potřebovala tvrdší výchovu. Následovaly další manipulativní řeči a výtky toho, co se dělo dávno v minulosti.

Přála bych si, aby se dokázali podívat na věc z mého úhlu pohledu. Teď mám ale pocit, že jsem měla raději mlčet, že bylo jasné, že toto budou brát jako křivdu a důkaz, že si nedostatečně vážím toho, co pro mě dělají. Také bych si přála být vůči jejich hodnocení, negativním myšlenkám, manipulacím odolnější, abych to přestala vnímat, aby vše šlo jedním uchem tam a druhým ven, ale zatím mi to stále nejde.

Pokud se o problémech nemluví, prohlubují se a minimálně jedné straně z nich není dobře. Pokud jste vy ten, který raději volí mlčení a přecházení problémů, abyste zamezili konfliktu, nezpůsobovali druhým lidem rozčilení nebo nepříjemnosti, není to v pořádku. Rodina je celek a v ideálním případě by všichni členové měli mít stejnou možnost mluvit o svých potřebách a o tom, co by chtěli v rodině i v životě jinak.

Neumíme si říkat hezké věci

V první řadě bych ráda zmínila, že ve spoustě našich rodin chybí vzájemné oceňování. A když už se oceňuje, tak za dosahování školních a pracovních úspěchů. Zaběhnutý výchovný model a zastaralý školský systém vede k zaměřování pozornosti na to, co je špatné a špatně, na hledání chyb a jejich napravování. Zjednodušeně řečeno: pokud by učitel ve vaší školní práci označil všechno, co jste měli dobře, vedlo by to k jinému myšlenkovému nastavení.

V mnohých z nás tento systém umocňuje všímání si negativního, i když je třeba v našem životě víc pozitivních věcí. Také ve vztazích se soustřeďujeme na „opravování“ druhých, vidíme jejich chyby a řešíme, co by měli dělat jinak. Pokud se budeme na další členy rodiny dívat laskavějším měřítkem, víc je oceňovat, poukazovat na to, co jim jde, v čem jsou skvělí a jak a kdy je vám s nimi dobře – udělá to doslova zázraky.

Tím bych se nerada odklonila od tématu, zda problémy otevírat a řešit. Ano, určitě ano. A teď se pojďme podívat na možné způsoby, jak na to. Včetně toho říct druhým, že potřebujete ocenit a také slyšet, co vám jde.

Jak dosáhnout změny

I když si budete myslet, že jste v právu a ti druzí jsou ti, kdo by se měli změnit, zkuste začít mluvit konkrétně o tom, co vy potřebujete, místo toho, co by ti druzí měli dělat jinak. To je zásadně jiné sdělení. Pokud se snažíte ostatní „napravit“, budou mít pocit nedostatečnosti a komunikace mezi vámi se může stát víc a víc nepříjemnou.

Darujte předplatné

Koupit

Začít kritizovat ostatní je velmi snadné. Začít mluvit o tom, co nechcete, je také snadné. A i když jste právě v roli těch, kdo jsou kritizováni, zkuste nevracet stejnou mincí. Na komunikaci lze jít jinak. Jak? Zkuste se místo vymezování „takhle už to dál nechci“ zaměřit na to, co ve skutečnosti chcete.

• Už mi neříkej, co mám dělat a v kolik mám chodit domů. Dávno nejsem malej. – Potřeboval bych se s tebou domluvit, jak budeme dělat, abych mohl chodit domů podle sebe a tys neměla strach, že se mi něco stane. Budu jezdit taxíkem, co myslíš?
• Už mám dost tvých výčitek. – Potřebovala bych od tebe slyšet, co by sis představovala jinak. Uvidím, co se s tím dá z mojí strany dělat.
• Už mě pořád nepoučuj, jak mám poskládat nádobí do myčky. Nejsem neschopná. – Potřebuju myčku naskládat sama. Pokud takhle nade mnou stojíš, jsem z toho nervózní a udělám to ještě hůř. Chápu, že máš vychytaný systém, dělám věci jinak než ty, ale výsledek bude dobrý, neboj.
• Pořád se mnou nejste spokojení. Ať dělám, co dělám, nezavděčím se. – Pomohlo by mi, kdybych od vás slyšel, co se mi v životě povedlo, co vám dělá radost.

Vidíte v těchto sděleních rozdíl? Přitom můžou být použité v jedné a stejné situaci – a dosáhnete úplně jiných výsledků. Pokud tedy ve svojí rodině slýcháte opakovaně stále stejné věty, zkuste si pro příště připravit jinou reakci.

Trpělivost, trpělivost

Obhájit si svoje názory a postoje často vyžaduje delší čas. Nečekejte, že si jednou se svými rodiči promluvíte a všechno bude jinak. Jste‑li přesvědčení, že změnu nastavení nebo komunikace ve vaší rodině potřebujete, vytrvejte. I za cenu občasných nepříjemnějších konverzací.

Dlouho zaryté rodinné vzorce nejde změnit přes noc. Změna trvá měsíce a někdy i roky. A ano, někdy se stane, že se nezmění nikdy.

Jestliže jste doteď byli zvyklí rodičům vycházet vstříc a podřizovat se jejich přání, vězte, že tendence vymanit se z jejich vlivu, je naprosto přirozená a potrvá, než si na vaši samostatnost a jiné představy o životě zvyknou.

Když zasejete semínko, trvá, než vyroste. Když začnete problémy měnit, potrvá to. Nikdo vám nezaručí, že vám vyroste krásná a silná rostlina. Ale za pokus to stojí, možnost růstu zde je.

Jak si nebrat kritiku od rodičů

Rodiče, i když to s dětmi opravdu myslí převážně dobře, se občas dopouštějí srovnávání a hodnocení a snaží se svým dětem vysvětlit, co by měly dělat jinak. Pro děti bývá takové hodnocení zraňující – jakkoli rozumem třeba chápou, že se je rodiče tímto hodnocením snaží dovést k lepším výsledkům v domnění, že je tak lépe vybavují pro život.

Možná by vám mohlo pomoci uvědomění, že každá rodina má jiná měřítka – co je ve vaší rodině vnímáno jako nedostatek, v jiné rodině může být standard a v další dokonce opěvováno.

• Například v jedné rodině vnímaná pomalost může být jinde považovaná za normál, kterému se nevěnuje pozornost, nebo jinde je dokonce považovaná za rychlost.
• Projevů chování, které je někde vnímáno jako vztek a negativně hodnoceno, si v jiné rodině ani nevšimnou a za vztek ho nepovažují.
• Někde se přecitlivělost u dětí řeší až do jejich dospělosti, jinde ji považují za jednu z běžných vlastností a zaměřují se úplně jiná témata.

To, co vám rodiče „předhazují“ jako problém, ukazuje na jejich citlivost na tyto vlastnosti nebo chování – a zda jsou skutečným problémem, je velmi relativní.

Zkuste si na tuto optiku vzpomenout ve chvíli, kdy budete mít pocit, že vám rodiče vyčítají, že vám chybí nějaká vlastnost nebo chování, které by si u vás představovali. V jiné rodině by tyto vlastnosti nebyly „vidět“ a v další by vás třeba za nyní vyčítané chování chválili.

Co říci závěrem? Zkuste začít k opakujícím se rodinným problémům přistupovat s větší laskavostí k druhým, mluvte víc o svých potřebách, místo toho, jak se mají druzí změnit. Pokud se vám podaří nebrat si hodnocení rodičů osobně a budete k výtkám přistupovat s větší lehkostí, celková atmosféra ve vaší rodině se změní. Ať se vám daří.