Videosemináře: Učebna
Vyberte si své téma Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Je někdy lásky příliš?

Je správné, když je mezi námi a dětmi tak silné pouto, že při odloučení trpíme?

Petr Cihlář

Petr Cihlář

21. 3. 2011

Dnes ráno jsme se se synem nemohli od sebe odtrhnout. Bylo to ve školce. Chtěl se loučit, objímat. Z okna mi pak ještě dlouho mával. Je to v pořádku?

Za normálních okolností určitě ano. Je správné, když mezi rodiči a dětmi existuje pevné pouto lásky. Jenže v našem případě není pondělí obyčejným pracovním dnem. Je to den, kdy náš syn po týdnu opouští jednoho rodiče. Ze školky ho už vyzvedává ten druhý.

Syn mne tedy celých sedm dnů neuvidí. A ví to. Ví, že žije ve střídavé péči. Minulý týden jsme spolu prožili krásný prázdninový týden. Ve školce byl jen v pondělí. V úterý a čtvrtek byl krátce u babičky, abych mohl aspoň trochu pracovat. Pak jsem měl prakticky volno a trávil čas jen s ním. Byli jsme na výletě v Moravském krasu, povozili se na lodičkách a prošli jeskyni. Sám jsem tam byl ve svých osmatřiceti letech prvně.

Konec týdne a neděli jsme věnovali přípravě akvária. Je neuvěřitelné, jaká fůra zajímavé práce a nových myšlenek to pro šestiletého kloučka je. V sobotu ho chtěla jeho maminka na oslavu, takže ze soboty do neděle spal u ní.

Syn mne má za to všechno rád. Je to tak opojný pocit, že ani teď v práci, krátce po rozloučení ve školce, nemůžu nahodit řemen a začít něco dělat. Přemýšlím o tom, že potřebuju, aby měl hodně rád i svou maminku. Aby se za ní víc těšil a se mnou se loučil snadněji.

Možná bych se měl i já brzdit a být na něho přísnější. Jenže to mi nějak nejde. Jsem přirozený, dokážu ho okřiknout a plácnout po zadku. Nerozmazluju ho. Dělám něco špatně? Snad ne.

Už asi tři a půl roku snáší střídání rodičů tak snadno jako přeběhnutí ulice. Žádný stres, pláč, nic takového se nekoná. Všichni ho chválí, může být prý vzorem i mnohým dětem z úplných rodin. A já mohu být pyšný, říká paní učitelka. Dopadlo to dobře.

Už by mne skoro neznal, kdyby tehdy soud střídavou péči nenařídil. Přišel by o hodně. Tatínka, babičku, dědečka, bratrance a sestřenice, kterých má požehnaně. Možná bych se s ním neviděl ani jednou za čtrnáct dní o víkendu, jak chtěla jeho maminka.

15. září 2018

Dary nedokonalosti

Iveta Clarke

Mnoho otců své dítě nevidí měsíce – v pátek odpoledne děti náhle onemocní, aby v pondělí už zase byly zdravé. Stát s tím nic nedělá. Tuto zimu bychom se asi neviděli skoro vůbec, byl dlouho nemocný…

Je tedy všechno v pořádku, můžu být spokojený? Asi ano. Už dávno si ve školce hraje, myslí na maminku, popovídá jí nadšeně o rybičkách a o tom, co jsme spolu dělali, ona zaskřípá zubama. Týden uběhne jako voda.

Teď mě napadlo – snad to akvárium neteče. Vlastně, i já si se synem plním svoje dětské sny. Možná i proto nám to jde tak dobře.

Diskuse 0