Foto: Thinkstock.com

Když je těžké obrátit list

Neúspěch, zrada, nenaplněná láska… Některé události nás poznamenají tak, že se zdá nemožné jít dál.

Naše „já“ je proces a na základě našich prožitků se neustále mění. Pokud nějaká událost narušila naše dosavadní životní schéma, je třeba toto schéma rozkmitat a přeorganizovat. To bývá někdy velmi bolestné, ale je to jediný způsob, jak se přes nepříjemnou událost přenést.

Stává se, že určité události našeho života se jakoby zastaví v čase a vytvoří v nás něco nepřekonatelného, co nám brání jít dál. Na životní zvraty každý reaguje jinak, každý má jiné představy o štěstí. Jsou vytvářené v dětství na základě určitých přesvědčení.

Tato přesvědčení v nás pak formují jakýsi referenční program, který se stane schématem našeho života. Jestliže se objeví nějaká událost, která tomuto schématu neodpovídá, je to pro nás velmi nepříjemné až nesnesitelné.

Jde o situace, kdy něco zkrátka nedokážeme přijmout nebo naopak na něco rezignovat. Tato nemožnost jít dál se může projevovat různými způsoby: ulpíváním na dané situaci (neustálé přemítání, rozebírání situace), stažením se do sebe, nebo naopak únikem do hyperaktivity. V mnohém tomu napomáhá rozšířené přesvědčení, že psychický aparát se dá vyčistit od nepříjemných zážitků a pojede se zase v klidu dál. Bohužel takhle naše mysl nefunguje.

Podle základního nastavení, které jsme získali v dětství, můžeme mít tendenci prožívat nemilé události silně jako prohru, jako zklamání nebo jako lítost. Každý z těchto prožitků je založený na určitých osvojených vzorcích a každý potřebuje k rozhýbání vnitřní dynamiky trochu jiný zásah.

Pocit prohry

Pro někoho je velmi obtížné se smířit s neúspěchem ve studiu, ve sportu, se zrušením dlouho plánovaného projektu, nenaplněnou láskou, neuskutečněným povýšením či zvýšením platu v zaměstnání, zklamáním ve svých ambicích…

Projevem mohou být prudké výbuchy hněvu, nebo naopak naprosté uzavření se. Někdy takový člověk v sobě neustále přemítá: Měl jsem udělat tohle… Kdybych to býval věděl, tak bych to udělal takto… To člověka velmi vyčerpává a brání mu otevřít se jiným možnostem, které se mu dál v této oblasti nabízejí. Jako by chtěl potrestat viníka nebo očernit nepovedený projekt s cílem chránit se před dalším zraněním.

Takový model uvažování pochází z velké části z dětství. Výchova byla pravděpodobně založena na absolutní jistotě, neschopnosti se přizpůsobit a pochybovat o sobě. Převládal zde pravděpodobně kult výkonu, který nebral v potaz možnost subjektivity dítěte (emoce, prožívání). Dítě se naučilo uvažovat v modu „úspěch/neúspěch“. Došlo zde ke konfuzi mezi jeho identitou (co jsem) a výkonem (co dělám). Jakýkoli nezdar pak jedinec prožívá jako velmi bolestný.

Jak to změnit?

  • Je třeba pomalinku opustit černo‑bílé myšlení a nevytvářet žádné soudy předem.
  • Zkuste se oddat i neočekávanému: včetně jiného oblékání, vaření nových jídel, četby nových knih, cestování… to vše se snahou naučit se většímu prožívání emocí.
  • Cílem by mělo být vyměnit polaritu „úspěch/neúspěch“ za „příjemné/nepříjemné“.

Obrovské zklamání

Někdy dojde k velkému zklamání v přátelství, lásce, případně nás zablokuje prožitá (a nenapravená) nespravedlnost v rodině nebo v pracovní sféře. Takový člověk zažil zklamání ve vztahu, a tak se zlobí, a to buď otevřeně, nebo nějakou jinou pasivní formou (nemluvení, nespolehlivost).

Má obtíže s důvěrou, je velmi citlivý, má tendenci stále se nevědomě vracet k situaci ve své mysli, ale i otevřeně. V každém případě zažívá pocit ublížení (po zneužití, zradě, zanedbání), který ventiluje vůči okolí. Obvykle si vytváří pesimistické vidění světa, života a motivací všech lidí v okolí.

Vysvětlením může být fakt, že jako dítě nezažil dostatečně bezpečné vztahy s rodiči a teď v krizi mu chybí schopnost poskytnout si sebepodporu, cítí se k ničemu, opuštěný. Příčinou těchto pocitů opuštěnosti mohou být události, které dítě subjektivně obtížně prožívalo (rodiče byli pracovně vytížení, rodiče byli příliš v těsném vztahu mezi sebou apod.).

Výsledkem je tedy pocit strachu a pocit, že mne okolí odmítá, což se projevuje již zmíněným hněvem. Někdy k tomu přispívá i přílišné idealizování nerealizovaného vztahu v dětství (nepřítomnost jednoho rodiče, nenaplněná láska od jednoho rodiče apod.), což má za následek velké pozitivní očekávání od vztahu v dospělosti. To vede opět ke zklamání, nespokojenosti a mnohdy opět k rozpadu a utvrzení ve svém přesvědčení, že je odmítán.

Jak to změnit?

  • Dobré by bylo pokusit se vrátit ke svému poslednímu vztahovému neúspěchu a nahlédnout jej z perspektivy pozorovatele (ne herce či režiséra).
  • V případě potřeby k tomu můžete přizvat blízkého, který je schopný být objektivní.
  • Cílem je získat odstup a pokusit se vše pochopit z pozice dospělého, který není obtěžkaný dětskými pocity ublížení.

Dřív to bylo lepší…

Příčinou prožívaného neúspěchu může být pocit (příliš) šťastného dětství, šťastného vztahu nebo části profesního života, která byla mimořádně naplňující, popřípadě ztráta blízké osoby, kterou jste milovali, ale už tady není…

Jako by se vaše paměť a přání zafixovaly ve vaší minulosti a znemožňují vám prožívat skutečné uspokojení v přítomnosti. Pocity vnitřního smutku člověka nutí vyhledávat náhradní zklidnění, a to buď ve vztazích (model dítě‑rodič), nebo v konzumaci (alkoholu, jídla, věcí). Životní dynamika je určitým způsobem zablokovaná. Jako by zde chyběl životní motor, projekt k realizaci, nadšení, zvědavost z nových možností.

Vysvětlením takového zablokování v šťastné minulosti může být fakt, že rodiče byli příliš ochranitelští, či rodina fungovala příliš uzavřeně vůči svému okolí. Okolí bylo vnímáno jako ohrožující. Dítě se mohlo stát závislým na vytvořené „ochranitelské bublině“.

V dospělosti se mu stýská právě po tomto bezpečí – ujišťování, potvrzování, rozhodování za něho. Je zaplaven úzkostí, protože má životu čelit sám. Ke správnému vývoji dítěte totiž patří možnost svobodně zakoušet své možnosti a přání jít dopředu. Dítě by mělo projít určitými mnohdy i frustrujícími vývojovými etapami, které by měly vyústit k získání vlastní autonomie a životní odolnosti.

Jak to změnit?

  • Zde pomůže soustředit se na přítomnost a postupně se osvobodit od fixace na minulost.
  • Zkuste si členit den tak, aby v něm byl čas na miniprožitky plného prožívání vašich smyslů (něco teď vidím, cítím, slyším, něčeho se dotýkám, plně si něco vychutnávám) a pauzy vědomě emocionální (uvědomování si: co teď prožívám? Jaký pocit teď mám? Co ve mně vyvolává toto slovo, tato situace?).
  • Přítomnost vám umožní zabydlet se v tady a teď, ale také vnímat lépe své emoce, prožitky a svá přání.
  • Cílem by tedy mělo být nalézt zalíbení v přítomnosti.

Život vidíme takový, jaký ho chceme vidět, nebo lépe řečeno jak jsme se jej naučili vnímat. Pokud v něm hledáme nespravedlnost, najdeme ji. Chceme‑li najít chyby u druhých, najdeme je. Opak je však též pravdou.

Příroda, rodiče a okolí nás vybavili množstvím hodnocení, která nám přinášejí nejrůznější emoce. Když se proces hodnocení nastartuje a nás zaplaví nepříjemné pocity, je již těžké se sebou pracovat. Pokud se ale dobře známe, snáze se nám podaří zachytit okamžik rozhodnutí, jak budeme situaci hodnotit a jak budeme reagovat. Právě zde je naše šance rozběhnout jiný program, a to dříve, než se spustí ten standardní.

K tomu nám pomůže žít teď (sebereflexí, uvědomováním). Změna je možná až ve chvíli, kdy víme, kdo jsme, co a jak prožíváme, a dokážeme se sebou navázat vztah i k tabuizovaným tématům. Chceme‑li otočit list, přijměme již napsaný, mnohokrát přečtený příběh a dejme mu dnes jiný význam. Třeba nás napadne zajímavé pokračování.

Psychologie.cz je společným dílem...

...psychologů a psychoterapeutů a vás, čtenářů. My píšeme, natáčíme, radíme, upřímně sdílíme naše profesní i osobní zkušenosti. Vy nám posíláte náměty a skládáte se na honoráře autorů a provoz webu. Díky tomu můžeme psát a mluvit jen o věcech, které dávají smysl. Nemusíme brát ohled na vkus masového publika ani na zájmy inzerentů – na našem webu nenajdete jejich reklamy ani PR články.

Jako předplatitelé získáte neomezený přístup k hlavnímu obsahu, budete moci kdykoli sledovat naše online kurzy a přednášky, otevře se vám možnost využívat naši poradnu a také ulevíte očím, protože články budete moci nejen číst, ale i poslouchat. Platba je jednoduchá a bezpečná. Pro představu: roční předplatné vás vyjde na 31 korun týdně, to je jako deci vína nebo jedno malé pivo. Připojte se k nám a podpořte nás. Děkujeme.

Varianty předplatného

Články k poslechu

Nevím, co chci

Uvízli jste na mrtvém bodě a nejste si jistí vůbec ničím? I to je součástí …

10 min

Jak to bylo?

Pamatujete si události jinak než ostatní členové rodiny? Přečtěte si, jak odlišné vzpomínky vznikají.

10 min

Vykolejení

Co se s námi děje ve chvílích, kdy se necítíme být sami sebou? Kam to …

26 min

Konflikt není konec

Děti si nemyslí, že se hádáte kvůli nim. Co tedy potřebují slyšet? Povídáme si s …

19 min

Životní mapa

Naše touhy a sny se mohou realizovat, pokud stojí na pevných základech.

17 min

Otevřít audio sekci