Řádění Islámského státu i dalších fundamentalistických skupin včetně křesťanských znovu a znovu otevírá otázku náboženského poblouznění. Otázku, která pravidelně nabírá na intenzitě tím více, čím více těmto přívržencům hrabe. Projevy extrémního náboženství jsou patrně staré jako náboženství samotné, výrazně se však zviditelňují na pozadí vzestupu sekulárního způsobu života a vzniku toho, čemu říkáme spiritualita neboli duchovnost.

S tím, jak pokračuje evoluce náboženského vědomí, otevírající cestu pro více svobodomyslný pohled na Boha, je najednou více viditelná i druhá strana tohoto procesu. Ta je charakteristická rigidností, dogmatičností, doslovností a jinými symptomy, které psychologové velice dobře znají. Představují totiž překážky, chcete‑li obrany, jimiž si já (ego) brání svou celistvost tváří v tvář změnám, jež na ně doléhají zvnějšku i zevnitř.

Jedinečný a zároveň komplexní pohled na náboženské krajnosti nabízí učení Carla Gustava Junga. Jungova teorie ukazuje, že náboženství jako takové je s psychikou organicky spjato. Všechny symboly, jež psyché produkuje, jsou zároveň jejími stavebními kameny. A to, co nazývá hlubinná psychologie náboženstvím, je vlastně projev interakce mezi já a bytostným Já, tedy mezi vědomím a nevědomím.

Vztah k posvátnému

Náboženství ve své „čisté“ funkci zrcadlí smysl (poznání), skrze který se vědomí vztahuje k obrazům a fenoménům tvořícím svět, a to jak vnitřní, tak vnější. Všechny objekty našeho vnímání jsou zároveň symboly do té míry, do které pro nás odhalují význam, a tedy umenšují strastiplnost bytí. Hloubka tohoto významu je pak přímo úměrná vědomí. Náboženství, řečeno hodně zjednodušeně, je procesem zvědomování.

To se děje prostřednictvím postupného odtajování významu, které v sobě nevědomí nese. Vědomí totiž není nic jiného než nevědomí, které bylo proměněno (transformováno). Náboženství je procesem, který tuto transformaci vnímá a skrze symboly uchopuje. Z pohledu jungovské psychologie je náboženstvím vlastně vše, co se nás svým významem hluboce dotýká a hlavně má schopnost měnit nás.

Náboženství vstupuje do života tam, kde se oddělilo vědomí od instinktu a člověk se dokázal podívat na smysl svého bytí: ne už jako pasivní článek, ale vlastně též jako jeho stvořitel.

Náboženství se patrně vynořuje ze schopnosti dávných lidí pocítit a rozeznat v sobě působení oněch mocných energií a zároveň ze snahy tyto síly nějak regulovat, tedy ovlivnit. A to nejen skrze smíření, ale také skrze bolestivý konflikt. První důkazy o rituálních a symbolických úkonech lidí sahají 80 až 100 tisíc let do minulosti.

Jelikož vývoj vědomí probíhá paralelně, lze náboženství chápat jako probouzení se člověka do existence, neboli – což je vlastně totéž – probouzení se existence do vědomí prostřednictvím člověka. Náboženství vstupuje do života tam, kde se oddělilo vědomí od instinktu a člověk se dokázal podívat na smysl svého bytí: ne už jako pasivní článek, ale vlastně též jako jeho stvořitel.

Protože se vývoj vědomí děje zároveň s vývojem náboženství, je přechodem od kolektivního ztotožnění se silami nevědomí k de‑identifikaci, tedy individuaci. Náboženství je procesem vztahu k „božským“ silám, které člověku vládnou. Vědomí slibuje relativní svobodu. Mytičtí Prométéus i Jób se na vlastní kůži přesvědčili, že tato svoboda je velice úzká. Přeci jenom ale přinesli nevědomým silám světlo, a tím i možnost sebepoznání.

Síly, s nimiž se potýkali dávní lidé, měly bez výjimky charakter příznivý a nepříznivý, vyvolávající strašnou bázeň i nesmírnou přitažlivost. Byly na ně vázány emoce, jež určovaly, jak se k nim má člověk postavit. Hlubinná podstata těchto sil pochopitelně zůstává záhadou, jako život samotný. Teolog Rudolf Otto nazval tento fenomén mystériem, které je zároveň fascinující i hrůzostrašné.

Nepleťme si zde náboženství jako institucionální formu „věrovyznání“ (angl. creed) s náboženstvím jako formou vnitřní transcendence (angl. spirituality), i když se tyto mohou částečně překrývat.

Duchovnost stojí na čtyřech základních pilířích, jež pomáhají uchopit a pochopit energie bytostného Já. Charakterizuje je individuální, vědomý zřetel:

1. jedinečná zkušenost nevědomí
2. individuální vztah s bytostným Já (das Selbst)
3. vědomá volba (moralita ve smyslu Kantova učení)
4. osobní mytologie a víra, jež musí nutně zahrnovat mystérium.

Pro institucionální formu náboženství jsou charakteristické

1. kodifikovaná zkušenost Boha
2. předepsaná povaha víry
3. teologie a mytologie
4. předepsané náboženské úkony a rituály.

Temné náboženství

Numinozita je nejenom stěžejním obsahem náboženství, ale také hlubinné teorie a analýzy jakožto nástroje individuace (scelování osobnosti). Protože je silou, která mění vědomí, žádná terapie nemůže byt efektivní, aniž by ji brala vážně.

Právě proto, že „sjednocuje“ jak negativní, tak pozitivní energie, může numinozita vykazovat ve vztahu k vědomí dvojí účinek. Může je posouvat na vyšší úroveň, nebo naopak štěpit (disociovat), tzn. sesadit zpět do primitivnějšího stavu.

A to je stěžejním momentem, který rozhodne o tom, jestli bude vznikat náboženství jako prostředek vědomí, nebo prostředek nevědomí. To, jak já náboženský prožitek zpracuje, buď povede k duchovnosti, nebo naopak k její temné, zmýlené alternativě.

Nemůžeme duchovně růst, když je naše já zatemněno nevědomými obsahy. Uvědomovaní, neboli „stahovaní“ projekcí, je základní podmínkou zdravého vývoje.

Jestliže je naše jáské vědomí dostatečně otevřené novému významu a zároveň dostatečně odolné vůči vlivu nevědomí, může dojít ke spojení nového a daného významu, tedy k vývoji. Jak říká Buddhovo učení, střední cesta, cesta harmonie, je zlatá. Jestliže je struna příliš napnutá, může prasknout, jestliže je příliš volná, nevydá líbivý tón.

• Já, které je příliš napnuté přemírou svých obran, má tendenci uvíznout v jednostrannosti.
• Jestliže je já příliš volné, podlehne tlaku energie bytostného Já a ztratí svou identitu. Utopí se v záplavě nevědomí.

Utopení neznamená smrt ve fyzickém smyslu, ale ztrátu duše, disociaci. Jednoduše řečeno obraz numinozity se rozštěpí a já z toho hrábne. Pozitivní část numinozity zaujme dominantní pozici, já se s ní ztotožní, a její „temné“ části se vědomí zbaví vyhoštěním do nevědomí. Pakliže je odštěpená, já ji může pouze projikovat. V tomto procesu vězí netolerance temného náboženství. Nepřítel, nepravověrný, neboli anti‑Kristus se stává tím DRUHÝM.

Jelikož za základní funkci náboženství lze považovat individuaci člověka, tedy schopnost udržovat vědomý vztah mezi já a bytostným Já, nemůžeme duchovně růst, když je naše já zatemněno nevědomými obsahy. Uvědomovaní, neboli „stahovaní“ projekcí, je základní podmínkou zdravého vývoje.

Náboženský fundamentalismus

Fundamentalismus postrádá zdravou schopnost nahlédnutí nevědomého ztotožnění s temným obrazem numinozity (identifikace) a doslova buduje svou ideologii na pokroucených představách reality. Já je „zhypnotizováno“ archetypální rajskou představou omnipotence, dokonalosti, absolutní spravedlnosti, nesmrtelnosti.

Islámský stát, kupříkladu, se snaží obnovit ztracené Islámské království tím, že slibuje ráj na Zemi; snaží se tak ustanovit reálnou ideu, která je vlastně infantilní fantazii a má existovat pouze jako fantazie. Čím vyšší je idealizace nějakého cíle, tím nižší je de‑humanizace všeho, co je vnímáno jako překážka jeho dosažení.

Strach z absolutní konečnosti, strach z nejistoty, nejednoznačnosti, studu, ženskosti, pochyb, vědeckosti, sekularity, modernity a tak dále vytváří vnitřní napětí, které se projevuje nenávistí vůči těm, kteří těmito „neřestmi“ disponují.

Čím více je realita de‑idealizovaná, tím více narůstá touha po úniku do ráje. Snad proto se radikálnímu fundamentalismu daří nejvíce v ekonomických a morálních ruinách. Mladým, poníženým, nezaměstnaným, svobodným a nevzdělaným mužům statisticky hrabe z náboženství nejčastěji. Duše se přirozeně pod tíhou traumat obrací k nebi.

Protože je obraz bytostného Já takříkajíc pokroucen traumatizovaným já, začne fungovat na bázi primitivních impulzů jako je snaha nastolit moc, dehumanizaci a eliminaci nepřítele a podobně. Pro já, které propadlo nevědomí, je charakteristická například pýcha, umenšení svobodné vůle, konkrétní a doslovné chápání náboženských knih a učení, absolutismus a pocit vlastní neomylnosti, mesiášství nebo dogmatismus.

Lidé trpící propadnutím já do nevědomí se s emoční kvalitou numinozity vypořádávají například skrze jednostranné zaměření vědomí, neadekvátní vztah k paradoxu, zvnějšnění archetypické energie bytostného Já, morální nadřazenost, strach z nového a strach ze změny.

Za vzestupem temného náboženství se vždy skrývají jevy, které můžeme nazvat faktory regresivního přizpůsobení já. Jsou to převážně

1. nezvládnutí vývojových přechodů, tedy poruchy vývoje
2. indoktrinace
3. traumata a smrt, respektive strach ze smrti.

Všechny jevy, které mají odstrašující, fragmentační vliv na já, jej přenechávají napospas temným energiím bytostného Já.

Strach z absolutní konečnosti, strach z nejistoty, nejednoznačnosti, studu, ženskosti, pochyb, vědeckosti, sekularity, modernity a tak dále vytváří vnitřní napětí, které se projevuje reaktivitou a nenávistí vůči těm, kteří těmito „neřestmi“ (tedy hodnotami) disponují.

Jde tedy o strach z vlastního nevědomí, který živí fundamentalismus. Zároveň je tento právě výzvou, protože skrze jeho integraci může dojít proměny. Jak řekl Lionel Corbett, je to proto, že numinózní zkušenost přesně ladí s naší patologií, našimi potřebami já a oblastmi zranitelnosti.

Právě těmito místy se archetypy snaží vstoupit do osobnosti za účelem jejího restrukturování a uzdravení. Tímto lékem je převedení konkrétních a doslovných obrazů, jež jsou uvězněny v nevědomí, na symboly. Symbol já osvobozuje a umožňuje plynutí zdravého náboženství.

Příležitost k setkání s autorem

Přednáška Vladislava Šolce Temné náboženství: fundamentalismus a extremismus z pohledu jungovské psychologie se uskuteční v Praze 19. září 2015. Více informací…