Dostali jste se někdy do obtížné situace, ve které jste se neuměli rozhodnout? Zkusili jste si v takové chvíli pomoci tím, že jste si sepsali seznam všech pro a proti? Asi to nepomohlo to, že? Obtížná rozhodnutí totiž nejsou o jednoduchých počtech. Nejde v nich o volbu mezi lepší a horší variantou. Proto se také nemůžete rozhodnout dobře. V těchto případech se můžete jen rozhodnout, nebo přešlapovat na místě. Dokud si tuto skutečnost neuvědomíte a nerezignujete na snahu vybrat si správně, nedokážete udělat krok vpřed.

Pro správné rozhodování je potřeba vědět, že existují dva typy rozhodovacích procesů. Jsou jimi komparativní a kvalitativní rozhodování.

Komparativní rozhodnutí jsou ta snadnější, protože jednotlivé alternativy, mezi kterými si vybíráme, lze mezi sebou jednoduše porovnat. To je možné tehdy, když je tu jeden klíčový a ideálně i měřitelný parametr, s pomocí kterého lze všechny možnosti srovnat.

• Typickým příkladem takového druhu rozhodnutí je výběr zboží v některém z portálů, které porovnávají ceny v různých e‑shopech. Tady je hlavním parametrem výběru cena. Ostatní parametry (důvěryhodnost obchodu, dostupnost zboží, …) pouze definují podmínky výběru (tedy určují, z kolika nabídek si budete vybírat). Pokud tedy srovnáváte třeba i několik desítek nabídek, které vyhovují vašim požadavkům a liší se pouze cenou, není těžké vybrat si tu pro vás nejvýhodnější.

Příkladem komparativního rozhodování budiž výběr nejvýhodnější půjčky, nejúspornějšího vozu či nejlevnějších letenek. Komparativní rozhodování je snadné, protože je analytické, racionální a ve svém výsledku jednoznačné.

Bohužel (nebo spíš bohudík, jak vysvětlím později), drtivá většina důležitých rozhodnutí, která v životě činíme, nespadá do kategorie rozhodnutí, mezi nimiž si zvolíte pouhým porovnáním.

Jablka a hrušky

Vezměte si třeba následující příklad – řešíte otázku bydlení. Máte nějaké peníze nebo přislíbenou hypotéku a teď se rozhodujete, jaký typ bydlení si pořídíte: zda byt ve městě, nebo domek na venkově. Která varianta je objektivně lepší?

No ve skutečnosti ani jedna. Ty možnosti jsou zcela odlišné. Srovnávat je by bylo jako srovnávat jablka s hruškami. Oboje má svá pro a proti. Ale ta pro a proti jsou u každé varianty zcela jiné povahy. Volíte mezi dvěma životními styly.

• Dům, nebo byt?
• Obědový salát, nebo kachna se zelím?
• Podnikání, nebo zaměstnanecký poměr?
• Alena, nebo Barbora?
• Děti, nebo užívání si života?

Co je lepší, to záleží jen na vás a na tom, čemu vy osobně dáváte přednost. Ani jedna možnost nikdy není objektivně lepší než druhá, máte tedy úplnou svobodu vybrat si dle chuti.

Tomuto typu rozhodování se říká kvalitativní. Kvalitativní rozhodování je subjektivní a opírá se o osobní preference a konkrétní hierarchii potřeb a hodnot toho, kdo se rozhoduje. Všechna obtížná rozhodnutí v životě spadají právě do kategorie kvalitativních rozhodnutí.

Ne všechna kvalitativní rozhodnutí jsou nutně obtížná. Někdy je rozdíl v atraktivitě jednotlivých možností tak výrazný či naše osobní preference tak jasné, že není důvod váhat a vy hned víte, co je váš „šálek čaje“.

Životní dilemata

Obtížným se takové rozhodování stává, když tento rozdíl mizí a na stole leží alternativy, které ani subjektivně nedokážete vyhodnotit jako lepší x horší, atraktivnější x méně atraktivní, … jsou jen jiné. Ještě obtížnějším se takové rozhodnutí stává tehdy, když rozhodnout se znamená současně něco získat i něčeho se vzdát. A také pokud vaše rozhodnutí ovlivní život druhých lidí.

Ve své práci se často potkávám s jedním z takových dilemat. Je to dilema klientů, kteří se nemohou rozhodnout, jestli odejít od manželky a začít žít s milenkou, nebo zda zůstat s rodinou. Dilema „manželka nebo milenka?“ je typickým příkladem kvalitativního rozhodování.

Když to pro názornost hodně zjednoduším, na straně jedné je jistota a zázemí manželství, ale v těchto případech nezřídka také stereotyp a odcizení, na straně druhé je to vzrušení, blízkost, silné emoce mileneckého vztahu, často i lepší sex, ale i velká nejistota ohledně budoucnosti takto časem a společným žitím neprověřeného vztahu. Obě varianty mají v sobě mají leccos, pro co stojí o ně usilovat. Obě ale také předznamenávají do budoucna hodně práce s nejistým výsledkem.

Takové rozhodnutí ovlivní člověku život na hezky dlouhou dobu, a není proto divu, že se každý snaží podobná rozhodnutí nepodcenit a udělat to správné. Ale to je právě ta potíž. Tady není žádná správná varianta. Obojí bude někoho bolet, obojí může leccos přinést, po rozhodnutí pro jednu z variant vám bude někdo a něco chybět.

Váš život bude jiný, ale ne horší, nebo lepší. Bude se vyvíjet odlišně, postaví vás před řadu výzev, přijdou krásné chvíle, i ty, na které budete chtít co nejrychleji zapomenout. Přijdou fáze růstu i stagnací a krizí. V tomto ohledu si budou obě cesty podobné.

To, jestli budete na té či oné cestě šťastní, nijak nesouvisí s vaší volbou. To záleží na tom, jak se k tomu, co se vám v důsledku vaší volby dostane do cesty, postavíte. Kdysi se v USA dělal výzkum. Zkoumali se páry, které se před sňatkem znaly 1–2 roky, a páry, které se vzaly pár hodin po seznámení (Viva Las Vegas!). Ze srovnání vyšly zajímavé výsledky.

Spokojené i nespokojené (či už rozvedené) páry byly v obou skupinách. Spokojené spojovalo to, že ať už se vzali impulzivně, nebo po zralé úvaze, vzali toto rozhodnutí vážně a zodpovědně a snažili se na vztahu pracovat tak, aby na své rozhodnutí mohli po letech nahlížet jako na šťastné. Z toho plyne, že na volbě samotné až tak nezáleží, a to je dobrá zpráva.

Protože proto!

U kvalitativních rozhodnutí bez jednoznačné preference se musíte jen rozhodnout. Tak jednoduché to je! Nemůžete se rozhodnout špatně, nebo správně. Špatně to dopadne, když se nerozhodnete a necháte okolnosti, aby rozhodly za vás. A špatně to nejspíš dopadne i tehdy, pokud budete o svém rozhodnutí dlouhodobě pochybovat, protože pak – místo abyste přemýšleli o tom, co je třeba dělat právě teď – se budete zabývat tím, co jste udělali nebo neudělali (či měli udělat, nebo neudělat) v minulosti, kterou už ale změnit nejde. V takové situaci vám život a jeho příležitosti protečou mezi prsty.

Ale nerozhodnosti nahrává ještě jeden aspekt. Kvalitativní rozhodování je ze své podstaty výsostně subjektivní, bývá proto občas obtížné si ho před druhými obhájit. Ve společnosti panuje rozšířený názor, že pokud už se nějak rozhodnete, měli byste také umět své rozhodnutí podpořit dobrými argumenty, přičemž skutečné důvody – jako třeba cítím, že je to pro mě to pravé nebo prostě jsem se rozhodl takto – nejsou brány moc vážně.

To nás tlačí do marných pokusů najít nějaké lepší důvody. Pokoušíme se své postoje zpětně racionalizovat a získat tak zástupné (pseudo)argumenty, které by naše rozhodnutí posvětily zdáním objektivity a pomohly tak přesvědčit nás i druhé o správnosti takového rozhodnutí. Kvalitativní rozhodnutí se vyargumentovat nedají (pokud pomineme zástupné, podpůrné důvody) a ty bez pocitové preference už vůbec ne – ani před sebou, ani před druhými.

Druzí s vašimi rozhodnutími nemusejí vždy souhlasit a často nebudou, ale to je v pořádku. Budou tací, kteří snesou hromadu argumentů, aby vás přesvědčili, že jste se měli rozhodnout jinak, ale jsou to jejich argumenty, relevantní pouze pro ně. Když budete chtít poradit ohledně bydlení, jeden kamarád vám předestře sto důvodů, proč žít na venkově, druhý sto důvodů pro město. Když budete hledat radu ohledně vztahů, někteří vás budou přesvědčovat, že máte zůstat v manželství, jiní že nejlepší je odejít.

Čím víc názorů si vyslechnete, tím zmatenější budete, pokud v nich budete hledat nějaké objektivní hledisko, obecně platnou pravdu, pravidlo, podle kterého by se měl člověk v takové situaci řídit. Nic takového totiž nenajdete. Možná zjistíte, že některé argumenty druhých sdílíte a nad jinými stojí za to pouvažovat, ale jasno vám to v celé věci neudělá, protože, znovu opakuji, žádné správné rozhodnutí neexistuje.

A to je vlastně moc dobrá zpráva. Protože tato skutečnost nám dává prostor k tomu být jedinečnými osobnostmi. Kdyby bylo možné naše rozhodnutí za všech okolností hodnotit jako dobrá a špatná, lepší či horší, znamenalo by to, že vlastně existuje jen jeden správný mustr na život, a všichni bychom jednali zoufale uniformně stejně. A to by byla hrozná škoda, nemyslíte?